Časopis Umělec 2012/1 >> Vtípky ze Shoahshowbusinessu. Witz Joshuy Cohena | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Vtípky ze Shoahshowbusinessu. Witz Joshuy CohenaČasopis Umělec 2012/130.01.2013 16:45 Louis Armand | shoashowbusiness | en cs |
|||||||||||||
Příběh posledního Žida na světě. Kniha bez jediného použití slova Žid. Publikace, jejíž překlad hrozí pogromem. Story přehypovaného náboženství a hypochondrického otce. Vyprávění, které je vtipem, witzem a žertem. Eschatologický román-golem o přežití nedokončením, nedořečením.
Synopse osmisetsedmnáctistránkového románu Witz* od Joshuy Cohena by mohla znít nějak takto:
Nebo podobně, jako to, co stojí v recenzi Stephena Burnse v New York Times:
Či tak, jak to podává záznam o knize z katalogu Kongresové knihovny:
Což, jen tak mimochodem, není ani část názvu knihy (jak je uveden na obalu či titulní stránce). Tato dodatečná informace, stejně jako předcházející synopse, okamžitě stáčí naši pozornost k problému — jelikož je to právě tato logika, tato úspornost, sumarizace, která se z jedné strany snaží redukovat a substituovat a z druhé strany dodat jakési palčivé přikrášlení, jemuž Cohenův text ve skutečnosti nejen vzdoruje, ale dokonce si klade za cíl jej otevřeně podrývat, a to jak pomocí určité aktuálnosti svého „tématu“ (takzvaného), tak i pomocí neredukovatelnosti (textu). To by samo o sobě mohlo být klišé, jenže Cohen staví tento problém neredukovatelnosti do souvislosti s otázkou žánru: co je nám předkládáno na obalu a úvodní stránce knihy jako rozšíření aktu pojmenování, které v ní lze nalézt téměř všude — je Witz: román. Tento absolutní akt sumarizace (jako kdyby slovo „román“ mělo zastupovat celou instituci žánru, jež utváří tento text, anebo přinejmenším „formu“ textu, již předem) slouží jako provokace. Je provokativní stejně jako skutečnost, že ani na jediné ze všech 817 stránek tohoto takzvaného románu — „příběhu posledního Žida na světě“ — se neobjeví slovo „Žid“. Je to Cohenův záměr, že jsme postaveni před tyto dvě okolnosti, které obě stejným způsobem vycházejí z aktu redukce a souvisejí s „problematikou“ žánru — žánru románu a Židovství? Jeden pojmenovaný, druhý nepojmenovaný, ale všude evokovaný, charakterizovaný, taxonomizovaný a genealogizovaný? Zde však musíme postupovat opatrně, neboť hrozí, že signifiance (fr., režim produkce významu) obecného se nám vytratí, jakmile postavíme otázku tímto způsobem — jinými slovy, kdykoli opomineme zkoumat ne to, co je pojmenováváno, nýbrž instituci (žánr) pojmenovávání jako takového, určité indexovosti a paradigmatu reprezentace. Cohen sám nám k takovéto úvaze předkládá dvě příležitosti hned na začátku knihy, obě ve formě epigrafu, předsunutého dodatkového textu před takzvaným vlastním textem (začátek předbíhající „začátek“ tím způsobí, že ten začíná en retard: „NA ZAČÁTKU,“ píše Cohen, „MAJÍ ZPOŽDĚNÍ“)3. První z těchto dvou epigrafů, který — znásobujíc svůj již tak paradoxní status — pojmenovává to, o čem tvrdí, že není pojmenováno v knize, uvádí:
Druhý má podobu definice:
Tudíž od samého začátku, a ještě před svým začátkem, text poukazuje na svůj vlastní charakter jakožto dodatku, a to tím spíš, že „Witz/-witz“ nejenže odkazuje k podstatnému jménu germánského původu a také k patronymickému sufixu, který je součástí určitých židovských jmen, ale je to také vlastní jméno tvořící název této knihy, kterou se chystáte číst. Jako kdyby se autor rozhodl obrátit naši pozornost právě na tento dodatkový efekt samotného názvu — naznačovanou filiací (samotnou jakožto následek pojmenování), která je současně i odbočením (ortograficky v permutacích koncovky „-witz“ a jako dodatková forma jména dodatku): efekt, na který v průběhu celého Witzu narážíme v jeho mnohonásobných (a někdy zdánlivě konce nemajících) genealogiích, narůstajících idiolektech, bujení homonym, synonym, metonymií a parafrází a v určité všudypřítomné logice vytěsnění (displacement), odkladu, (deferral), odbočení (deviation) a vychýlení (détournement), a který lze zpětně považovat za konstituující jeho formu. Vezměme v úvahu narození Benjamina Israeliena, jemuž předchází toto obšírné ztvárnění genealogického konceptu (v duchu sérií pseudo‑Talmudických konjugací a deklinací, jejichž znásobení nabývá komických rozměrů):
