Časopis Umělec 2004/1 >> "Read it / Čti to" - Ján Mančuška v Andrew Kreps Gallery, New York Přehled všech čísel
"Read it / Čti to" - Ján Mančuška v Andrew Kreps Gallery, New York
Časopis Umělec
Ročník 2004, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

"Read it / Čti to" - Ján Mančuška v Andrew Kreps Gallery, New York

Časopis Umělec 2004/1

01.01.2004

Ingrid Chu | review | en cs

Českého umělce Jána Mančušku zajímá, s čím se člověk potýká každý den. Často do svých instalací včleňuje stoly, židle, skříně a hrnky. Svými díly nám sděluje, jak domácí předměty nejen zaujímají prostor, ale také definují naši zkušenost v prostoru. Vybírá předměty, které vyjadřují přímý vztah k tělu skrze své funkce a poskytují prostor pro interakci.
Do jisté míry v každém díle opakuje své nutkání mísit domácí a umělecké vlastnosti vybraných předmětů. Mnohdy tyto vlastnosti manifestuje dvěma způsoby: jak jsou prezentovány vizuálně a jak jsou popisovány textem. Nejzřetelnějším příkladem je The space behind the wall… (Prostor za zdí…, 2004), kde světlo prochází skrze písmena vyřezaná do dřevotřískové stěny. V prostoru za písmenky jsou dvě skříňky, židle a na zadní stěně rám. Stěna s textem rozděluje hlavní místnost galerie a zamezuje fyzickému přístupu diváka k dílu, ale zároveň mu poskytuje čočku, kterou do něj může nahlížet.
Zpočátku se Mančuškovy příkazy zdají být přímé. Teprve při jejich provádění, při uposlechnutí příkazu „čti to“ (jak zní název výstavy), objevíme složitost toho, co umělcova slova v podstatě znamenají. Slova, jež si Mančuška vybírá, nejenže popisují, co nám ukazuje, ale i odhalují, jak umělec simuluje strategii, díky níž diváci na první pohled pochopí, na co se dívají. Podobně jako slova použitá v dílech samotných také Mančuškovy názvy jsou explicitní. The space behind the wall… shrnuje prvních několik slov v odstavci, jímž Mančuška vysvětluje, co přesně je za zdí. Jiné názvy, jako 800 Ways to Describe A Chair (800 způsobů, jak popsat křeslo, 2004) a In My Mother’s Flat I Always Sit on the Left Chair (V bytě mé matky vždy sedím na křesle vlevo, 2002), vyjadřují, co díla obsahují či jakým způsobem vznikla.
Užíváním textu a specifickým sestavením předmětů Mančuška vizualizuje prostor tak, že překračuje „ideu“ Josepha Kossutha o umění jako konceptuálním rámci, jímž se ptáme, jak se měří vnímání. Jak je příhodně poznamenáno v tiskové zprávě, „Mančuškovo vyjádření situace povyšuje naši zkušenost jazyka, popisujícího naše setkání“. Proto to, co bychom mohli snadno pochopit jako akademické cvičení a historické opakování konceptuální ideologie, má tak překvapivý účinek.
Mančuška odměřuje vnímání nejen vizuálně, ale také tak, jak jej chápeme v prostorovém smyslu. Použitím týchž objektů znovu a znovu v různých artefaktech je praktická funkce domácích předmětů obrána o pojmovou funkci, a to jakmile se ocitnou v kontextu v galerii. Nicméně uspořádání předmětů je založeno na konkrétní tkáni vztahů, jež se od minimalistické konvence odlišuje značnou závislostí na interakci diváka s dílem. To autor zdůrazňuje díly jako In My Mother’s Flat I Always Sit on the Left Chair (2002) – kresbami vzniklými napnutím barevného vlákna mezi hřebíky vbitými do zdi. Založením dialogu mezi vybranými předměty (třeba stolem a židlí) a konkrétními podmínkami (ať už osobními, historickými či rodinnými) Mančuška vyjadřuje, co tyto předměty jsou, své zaujetí jimi, a interakci mezi nimi a divákem když se objeví v galerii.
Rozdělení místnosti napůl (ŕ la Gordon Matta-Clark) či napnutí vlákna, které pak vytváří podobu předmětu, to jsou jen některé z přímých, zdánlivě jednoduchých úkonů, které Mančuška používá. Často poté, co uspořádá jednotlivý předmět či skupinu předmětů, vymezuje lineárním gestem kritický bod mezi předmětem a zkušeností jedince s ním.
Toto vyjádření se ale mění s každým dílem. Na jedné stěně například zůstaly dírky po výstřelech ze vzduchovky, vykreslující siluetu židle, aby tak zformulovaly 800 Ways to Describe a Chair (2004). Prostým okem sotva viditelná židle, jež vypadá jako duch, dokazuje, jak se Mančuškovi daří vytvářet výjimečně jemná díla, i přes mnohdy násilné procesy při jejich vzniku.
Nakonec se čtení Mančuškových děl neukazuje jako jednoduché, nicméně člověk se dočká odměny. To, jak se předměty vztahují k sobě navzájem, nabízí nesčetné možnosti mnohonásobných zkušeností. Podobně jako písmena vytváří slova a pak věty a s trochou štěstí zprostředkují nějaký smysl. Mančuška nabízí divákům předměty, skrze něž mohou komunikovat s dílem na mnoha úrovních – nejprve jim nabídne doslovné, pak vizuální a nakonec zkušenostní setkání. Jen ti diváci, kteří jsou ochotni putovat z povrchu dál a číst až ke sdělení vnitřního obsahu, se dozví celý příběh.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…