Umělec 21. Století

Vladimír Skrepl, Galerie Václava
Špály, Praha 1. 8. 3. – 1. 4. 2001
Být v Čechách výjimečným autorem není tak těžké. Na druhou stranu je to zatraceně nesnadné. Ubíjející podmínky uměleckého provozu, zavedená kulturní klišé a různé neprofesionální a osobní vztahy uvnitř komuny umělců, kritiků a galeristů určitě poznamenávají i konkrétní projevy artistů. Nikoliv ve velkých oficiálních galeriích lze pak sledovat současné trendy a pohyby. Ba ani v soukromých galeriích není možné jít po stopách toho kterého nadějného či zavedeného autora. Devadesátá léta přinesla stovky privátních vizí v rámci nejrůznějších kolektivních konfrontací i v provizorních galeriích a dokonce naprosto vážně nastolila polemiku postkonceptuálních tendencí a neokonzervatismu. Nejsignifikantnějším momentem této éry je však — aspoň u střední a mladší generace autorů — zaměnitelnost prací.
Zmíněný přívlastek výjimečný přináleží bez diskuse šestačtyřicetiletému teoretikovi, umělci a pedagogovi, Vladimíru Skreplovi, který ať nevědomě nebo zcela cíleně stojí už oběma nohama ve vzývaném novém tisíciletí. Trochu o tom ví, protože nejnovější plátna datuje různě: 2001, 2100, 2102… Jeho poslední samostatná výstava ve Špálově galerii je zatím Skreplovou největší prezentací. Samostatně se totiž představoval spíš v menších galeriích a hlavně projekty pro dané místo. Ani v kolektivních výstavách nespatříme Skreplova starší díla. Netrpí zřejmě uměleckou sebestředností a pocitem nesmrtelnosti; má potřebu tvořit a nabízet přítomné pocity, nebo i ty budoucí. Nikdy se nedá předpokládat, co Skrepl vystaví a co fyzicky udělá. Jeho osobní živost a spontánnost se objevuje i v umělecké řeči. Jako by měl dar se neustále obnovovat a jeho mysl byla tabula rasa, v níž každý okamžik vznikne nápad odtržený od zanesené paměti. Jeho práce se mezi ostatními vždycky pozná podle toho, že je výrazně jiná a nemá žádný rukopis. Nebo je to rukopis totálně antiestetický, nenapodobitelně diletantský, matoucí a iritující. Kdokoli by se ho snažil kopírovat, musel by si nechat provést brainwashing.
Poslední Skreplovy velkoformátové malby potvrzují autorovu nevyspekulovanou výjimečnost. Na pastelové elegantně nanesené podklady vrhá čiré nesmysly evokující skrytou hlubokomyslnost, nebo vůbec nic. Připomíná to první malbu domorodce, dítěte, nebo mentálně postiženého. Nečekanost každého záměru, každého tahu, každé pointy je šokující. Nemá smysl vyjmenovávat Skreplovy inspirační prvky, zdají se ve srovnání s konečným efektem irelevantní. Schematicky barevnými konturami namalované postavy močí a brečí, se spadlými kalhotami pálí z pušky. Z křesel rostou větvě, psi jsou ověnčeni barevnými špekáčky nebo meditují nad lebkou, popřípadě zírají na šibenici a v dáli levituje rozkvetlý hřib jaderného výbuchu. Důležitou (kdo ví vlastně, jakou) složkou obrazů jsou obrovské datace a infantilní podpisy. Ovšem Skreplova infantilnost je jiného druhu než u generace jeho studentů, pracujících s hračkami a atmosférou nevinného dětství v šedé zóně. Ti se snaží vařit z toho mála unifikovaných zkušeností, kdežto Skrepl zkrátka nevaří. Když vycpe kalhoty molitanem a zavěsí je na gumu ke stropu, nestvořil úctyhodný artefakt, nýbrž směšnou půlku skákajícího člověka. Když stočí kus koberce do tvaru miniaturní cely a doprostřed postaví dětskou židličku pod ostrou žárovku, není tak srdcervoucí jako ta ironická baba Bourgeois, ale přinejmenším tak přesný a otřesný. Skrepl když sáhne na dokonalou kýčovitě orosenou růži, zůstane mu v ruce dokonalé medvědí lejno. Prostě má boží dar.
Nezatížený balastem uměleckých povinností v rámci umělecké svobody a nezatížený touhou být/nebýt výjimečný se dostal Skrepl do pozice umělce jednadvacátého století běžícím osaměle po neznámé trati.
Foto autorka

01.01.2001