Tato pasáž pokračuje prostřednictvím anekdoty o krvesmilstvu tohoto jeho „historického“ jmenovce a jeho zplození Adama, otce Setha a „přímého“ předka Benjamina Israeliena, včleňujíc do sebe smíšenou rodovou linii jistého Matěje, Marka, Lukáše a Jana, až k odhalení toho, že Israel Isrealien (Benjaminův otec) nebyl Žid: konvertoval z lásky ke své ženě „a také z lásky k jejímu lidu a neuvěřitelným daňovým úlevám, které s tím vším souvisely“7. Israelův syn, Benjamin, Ben Israel, či ben Israel — narozen již obřezaný „v den šabatu, v plné velikosti a také plně inteligentní, již dospělý, s brýlemi a vlasatý... blond... Jeho vlastní dvě oči, modré jako plamen na ústupu, po kozákovi, možná i nacifikovaném Árijci, který snad znásilnil babičku Jeho...“8 — představuje už od prvního pohledu jakousi parodii na postavu mesiáše, jehož zrození je podáváno takto:
Tento „v žádném případě ne předčasný“ příchod Mesiáše, narozeného jako třinácté dítě do rodiny s dvanácti dcerami, nám tak připadá jak naplněný alegorií, tak i vyrůstající z komické škodolibosti. Neboť skutečně vyústí ve „světský obrat“: „úplně poslední šabat všech dob“10, jak by se řeklo. Syn Israela, který je Židem pouze konvertovaným (ale také „pravověrné“ matky, Hanny, a tím po mateřské linii autentický Žid), není Benjamin zázračným spasitelem svého lidu, nýbrž bezděčným svědkem jeho konečné apoteózy: „jejich nejnedokonalejším přeživším — nejnedokonalejší jako to, co přežije“11. A vskutku, tato historie předcházející jeho narození podle genealogie má výmluvný protějšek v rakovinově bující představivosti jeho hypochondrického otce:
Jako by celá tato hra se jmény a genealogiemi, alegorie a nevyhnutelně hrozivé téma židovského holocaustu (přímo i pomocí metafory židovské „rakoviny“), byla přesně tím, co již předem „odmítá“ jako svou charakteristiku název knihy — a sice velkolepým tendenčním vtipem. Avšak tím, že vytváří fiktivní paralelu mezi scénářem úmrtí toho posledního, kdo přežil Šoa, a žánrem židovské „mesiášské“ anekdoty, v níž je to Mesiáš „Sám“, kdo přímo ztělesňuje žert, neboli Witz, či –witz, ben Israel13, kterýžto žert jde, jak bychom řekli, na účet Israele, Židovského národa, a to jak doslovně, tak i přeneseně, Cohen vyžaduje i určitou reflexi ze strany svých čtenářů ohledně toho, co vše může ve skutečnosti takovýto „žert“ s sebou přinášet (je to prostě jen metafora?) a co by, řekněme, mohl představovat. Freud ve své studii z roku 1905 Vtip a jeho vztah k nevědomí (Der Witz und seine Beziehung zum Unbewussten) popisuje vtipy všeobecně jako druh symptomatologie, jejíž psychogeneze často spočívá v kruhovitém přesměrování agrese. Freud se obzvláště zabývá druhem tendenčního vtipu. „Jsou to historky, které byly vytvořeny Židy a namířeny proti židovským zvláštnostem.“ Freud zdůrazňuje to, že tyto vtipy musíme odlišovat od vtipů, „jež dělají cizinci o Židech, [jež] jsou namnoze drzými šprýmy, v nichž je vtip ušetřen skutečností, že Žid představuje pro cizince komickou figuru.“14 V očích „cizinců“ je tedy postava „Žida“ vnímána jako odsouzená, a to i na úrovni vtipu, k určité přebytečnosti — a prakticky se nachází v pozici, kdy zastupuje vtip. Každý ze čtyř Freudem charakterizovaných typů tendenčních vtipů — obscénní, agresivní, cynický a skeptický — se ztotožňuje s opačným motivem, a sice, že je to vtip, který zastupuje pozici Žida. Tento vtip je vždy svým způsobem meta‑vtipem, jehož hybnou silou je neustálá substituce a vytěsnění: kauzalita tohoto „vtipu“ je sama o sobě vychýlením kauzality. Jinými slovy, funguje podobně jako nevědomí. Častým příkladem, který Freud uvádí, je typická židovská postava šnorera a laskavého pana domácího či barona. Například:
