Časopis Umělec 2010/1 >> na žádnou cestu jsem se totiž nedostala Přehled všech čísel
na žádnou cestu jsem se totiž nedostala
Časopis Umělec
Ročník 2010, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

na žádnou cestu jsem se totiž nedostala

Časopis Umělec 2010/1

01.01.2010

Ivan Mečl a Veronika Vomáčková | greyscale | en cs de

Někdy se k autorům, objevujícím se v našem časopise, dostáváme nezvyklým způsobem. Já osobně mám štěstí na autory, kteří o publicitu nejeví zájem. Práce Veroniky Vomáčkové nám nabídla její matka. Nejdříve zavolala do redakce, přišla osobně, vyprávěla o dceři, jak jí utekla do Španělska, že tam pobývá v nuzných poměrech na vesnici se zvláštními lidmi. Po našem setkání ji donutila poslat ukázky. Veronika to s nevelkým nadšením udělala. Poslala stránky ze svých deníků. Měl jsem zájem a setkali jsme se poté osobně v Praze. Rozhovor probíhal ve stínu zásady „nevěř nikomu nad třicet“ a „s lidma z města si nic nezačínej“, takže jsme se moc daleko nedostali. Ale kresby se mi moc líbily a nechtěl jsem je nechat osamoceně bez komentáře. Když jsme se loučili, požádal jsem o psaný příběh o tom, jak se dostala na cestu. A v krácené verzi jsem dostal následující odpověď...

...na žádnou cestu jsem se totiž nedostala. Narodila jsem se 5. 6. 1982. Vystudovala základní
a potom střední výtvarnou školu. Tak jsem dokonale proflákala čtyři roky, protože jsem tam nedělala nic, kromě toho, že jsem tam nechodila. Asi jsem se zbláznila — už si to období ani pořádně nepamatuji a většina spolužáků i profesorů naštěstí ani mě. Na žádnou vysokou školu jsem se nehlásila. Ani by mne nevzali, protože jsem byla neuvěřitelně nafoukaný spratek, co si ještě k tomu myslí, že je umělec a nic takového už nepotřebuje.
Následovaly asi tři roky na venkově, kam jsem se odstěhovala, abych nemusela bydlet s rodiči a dělala to umění. Za moc to nestálo a život bohužel taky ne. Různé brigády, práce pro studenty. V hospodách nebo u restaurátorů — specialista na práci s louhem. Nebo jako pomocný dělník na stavbě. S nikým jsem se nestýkala, ani nebylo s kým, a na všechny jsem se dívala svrchu. Většinu času jsem strávila na brigádách, nebo kutěním v baráčku a uměním, špinavá jako prase od barev a uhlů... Také mi pomáhala maminka — měla asi chudák pocit, že takový umělec se musí podporovat...
Nejlepší z toho byly cesty. Nejdřív tajně, jenom kratší několikadenní puťáky, později několikatýdenní po České republice. ... Po střední škole začaly výlety mimo. Stopem různě po Evropě, pěšky do Polska k moři a potom pěšky do Španělska. Tam jsem ale nedošla. Ve Švýcarsku mě začal zlobit starý zánět šlach. To je normální s dvacetikilovým batohem. Rozhodně jsem se nehodlala vracet. Doplazila jsem se ještě do poloviny Francie na zahradu moc hodných lidí, kteří se pak o mne ještě dva týdny starali. Nic jiného jim ani nezbylo. Nohu jsem měla od Švýcarska zataženou v obinadle a radši ji už nerozbalovala. Když to udělal doktor, hrozně se vyděsil a všichni okolo, i já. Změnila tvar, barvu a byla strašně chlupatá. Tehdy jsem začala z nudy kreslit, protože jsem se nemohla hýbat.
Následující rok jsem se do Španělska vypravila znovu na tři měsíce. Po návratu jsem se rozhodla, že se tam odstěhuji. A tím skončila legrace. Neuměla jsem ani slovo španělsky a nikoho vlastně neznala. ... Takže první rok byl peklo. Skvělé pracovní příležitosti, luxusní ubytování a společnost — dokonalá špína po všech stránkách. Alespoň mi konečně spadnul hřebínek. Ne že bych se následující roky nějak společensky vyšvihla, ale aspoň jsem se už domluvila slušně španělsky.
Obrázky jsou deník ze druhých dvou let. Ten první rok jsem na kreslení neměla nervy a poslední jsem se začala věnovat něčemu jinému.
Takže jak vidíte, o nějaké „cestě“ nemůže být vůbec řeč. Snad se ze mne stal alespoň slušný a o něco pokornější člověk.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…