Časopis Umělec 2004/1 >> ARMORY SHOW NEW YORK 2004 Přehled všech čísel
ARMORY SHOW NEW YORK 2004
Časopis Umělec
Ročník 2004, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

ARMORY SHOW NEW YORK 2004

Časopis Umělec 2004/1

01.01.2004

Jiří David | commentary | en cs

Armory show, dvě slova s jediným významem: přehlídka vybraných světových galerií v New Yorku. Tedy galerií, které svým postavením určují jasný běh události na světovém trhu s uměním.
Armory show má svoji historickou paměť, není to jenom lehounce “vycucaný” nápad obchodníků s uměním. V obecných encyklopediích tento pojem sice nenajdete, ale vzdělaná část lidstva ví, že jde o jasnou paralelu k roku 1913. Neboť pod stejným názvem se uskutečnila první americká výstava moderního umění mimo instituciální místa a to v prostorách bývalé továrny na armádní výzbroj. Tehdy se jí zúčastnilo přibližně 300 umělců z Evropy a Ameriky svými cca 1250 díly, převážně obrazy.
Píše se však rok 2004, do NY jsou pozvány přední “šiřitelé” komerčních i nekomerčních snah v oblasti umění. Kritérium každoročních výběrů je dáno dlouholetou, někdy však i riziko nesoucí pamětí. Většinou se totiž ví, kdo je kdo a proč. Dobře se také ví, že existují i galerie, které cítí povinnost nezúčastňovat se podobných akcí, což občas s obdivem kvitují i někteří jejich “nonkonformní” teoretici. Ale touto mnohovýznamovou stránkou přístupu a strategií v umění bych nyní jen rozptyloval pozornost.
Takže pro představu o Armory show pouze tyto základní údaje: země – USA, město – New York City, čas – 11. - 15. 3. 2004, místo –2 x pier (přístavní hráz, molo s rozměrem cca 200 x 40 m) pod čísly 90 a 91 na 12. avenue, počet galerií-cca 200, počet vystavených, přivezených děl cca 3000 - 5000ks.
Jakoby to nestačilo, své produkty zde vystavují i přední odborné magazíny. I proto rád zdůrazňuji, že letos byla vybrána jako jediná z Čech a možná i z východní Evropy pražská galerie Futura (loni to byla galerie Švestka). Futura odprezentovala tyto umělce: E. Percossiho, F. Simetiho, Jana Kotíka, V. Bromovou, A. Kotzmanovou, M. Thelenovou, J. Příhodu, D. Černého, T. Lahodu a J. Davida. Svou expozici každý den věnovala jednomu umělci. Vzhledem k času a možnostem to byli Eugenio Percossi, Jan Kotík, Francesco Simeti a Jiří David. Všichni ostatní však byli neustále aktivně přítomni. Futura neměla sice největší prostor a jistě nepatřila ke středu zájmu, avšak již samotný fakt, že se se svým výstavním programem a zastoupenými umělci “vyšvihla” do této pozice, je důležitým příslibem do budoucnosti. Armory show je totiž i místem pro důležitá setkání, kde se sjednávají možné kontrakty či výstavy.
Zbývalo to vše projít, nasát, vstřebat, prožít, utříbit, vyloučit, selektovat. Nebylo to však jednoduché. Odevšad útočily nejrůzněji intenzivní vzruchy a podněty. A pokud nejste chladný, trochu přehlíživý, apriori znuděný kalkulátor, měli jste co dělat po všechny dny a po celou otevírací dobu od 12 v poledne do 8 večer. Rovnou říkám, že jsem to vydržel prohlížet dva dny po čtyřech hodinách, či-li jednu solidní, českou pracovní šichtu.
Proč? Protože zbývala ještě jedna jiná světová přehlídka galerií v jiném místě NY (v šesti patrech obrovského hotelu na 9. avenue) pod názvem Scope a k tomu ještě začalo slavné americké Whitney bienále ve Whitneyho museu. Či-li i na zkušenějšího člověka řádná porce a to nepočítám, když už jste jednou za čas v NY (navíc se tam probojujete skrze zdejší nesnesitelná, snad dobou pochopitelná, administrativní nařízení) i jinou než jen uměleckou podívanou.