Stejný vtip se ocitá v epilogu ve vzpomínkách Cohenova 108‑mi letého „posledního žijícího svědka Holocaustu“ („Shoahshowbusinessu“), „Josefa ben neznáš mě od Adama“16, který ke konci Witzu završuje jinak apokalyptický monolog pointami starých, polozapomenutých vtipů: „Když jde o moje zdraví, ten člověk říká nic není příliš drahé“17. Technika vtipu funguje díky vytěsnění, transgresi, excesu — jeho forma, stejně jako forma Cohenova textu, podobně jako psaní samo, je „orientací,“ jak uvádí Derrida, „která je dezorientací“18. Forma techniky vtipu tudíž stojí v opozici k formě historie, kterou nicméně zároveň, „v jednom rozděleném, ale koherentním pohybu“, formuluje jako „úsilí směřující k rekonstrukci přítomnosti“19. Eschatologie tohoto pohybu však představuje trhlinu v „klasické konceptualitě“ odhalených konců. Mohli bychom dokonce říci, že je to právě forma techniky vtipu, kterou Marxova teze o tendenci historie k opakování se, jak tragickému, tak fraškovitému („historie je psána a přepisována“20) nanejvýš ochotně přijímá za svou. Techniku vtipu lze fakticky označit za typ metonymické analogie ke konci historie samotné, ke konci, jehož exces nikdy, v žádném případě, nemůže být vykládán jako historie (ani jako, což je také nutno podotknout, imitace historie, pokračování historie po, tak říkajíc, tom faktu, který Cohen evokuje v takových pseudo‑rabínských postavách — kronikářích postžidovské apokalypsy ve Witzu — jako jsou „Rabi Bill, Reb Bob z Normalu, IL, Rabín Lao Zhing‑Zhao, Rav Martinez, Rav Nuncio“). Otázkou zůstává, a v Cohenově „románu“ je to otázka par excellence, o co tu vlastně jde? A konečně, kde je hranice excesu? Co je, v pojetí Freudova vtipu, příliš drahé? Co je, v tragickém pohledu historie, příliš vysoká cena za zdraví toho Žida, jehož aktivní vyhlazování šlo do milionů? Neboť, zde ve spojení s osudem posledního pamětníka nacistického „konečného řešení židovské otázky“, čili Endlösung, nabývá drzost tohoto vtipu podoby nespecifikované obžaloby s otevřeným koncem, čímž se také stává zesměšněním (rétoricky řečeno) kosmických rozměrů. Jak uvádí Cohenův „poslední pamětník Holocaustu“:
Jak jinak než skrze bujarý exces vtipu bychom měli přistupovat ke zkušenosti „Osvětimského explicitního itineráře“? K zážitku, kterému při neexistenci svědectví, při neexistenci důkazu o sobě samém hrozí, že bude navždy vymazán; který podle negativně modulovaného konceptu nemůže přežít sám sebe, jež nemůže představovat nic jiného než právě tu podmínku přežití, a který se nakonec vyznačuje prostým faktem, že nepřežije nikdo. Či spíše, to, co přežije, co pokračuje, je Cohenovo „nejnedokonalejší“: selhání přežití, které samo o sobě nemůže být přežito, které je jediným, definitivním svědectvím toho, co přežije. Nakonec, jak říká Celan, Kdo bude svědčit pro svědka? A přesto, pokud se historie ubírá směrem od logiky Auschwitzu, osvícenského „pokroku na pochodu smrti“22, eschatologie vtipu zde svou nekonečnou recyklací point představuje odmítnutí toho vždy předčasného, vždy zpožděného posledního zasmání. A opět ostnatý humor Cohenova 108-mi letého survivalisty:
Poslední kapitola Cohenova Witzu, která má název „Pointy“, začíná slovy: „A tady to končí“24. Předjímaný „konec“ se tu přitom otevírá jako příslib utopie: „Nový svět./ Jednoho dne, o jednu noc dříve, v našem čase — čekáme“25. Když pak přichází konec, není to ten „Den posledního soudu“26, to Zjevení vůle („srdce problému směrem do duše lůna, na kterém záleží“)27, nýbrž naprázdno vyznívající poznámka; ozvěna i anticipace toho nikdy nekončícího pádu, který je také zlomem v psaní a který odkazuje směrem k něčemu nepoznatelnému, nezobrazitelnému, „vedle ničeho již žádné diskuze žádné diskurze exkurze exegeze eisegeze copak jeden duchovní či jiný neglosoval není nic nového pod sluncem měsícem dvojčata Polo-Poláků uvnitř plotů zdí ostnatých obehraničených vtipů...“28, 29 Poslední pointa je nedokončená věta. Jak také jinak? Světlo na konci, Boží milosrdenství se vytrácí do prázdnoty stránky, v níž sám sebe očekává nedokončený nápis: „Dokonce ji ani neznám tyhle pointy tyhle do‑a‑vy-platiče tyhle cinkáře a bimbamáře zvonů krvácejícího srdce z úst to je to co mám co si vzpomínám teď se ke mně vrací jak umírám to šeptavé syčení v této smrtelné chvíli opouštím se kvůli zasmání těchto sto a osm těch řádků kdo to ale počítá.“30 A epilog, post scriptum, úzký sloupek textu vinoucí se dolů po pravém okraji posledních pěti stránek knihy — jakýsi zbytek, přežití — „nazýváte tohle žitím tohle nazýváte žitím co víte z žití“31. To, na co se Cohen podle všeho nakonec ptá, je přežití, ale „přežití“ díky svému důvtipu — paradoxní, náhodné vyhýbání se historii, rozumu, jinak určenému běhu událostí, pomocí rozmarnosti jazyka — jež se v určitém bodě obrací ve vtip, který pokračuje dále než bylo zamýšleno? (Ale co zabije vtip rychleji než jeho výklad?). Asi očekáváme, že autor zaujme jakési morální stanovisko, sestrojí průhled a úhel pohledu, z něhož by bylo možno obrátit kritické hodnotící zraky zpět na Historii — s jejími zločiny a zvěrstvy z čelního pohledu či z tříčtvrtečního profilu, vyobrazenou se vší věrohodností rytého obrazu, podobně jako potrét Hollywoodské celebrity v „Shoahshowbusinessu“. Místo toho se vtip uzavírá do kruhu. V tomto závěrečném posmrtném životě knihy se přeživší Josef „ben neznáš mě od Adama“ Cohen ocitá tváří v tvář svému Bohu a stvořiteli, svému jmenovci, „otci“ v určitém smyslu slova, Autorovi, Joshua Cohenovi:
Z angličtiny přeložila Bohdana Hégrová.
* Joshua Cohen, Witz (Champaign, IL: Dalkey Archive Press, 2010) — a dále v textu.
4 „This book you are about to read contains no holy words or letters, neither words nor letters in the Holy Tongue, and nowhere within it are mentioned any of the many names of God. Therefore, this book may be ripped or torn, burnt, otherwise destroyed, and whatever remains require(s) no burial.“ (Kurzíva L.A.)
5 „Witz: being, in Yiddish, a joke; and, as the ending of certain names, also meaning son of: e.g. Abramowitz, meaning son-of-Abram (also found as –wic, -wich, -wics, -wicz, -witch, -wits, -wyc, -wych, -wycz, -vic, -vich, -vics, -vicz, -vitch, -vits, -vitz, -vyc, -vych, and -vycz).“
6 „Being begotten by the begetted begetist whose begattable begettance begatted Big Begetters and their Big Begetterers begottaly, whose begattability was begotted by other begotterers begatally, and yet other begatterers besides, whose begottance, begettance, or begattence begattaly begot he who begat he who beget the begotting of the begotist so burdened with the begetting of the begatist burdened again with the begetting of this Benjamin, the Ur or First Benjamin, a son of his father’s old age, the oldest known ancestor of the namedafter latterday Benjamin…“(str. 85)
7 „as much as through his love of her people and the incredible taxbreaks that came with it all“ (str. 87)
8 „upon the Sabbath at fullsize, at full intelligence, too… mature already, with glasses and hairy… blond… His own two eyes, as blue as a recessive flame, from a Cossack, even a Nazified Aryan who’d perhaps raped a grandmother of His…“ (str. 87)
9 „He rises up, and she bears Him right there, loafed upon the table from which he, Israel, swipesoff the tablecloth in one movement deft with his wife and the vase and its flowers over her head, undisturbed — the very table upon which He might’ve been sown nine months earlier, has it really been that many moons ever since — tense, breathe, bearing Him, all of Him enormous, fullgrown, and it is a Him, Israel with joy and the boy in a whine and a beard and, what are those, glasses already, here on the table in the diningroom, late and yet a week just in time, in no way premature for what’s to birth with the coming of Xmas, the New Year, the secular’s turn…“ (str. 81)
12 „Israel’s been sitting and naming his cancers, knowing them more intimately than he knows his own kinder, Hanna suspects. While he should be heading home, he reclines, swivels, tilts renal papillae aching kidneyways to the left in his chair, hunches to count his cancers on his cancerous fingers with cancerous numbers kept orally in the black, deep into the carcinogenically latestage early evening, then thinking, maybe my cancers should have the honour themselves, their own cancers, too, and those cancers’ cancers, it’s only proper…“(str. 49)
13 Ve Witzu je vždy postava „Žida“ již svého druhu slovní hříčkou — slovní hříčkou, která je vnitřním ztotožněním se s určitou elementární jinakostí, která se obrací směrem ven jako ostny, proti jakýmkoli snahám normalizovat její výrazný přebytek. Zároveň tento „obrat“ umocňuje dodatečné gesto, které staví tuto slovní hříčku účinně mimo dosah normalizace, do pozice normalizační hranice či na ni.
14 Sigmund Freud, Vtip a jeho vztah k nevědomí, přel. Ondřej Bezdíček, Psychoanalytické nakladatelství, Praha 2005, str. 97, kurzíva L.A.
15 Sigmund Freud, Vtip a jeho vztah k nevědomí, str. 98, přel. Ondřej Bezdíček, Psychoanalytické nakladateltsví, Praha 2005.
18 Jacques Derrida, Of Grammatology, přel. Gayatri Spivak (Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1974), str. 216.
21 „after me what fire what final testimony for our peoples mine Nazis live forever and are always everywhere under every eternal rock in your toilet behind every one of your refrigerator doors to the infinite freezer… “ (str. 806-7)
23 „The Lord our Gott in Himmelkommando where my barmitzvah was married off to a Son of the Commandments to observe without benefit of commemorative plaque a socialhall party and jestering badchany bind get the strudel off the ketubah I never signed for my one hundred and eight Christmas Carnival birthdayburn candles a thin slice of Zyklonyellow crumbly cake too late for the caterers they gassed themselves already…“ (str. 805)
27 „Revelation of the Testaments (the heart of the issue toward the soul of the mattering womb)“ (str. 812)
28 „next to nothing no more discussions no more discursions excursions exegesis eisegese didn’t one Ecclesiastic or another once gloss there’s nothing new under the sun the moon the twin Pole-poles within the fences the walls the barbed boundaryround laughlines…“ (str. 812)
29 Toto skloňování přežití ve všech jeho pádech slouží také k připomenutí souvislosti teroru, holocaustu, společensky nepřijatelného s tím, co je pod hranicí vnímání, se svého druhu transcendentálním označovaným v protikladu k reifikaci terroru jako humanismu, reifikaci kolektivního narcisismu takzvané individuální zkušenosti (osobní bůh, apod.). Cohenovo „nejnedokonalejší“ odkazuje k důležité distinkci, kterou vytvořil Klíma a další, a sice, že pravá povaha šoa je taková, že nakonec přežití zabraňuje svědectví. V důkazu přežití se tudíž vždy skrývá tento paradox. Stejně tak, jako je to právě ve struktuře Cohenova textu, jazyk samotný nemůže být redukován ani reifikován: jeho svědectví je přesně založeno na společenské nepřijatelnosti, nad níž visí tento paradox. Síla tohoto paradoxu není něčím, co by mohlo být prostě vysvlečeno ze svého zjevně „rétorického“ odění, jako kdyby rétoričnost byla pouhým ideologickým zkrášlením či zkomolením sdělitelné pravdy: trauma tohoto paradoxu je, že postava svědka je připoutána k této promeškané zkušenosti, jejíž forma, podobně jako forma onoho vtipu, je také formou jazyka, který odolává a pro který se shrnující pohyb redukce, která v sobě nese svůj vlastní konec jakožto označující sublimního či transcendentálního označovaného, rovná „síle“, která hrozí ovládnutím do takové míry, že se nemůže již ani objevit, ani být pojmenována. Srov. Jacques Derrida, „Violence and Metaphysics,“ in Writing and Difference, přel. Alan Bass (Londýn: Routlege&Keagan Paul, 1978), str. 138.
30 „I don’t even know her these punchlines these payoffandons these zingers and dingringers of bells the bleeding heart of the mouth that’s what I have that’s what I recall they come back to me now as I’m dying this whispering hiss I’m this dying moment forsaking me for a laugh these one hundred and eight of them lines but who’s counting“ (str. 812)
30.01.2013 16:45
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář