Časopis Umělec 2004/4 >> Vyrobeno v Bělorusku | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Vyrobeno v BěloruskuČasopis Umělec 2004/401.04.2004 Alena Boika | Bělorusko | en cs |
|||||||||||||
Konstantin Goreckij je současný umělec, pohybující se v různých žánrech – jeho doménou je malířství, fotografie a plakát. V roce 1987 založil skupinu KOMI-KON, která uskutečnila řadu slavných projektů (nejvýznamnější byl „Plán evakuace“). V roce 1996 zorganizoval hudebně-výtvarný salon „Na truhle“, kde se několik let konaly výstavy a koncerty svobodné tvorby, dokud nebyla činnost salonu zakázána. V současnosti se věnuje uměleckým projektům, které spojují různé formy a prostředky vyjádření. Žije a pracuje v běloruském Minsku.
Jak vás napadl projekt „Koza a Strašák“? Co pro vás bylo podnětem? Nenapadl mě. Ta myšlenka vyrostla ze zkušenosti mého života. Strašák – to je problém vztahů mezi jednotlivcem a mocí a lidem a mocí (lid lze nahlížet jako specifickou formu jednotlivce). Projekt je zaměřen na vizualizaci složitých vztahů k moci ve všech jejich podobách a projevech. Celá moje předcházející umělecká činnost v podstatě řeší stejný problém. Vysvětlení, proč tomu tak je, je asi třeba hledat v mé povaze. Mám odpor k jakékoli moci – ke kulturní, ideologické, náboženské, k moci drobných i velkých úředníků, k moci muže nad ženou i ženy nad mužem. Na druhé straně jako realista chápu, že idea moci je nezbytná pro rozvoj společnosti. Nevyhnutelným výsledkem anarchie je banditismus. Nicméně jako člověk mocí opovrhuji. V mé tvorbě se odráží anarchistická přirozenost, excentrismus, sarkastické vidění světa. Narodil jsem se v rodině vojáka, v prostředí totální moci, kde bylo všechno přesně vymezeno. Dlouhou dobu jsem byl naprosto spokojené dítě, které se narodilo v Sovětském svazu a na svět se dívalo s nadšením a nadějí. Spasská věž a tanky na Rudém náměstí patřily k nejoblíbenějším námětům mých dětských obrázků. Později jsem získal kritický pohled na svět a uvědomil jsem si ten hrozný systém násilí, ve kterém jsme žili. Současná politická situace mi pomohla lépe si uvědomit a umělecky vyjádřit ty myšlenky, které se u mě zformovaly už v mládí. Návrat k minulosti ve stylu frašky, kterou vidíme v Bělorusku, působí i proto tak odpudivě, že je naprosto nevkusný. Zdálo by se, že něco takového se nemůže opakovat, a ono je to zpátky, a navíc ještě v absurdní podobě. V projektu využíváte obrazy běloruských folklorních postav – kozu, strašáka, čápa. Vychází projekt z běloruské mytologie a má tedy výlučně národní charakter? Jsem světoobčan, ale zároveň také Bělorus, a využívám obrazy, které jsou mi blízké. Ovšem problémy moci, na něž chci nasměrovat pozornost, jsou naprosto univerzální a pochopitelné pro všechny. Nemyslím si tedy, že by se jednalo o užší běloruský projekt. Myslíte si, že vaše myšlenky, prezentované pouze vizuálně, budou srozumitelné lidem z jiných zemí? Všechny národy mají svá strašidla, která se sice nějak odlišují, ale jejich podstata je stejná. Mytologie různých národů je v podstatě shodná. Obrazy se liší, jsou ale porovnatelné. Koza je například symbol sexuality. Je upřímná, zvědavá. Představuje lid, národ, v kterém se koncentruje obrovská sexuální energie, iracionální, avšak mocná síla, kterou se snaží využít jakákoli moc (Strašák). Strašák brání nějaké území. Aby mohl plnit svou funkci, musí nahánět strach. Proto se vymýšlejí různé vábničky, které končí ideologií. Strašák potřebuje nejdřív působit přesvědčivě, to znamená dobře vypadat, něco slíbit, vzbudit nadšení. Později začíná strašit nepřáteli kolem a trestat, tak aby to mělo výchovný účinek. Talentovaný a přesvědčivý Strašák dokáže Kozu ovládnout a využít tak elegantně, že ta ani nepozná, že je to jen konstrukce z tyčí a barevných hadrů. „Král je nahý!