Časopis Umělec 2000/3 >> Pojďme na poštu (Und Ab Die Post 2000) Přehled všech čísel
Pojďme na poštu (Und Ab Die Post 2000)
Časopis Umělec
Ročník 2000, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Pojďme na poštu (Und Ab Die Post 2000)

Časopis Umělec 2000/3

01.03.2000

Lenka Lindaurová | review | en cs

Co se stane s uměním, když ho někde vystavíme, je jasné: v každém kontextu jakoby mluví jinou řečí, záleží na prostoru a čase prezentace, záleží na tom, s čím je konfrontováno. Z kontextu vyplývá, jestli to, co nazýváme umění, má sílu, působnost, nebo jak se říká, jestli funguje. To, co platí pro určité místo a čas, v jiném případě neplatí.
Nevím, zda to způsobuje atmosféra současného Berlína, místa, kde to prská jako v rozžhaveném evropském kotli, ale tady a teď funguje umění nějak lépe než jinde. V pořadí již čtvrtý festival mladého experimentálního umění …Und Ab Die Post 2000 svedl dohromady umělce z Berlína, Budapešti a Hong Kongu do jednoho vybydleného prostoru v centru alternativního dění v Mitte. Více než třicet umělců s věkovým průměrem kolem třicítky se ocitli v negalerijním místě, ale s plným profesionálním nasazení. S českou zkušeností alternativního výtvarného provozu se zdálo neuvěřitelné, že instalace jsou technicky dokonalé a vše je dotaženo v perfekcionistickém stylu až po katalogy. Nic tady není jen tak přeneseno do prostoru a ponecháno osudu – díky německé pečlivosti se tedy dozvíme něco o dílech a nejenom o finančních těžkostech.
Výběr účastníků se z pohledu zvenčí zdá téměř náhodný, z konceptu vylézá jen pocitová stránka z kolektivní činnosti. Najdou se tu díla velmi slabá a diskutabilní (folklórní chaloupka s předzahrádkou ze žlutých gumových rukavic Qiu Pinga) vedle stoprocentně fungujících sofistikovaných prací (kinetické proměňující se objekty Attily Csörgö), také mnoho běžného, průměrného, chytrého, více či méně srozumitelného umění. I my z periferie jsme mohli zaznamenat známé věci: sugestivní koncept maďarské umělkyně Kriszty Nagy Jsem intersexuální dívka, pracující s vlastní podobiznou a ironií na téma gender art nebo fotografie Antala Laknera zpracovávající kapitalistickosocialistické rozpory v pojetí volného času a práce. Kromě zmíněného Attily Csörgö se výstavy účastnil i Mariann Imre se svými vyšívanými podlahami; oba hrdě zastupovali na loňském benátském bienále Maďarsko. K „hvězdnému“ nebi projektu se může počítat i Peter Land, který asistoval Hajnal Neméth ve videu V mé zahradě, kde oba autoři porcovali nejrůznější symboly svých zemí, vařili je v kotlíku a v převlečení kolem ohně tančili rituální tance. Umění v rámci globalizace? Ano, takové přece bylo od doby jeskynních kreseb. V Berlíně je snad jen citlivěji vnímána rozdílná historie a zkušenost „ostu“ a „westu“. (Návštěvník to možná tak nevnímá, ale bývalý východní Němec a my o tom víme své.)
V mezinárodním mixu se sešla všechna média – od závěsných maleb, po interaktivní video či záznam performance. Explicitně je v mnoha dílech přítomná politika – ať už v černobílých fotografiích Reinharda Kühla, který vytváří iluzi autentických záběrů z druhé světové války pomocí aranžování hraček a neostrého focení, či ve vlajkách s nápisy Mlčení – Exil – Rafinovanost Martina Juefa. Otázky kolektivní identity řeší Barbara Caveng v čistém projektu s rozsudky smrti a fotografiemi posledních jídel doplněnými zvukovými záznamy výpovědí. Takový hamburger těsně před smrtí musí být osvobozující! Na kolektivní průšvihy upozorňuje také Iris Schieferstein v instalaci hybridních bytostí sestavených z různých částí zvířat nebo Jun Shibata a jeho model Jsem tvůj syn v podobě obřího křečka s lidskou tváří.
Není moc jasné, proč je v podtitulu výstavy přívlastek experimentální. O skutečných experimentech by šlo v případě čipů s vizuálním programem umístěnými pod kůží dobrovolníků nebo zrušení německých zavíracích hodin pomocí umění, ale nějaké tajemné náznaky nabízí titul. Není to špionážní šifra? Může to být intelektuální výzva k vytvoření stylu posttisíciletí, ale třeba také pobídka k mailové komunikaci. Kolegyně žijící v Berlíně si název sama pro sebe vykládala jako Pojďme na poštu.
Nelze se ubránit srovnání s podobným typem akcí v Čechách, tedy oblasti rovněž „ostové“. Finančně jsme na tom evidentně hůř a ani sponzoring příliš nefunguje, horší je to u nás ale především s profesionalitou a důsledností. Proto je pro nás výstava podobného druhu jako je tato v Berlíně událostí, při níž díky spřízněnosti volbou objevují naše vlastní komlexy.

…Und Ab Die Post 2000. 4. Festival junger experimenteller Kunst. Postfuhramt, Oranienburger Strasse. Od 12.5. do 12.6. 2000.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.