Časopis Umělec 2005/3 >> SLIDers | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
SLIDersČasopis Umělec 2005/301.03.2005 Jana Kalinová | review | en cs de es |
|||||||||||||
Barbora Klímová, SLIDers, Atrium Pražákova Paláce, Moravská galerie v Brně; Moravské náměstí, Brno. 17. 6.–28. 8. 2005
Popis situace: Na Moravském náměstí v Brně byly podle návodu Barbory Klímové nainstalovány do sodíkových pouličních lamp spínače reagující na pohyb. Fungovaly na stejném principu, díky němuž se rozsvítí světlo při vstupu ke vchodovým dveřím nebo jímž si vytyčují své teritorium majitelé nebo uživatelé ploch, které jsou součástí veřejných komunikací. Náhodný nebo poučený chodec procházející ve večerních až ranních hodinách Moravským náměstím, mohl zaregistrovat zhasnutí některých lamp, pod nimiž prošel, a poté, co místo pod nimi opustil, jejich opětovné asi minutu trvající rozsvěcování. Situace, jak jsem se nedávno dozvěděla, trvala týden, což byla nejdelší doba, která se dala s městem usmlouvat. Pro mě to bohužel znamenalo, že jsem propásla možnost osobně si ji zažít. Z vyprávění očitého svědka a kurátora výstavy Petra Ingerleho, který si náměstí prošel a potom, usednuv na lavičku uprostřed parku, sledoval děj, vybírám následující: po třech chodnících z venku dovnitř parku k vodotrysku šly zhruba současně tři skupinky. Než vstoupily na centrální plac, zhasly v přibližně stejnou chvíli lampy, pod nimiž se právě nacházely. Protože je místo obklopené stromy, byla tam asi minutu úplná tma. Poté co se skupinky u vodotrysku sjednotily, začaly se zhaslé lampy opět rozsvěcet. Tento až spartakiádní efekt podle svědka nevyvolal žádné okamžitě viditelné reakce. Z reakcí a pocitů má ale v budoucnosti na svého nositele často větší vliv to aktuálně neventilované, to, co zapadne a postupně se střádá. Poslední práci Barbory Klímové jsem dlouhou dobu spolehlivě dokázala charakterizovat jen emotivně podbarveným: „moc se mi líbí“. Protože takový posudek spíše diskvalifikuje než vynáší, rozhodla jsem se sobě i vám zdůvodnit proč. Poslední půlrok, kdykoli jsme se s Barborou setkaly, byť i náhodně a krátce, ale často, protože Brno je malé, vyprávěly jsme si vzájemně zážitky z příprav k realizacím našich veřejných prezentací. Technické záležitosti. „A to máte: jeřáb, elektrikáře, komunikace, stavební povolení, potom ještě pozemkový úřad.“ A dojmy. Nebezpečně často jsme začínaly slovy: „No tak původně jsem to chtěla...“ Všechny takové informace z Bářiny strany se týkaly její intervence do veřejného osvětlení. O druhé části její práce, vystavené v Atriu Pražákova paláce Moravské galerie v Brně, jsem předem nevěděla nic, obecně stran jí ani zainteresovaných neodcházely informace. Nevím, jestli to byla strategie, ale pokud ano, byla s ohledem na povahu věci účinná. Venkovní část výstavy žila totiž už delší dobu před samotnou realizací jako legenda v ústním podání. K tomu, aby zafixovala svoje kořeny, scházela už jen realizace. Vzhledem k nepominutelnému faktu, že realizaci nelze zdokumentovat jinak než fotografií rozsvícených lamp a potom jinou fotografií lamp zhaslých s náhodným chodcem pod nimi, který ale není moc vidět, byla k ústnímu podání odsouzená. Přestože by se efekt dal o něco lépe zvěčnit na videozáznam, skutečné zdokumentování intervence do osvětlení neumožňují limity dokumentační techniky a především se mu brání sama autorka. Podstatným efektem, který svým zásahem uměle vyvolává, jsou smíšené pocity náhodných chodců a objektivní dojmy vymezené běžně za hranice subjektivity. Tytéž pocity navozené přirozenou nedokonalostí městského osvětlení, jež zažila na vlastní kůži, ji motivovaly k tomu, aby je uměle vyvolala. Reakce na nedokonalost (která je pro městskou krajinu, v níž se kumulují děje závislé na lidském faktoru, typičtější než pro venkov) považuji za základní z motivačních faktorů k standardizaci dosažených kvalit civilizace. Z umění ve veřejném prostoru se čím dál běžněji stává jen reklama na někoho nebo něco uvnitř galerie, viz odstrašující případ pravidelného zamoření Václavského náměstí objekty k výstavě v Gallery Art Factory. V o něco snesitelnějším případě „veřejné prezentace“ by se sdělení určená divákům dala shrnout do zoufalého „chci vám říct, že vám mám co říct“. Vážím si proto prací, které nezacházejí s veřejným prostorem jen jako s rozšířenou a exponovanější výstavní plochou, ale jako s materiálem, jehož specifické vlastnosti přiměly autora s ním pracovat. Druhou Barbořinou prací byla zeď z reflexních skel připevněných k ocelové konstrukci, která přepažila prostor Atria tak, že přístupná byla jen jeho třetina. Při takto zmenšeném prostoru, navíc s odrazem diváků ve skle, byla galerie během vernisáže plná. Expozice připomínala frontu před prázdným výkladem zavřeného obchodu, s poslední nabídkou sledovat vlastní odraz ve skle, jako by šlo o ten prázdný prostor uvnitř. Během zahájení jsem si všimla návštěvníka se sluchátky na uších u malého rádia na stolku v rohu galerie. Nesabotoval proslov, věnoval se třetí části výstavy, rozhovorům s přispěvateli webu http:// paranormal.about.com vysílaným pirátským rádiem s dosahem asi pěti set metrů v okruhu galerie. Přispěvatelé popisovali svoje zkušenosti s jevem nazvaným jejich americkými kolegy „SLIDers“ (Street Lamp Interference). Jde o situace, kdy, jak oni věří, mohou někteří jedinci pouhou svojí přítomností narušit chod přístrojů založených na elektromagnetickém vlnění nebo způsobit kolísání až krátkodobý lokální výpadek elektrického proudu. A ten se prý nejčastěji projevuje zhasnutím pouliční lampy.
01.03.2005
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář