Enwezor sestavil střídmou megashow

Letošní Documenta 11 (Kassel, 8. června–15. září 2002) jednoznačně potvrzují sílící trend umění jako aktivismu — ať politického, ekologického nebo sociálního.
Umělecký ředitel Okwui Enwezor a jeho tým kurátorů shromáždili 116 umělců ze 45 zemí z celého světa, aby se zúčastnili megapřehlídky, která se koná jen jednou za pět let. Velké zastoupení mají na výstavě umělci z afrických států a mnohých asijských zemí. Na druhou stranu umělců ze střední a východní Evropy je na přehlídce minimum, alespoň ve srovnání s autory ze západní části Evropy. I když je poněkud paradoxní, že většina umělců představovaných v Kasselu jako umělci z rozvojových zemí dnes žije v centrech západního současného umění.
Výstava v Kasselu je vyvrcholením rok trvajícího projektu, jehož jednotlivé části — platformy se konaly v různých místech světa. Už loni se pod názvem Experimenty s pravdou: Přechodná spravedlnost a proces pravdy a usmíření konalo první setkání filozofů, spisovatelů, umělců, architektů, politických aktivistů, právníků, akademiků a dalších v Novém Dillí. Následovaly další tři teoretická setkání (Nerealizovaná demokracie v Berlíně a Vídni, Creolství a creolizace na karibském ostrově Santa Lucia a V obležení: Čtyři africká města Freetown, Johannesburg, Kinshasa a Lagos v Lagosu). Záznamy platforem jsou k dispozici na websitu Document (www.documenta.de).
Jedním z prvních zjištění po shlédnutí všech čtyř výstavních hal a několika projektů realizovaných v exteriéru je téměř nulové zastoupení klasické malby a naopak velmi frekventovaný fenomén sociálně laděných projektů (spíše než uměleckých děl), architektonických návrhů, dokumentární fotografie a filmu a téměř národopisné instalace. Posun k aktivismu či angažovanosti odráží i fakt, že se výstavy účastní tvůrci, kteří se jinak umělecké produkci nevěnují, jako například Gaston A. Ancelovici, Le Groupe Amos nebo Raqs Media Collective.
V červencovém čísle časopisu New Yorker atmosféru výstavy vystihl kritik Peter Schjeldahl: “Documenta 11 vlastně prohlašují, že umění je ve světě příliš mocnou silou, než aby se řídilo hedonismem estétů a puntičkářstvím uměleckých učenců.”
S hedonismem to ovšem nebude v Kasselu tak špatné. Nápadná je totiž velkorysost, s jakou je výstava pojata. Zvláště je to patrné v obrovské hale bývalého pivovaru Binding-Brauerei, která místy připomínala spíše multiplex plný promítacích sálů se stupňovitým hledištěm a plátny ode zdi ke zdi (Isaac Julien, Steve McQueen). Ani menší videoprojekce však nebyly ochuzeny a probíhaly na plochých obrazovkách dokonale splývajících se stěnami (např. James Coleman). Samozřejmě nechyběly ani projekty využívající počítač s monitory z tekutých krystalů.
Přes politickou angažovanost a technickou okázalost mnoha děl se však uměleckému řediteli Okwui Enwezorovi a jeho týmu kurátorů podařilo sestavit střídmou a působivou přehlídku současného umění. Umělci nepředkládají suchý agitprop, ani technika nijak nepřebíjí zážitek. Mnohé z vystavených prací měly švih a vtip. Například Annette Messager představila instalaci řady plyšových zvířat, tvorů a předmětů, které byly pohozeny na podlaze nebo se houpaly na pružném laně zavěšeném ze stropu; kolem této podivné krajiny byla na provázku tažena mrtvá plyšová kráva. Film Paradise/Omeros britského umělce Isaaka Juliena je vyloženou pastvou pro oči — vypráví příběh o hledání ráje jako alegorii hledání nového života na bohatém Západě. Provokativní byly také kresby Raymonda Pettibona.
Cesta do Kasselu letos stála za to. I když výstava nebyla zrovna estetickým spektáklem, člověk odjížděl spokojen.
Vladan Šír

01.02.2002