Skvrny na rukou. První verze.

Připravuji projekt, předběžně nazvaný „Berlín“. Uvádím zde úryvek: text, napsaný před několika týdny, a proces prvního zpracování pro video. Zajímá mne, jak se hodnocení zážitků v člověku neustále posouvá. Někdy by se zdálo, že jak se člověk vrací ke spleti denních událostí, nenarazí na hlavní větve, ale nachází jen další rozvětvení, a to až do takové míry, že zkušenost připomíná spíše nekonečnou síť než strom.



Původní text

Jen vyšel z bytu, měl pocit, že na něco zapomněl, ale rozhodl se nedbat, ať se to všecko pokazí třeba později. Na schodech zakopl a přistál dlaněmi na zemi. Celý tenhle manévr nebyl moc přesvědčivý, ani pro něho, ani pro dva sousedy, kteří ho míjeli cestou nahoru. Podivně po něm koukli a ani mu nenabídli pomoc. Pro jistotu ale víceméně nahlas láteřil, aby celé scéně dal vůbec nějaký význam. Pomyslel si, s tou správnou intonací: „Proč se tohle musí stávat vždycky mně?“ Představil si, jak počítá, kolikrát si už tuhle otázku položil. Jako odpověď od neuronových spojů mu jeho hlava vrátila významnou ozvěnu, jako dunění tympánů (na vnitřních stranách lebky se na balkonech všude tísní ženy, které co nevidět propuknou v pláč; dobře tak). Připadalo mu, že právě takovou odpověď si zaslouží, a smazal zklamání z toho, že nezakopl ještě nešikovněji.

Vstal a prohlédl si dlaně, jimiž proškubávala teď už opravdová směs bolesti a otupělosti. Rudé skvrny jako mapy mizely a znovu se objevovaly, přelévaly se jako tekutina v plastové tašce. Určitě se lekl, alespoň si to myslím, protože ve skvrnách nespatřil mapy nebo tekutinu v igelitovém sáčku, ale tváře.

Rychle se vrátil do bytu a strašně si přál, aby skvrny nezmizely. Jsem něco extra, jsem něco zvláštního. Chtěl honem do koupelny a podívat se na dlaně v zrcadle, snad kvůli pocitu, že tak celá událost zůstane zaznamenána, nebo snad proto, aby se pokusil identifikovat některou z tváří, když ji uvidí v zrcadle převráceně. Rozhodně chtěl donést skvrny do koupelny, protože věděl, že to je místo, kde se stávají ty nejhorší nehody.

Zrcadlo bylo špinavé a světlo v koupelně slabé. V duté realitě umyvadla jeho spěch vyhasl. Pomalu si oplachoval ruce střídavě teplou a studenou vodou a věděl, že skvrny nic nedokáže odstranit. Až sem dospělo jeho přesvědčení o tom, co ho zaskočilo. Nestalo se mu to poprvé. Pochopitelně dobře věděl, že je to jenom krev pod kůží, reakce svalové tkáně a tak dále, ale také na něj dotírala přímá a neodbytná otázka: co to bylo za lidi, co tak křičeli v jeho rukou?

01.01.2008