Jak už jsem řekl, Armory show má ve světě umění svůj zvuk, i když je například oproti Whitney bienále víceméně chaotická a bez ladu a skladu. Přesto patří spolu s několika dalšími, např. v Miami, Berlíně či Basileji, Istanbulu nebo v Sao Paulu, k událostem, na které se sjíždí neuvěřitelné počty lidí. Každá takováto událost má samozřejmě své pro a proti. Když na ní nejste zrovna zúčastněný, je vám logicky lhostejná a můžete k ní mít i své zdrcující argumenty. Pokud jste na ní obsazen, máte k ní shovívavější vztah a hledáte pozitivnější hodnocení. Proto respektuji zejména ty, kteří si dokáží odmyslet svá předem zkonstruovaná stanoviska a jdou do “věci” pokaždé s čistou hlavou.
I zde, ačkoliv bylo venku chladné, větrné polozimní počasí, jste se musel doslova prodírat množstvím každodenních návštěvníků. Odhadoval bych, že v jednom dni muselo Armory vidět nejméně 5000 lidí. Co vlastně mohli vidět, lze jen těžko shrnout. Každý můj výběr je nutně subjektivní a mohl by zkreslovat. Přesto se pokusím sdělit celkový dojem. Za prvé bylo hned na první pohled znát, že se Amerika stále a dlouhodobě soustředí na závěsný obraz a není to dáno jen tím, jak by asi mnozí sofistikovaní teoretici a jejich umělečtí “koně” v Evropě zvýraznili, že se stále lépe prodává. I když bych na jejich obranu chtěl říci, že není obraz jako obraz. Bylo zde k vidění také mnoho videoinstalaci, objektů, soch a fotografií, ale přesto jako by malba a kresba přehlušovaly vše ostatní. Obsahovou i formální kvalitu ať posuzují jiní, mně se jevila jako dobrá s výkyvy od úplné pitomosti až po překvapivé, zajímavé možnosti. Mimochodem, na výše zmíněném Whitney Bienále, tato tendence, dá-li se to takto formulovat, rovněž převládala. Navíc i mnozí umělci z bienále byli současně zastoupeni svými galeriemi právě na Armory show a klidně by se dala mezi sebou zaměnit mnohá díla na Scope, Whitney a Armory. Proto nesdílím tak jednoznačně hodnocení jistých kritiků umění, že Armory je pouze a jenom o obchodu. Jistě, kupovalo se, prodávalo se, proč ne!? Kéž by se toto mohlo, třeba i s odporem, říci o našem území.
Mou favoritkou se stala práce mladé fotografky z Drážďan Loretty Lux. Byly to celkem nenápadné, menší fotografie, tak šesti-sedmiletých dětí, které se na trochu vybledlém pozadí místností i krajin, velmi sugestivně dívaly směrem k vám. Ovšem výběr jejich typologii, výrazu, způsob dopadu světla, postoj, jejich oděv způsoboval ve svém souhrnu velmi intenzivní, nezaměnitelný zážitek. Už se opravdu těším na její jiné fotografie.
Asi jsem neshlédl všechna videa do konce. To, které stálo za to viděnou až do konce, bylo pro mne snad jediné (jsem však neklidný, nedočkavý divák videoartu). Bylo úžasné. Lidská postava ležela na zemi, její hlavu jste však nikdy nespatřili. Po pár sekundách se trhavě rozjela podél betonových zábran jakési městské periférie. Svištěla ve vodorovné poloze, občas nepochopitelně přeskočila na kolmou stranu betonů, pak na jejich horní hranu, kde prorážela překážky, až se zasekla kdesi pod mostem. Vše provázel staccatový rytmický zvuk. Řeknete si no a co. Ale říkám vám, museli by jste to vidět, můj popis je pouze popisem.
Stále si ale myslím, že Armory show stála za pozornost. Jejím úkolem jistě nebylo podat nejnovější informaci ze světa umění (ale ani nechyběla), ani být platformou pro nečekané úlety kurátorů, jež chtě nechtě musí hledat nečekaná a přitom silně zdůvodněná, často kontroverzní východiska, ani se nesnažila skrývat a kamuflovat, že umění není levná záležitost, že není pro každého. I přesto si závěrem dovolím jednu kacířskou myšlenku: na všech newyorských “show”, které jsem nyní intenzivně zažil, by se skvěle uplatnili někteří umělci od nás, Litvy, Rumunska, Moldávie či Ukrajiny. Zapadli by tam však bez větších problému i ti nezávislí, trucovití, nekomerční, revoluční, neznámí umělci celého světa. Každá strategie si však skálopevně drží svá vytyčená pole. Zdá se, že to všem zatím vyhovuje. Avšak hranice vzájemné inspirativní propustnosti nejsou hlídány. Hlídá se pouze kontext, so




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…