“ – to je neustále se opakující příběh, stačí si vzpomenout na velké ideologie 20. století. Čáp představuje v projektu tak zvanou inteligenci přehlížející lid, která nepo- chybuje o tom, že všechno je možné vypočítat a naplánovat a že revoluce jsou jen sumou mechanických kombinací. Zařadil jsem tuto postavu proto, abych ukázal, že něco jako „rovnice harmonie“ neexistuje. Využíváte archaické univerzální obrazy a tradiční postupy. Proč by se potom podle vás měl projekt považovat za projev současného (aktuálního) umění? Domnívám se, že žádnou formu nebo technologickou inovaci nelze dnes považovat za skutečně novou. Všechno máme ve své mysli jako součást našeho světonázoru a záleží na tom, pod jakým úhlem se na to budeme dívat; o to jde v současném umění. Není ale důležitá interpretace stylu, k čemuž u nás směřuje většina, nýbrž jevu jako takového, jevu o sobě. Co se pak týče technických postupů, nechtěl bych odkrývat všechna tajemství, dokud není projekt hotov. Má-li projekt kosmopolitní charakter, očekává se, že přiláká účastníky z dalších zemí, nebo že bude představen mimo Bělorusko? Samozřejmě, potěšili by mě účastníci odkudkoli. Mohla by to být velmi přínosná spolupráce, protože čím více lidí se podílí, tím více je forem odpovědí, hlavně vizuálních. Například dnes aktuální problém terorismu je dán disharmonickým rozvojem civilizace, kdy jedna její část není s to uspokojit nároky a očekávání druhé. Jestliže berete „K. a S.“ jako projekt, jehož cílem je rozesmát národ, jste si jistý, že všechny obrazy najdou odezvu a že budou srozumitelné, v první řadě představitelům tohoto národa? Věřím, že projekt má předpoklady k tomu, aby byl akceptován. Právě z toho důvodu je pro mě důležitá účast dalších umělců, která projektu dodá na spektakulárnosti. Performance zastoupí svým výrazem pouťovou atrakci, video poslouží jako náhražka kina. V provedení se odráží můj umělecký rukopis, který je myslím dostatečně srozumitelný i výrazný. Z umění nelze dělat proud vtipů, groteskní prvek musí zůstat uměleckým prostředkem. Věřím, že pokud dosáhneme syntetického projevu, bude to srozumitelné a lidé pochopí hlavní ideu. Odhlédneme-li od vizuální stránky a smyslu projektu – dovést Kozu k prozření, co je moc ve své podstatě, – nedá se říci, že širším cílem projektu je aktivizace společnosti? Projekt je jen drobným příspěvkem, komářím bodnutím, které samozřejmě nestačí. Je třeba si uvědomit, že moc znamená násilí, a násilí je sexuální povahy, takže se nad ním nedá zvítězit racionálními prostředky. Je možné ho zastavit jedině tak, že ho zesměšníme, že změníme znaménko. Vytvářím takové obrazy, které u někoho vyvolají upřímný smích a u někoho kyselý úšklebek. Jakákoli moc má strach ze smíchu a humoru – připomeňme šašky, oblíbené mezi lidmi a obávané mocnými, nebo případ zakázaných běloruských novin „Navinky“, které humorným způsobem probíraly aktuální problémy. Ještě dlouho bychom se mohli bavit o represivní povaze kultury a o tom, jak se liší od umění, které je svobodné. Myslíte si, že budete mít možnost projekt dokončit a představit ho lidem? Pravděpodobně nebude možné předvést projekt v Bělorusku v zamýšleném rozsahu. Na to jsme příliš uzavřenou zemí, jejíž atmosféra rozhodně není příznivá pro svobodný rozvoj umění. Náš strašák se poučil na příkladu rozpadu Sovětského svazu, a když se setká s něčím neobvyklým, řeší věc pro jistotu zákazem, i když ne vždy chápe, o co se vlastně jedná. Už jsem se přestal zaobírat možností, že by snad státní kulturní instituce poskytly nějakou podporu, protože to je zcela nemyslitelné. Stačí, když nebudou dělat problémy. Za úspěch bych pokládal už vydání komiksu, který by se mohl dostat do ruky každému v naší zemi. Otázka na závěr – jak hodnotíte dnešní stav běloruského umění? Tragédie – je provinciální, tristní, bezvýznamné. Převládá záliba v provinciálnosti a z ní vyrůstající sebeuspokojení a pocit nadřazenosti. A nejhorší je, že technická dokonalost – což je nepochybně důležitý prvek umění, nikoli však jediný – se považuje za nejvyšší hodnotu. To je ta největší hloupost. Kvalitní provedení má význam, ale naprosto to nestačí. V našem případě se však zručnost v nanášení barev vydává za uměleckou tvorbu. Když někdo nesplňuje tento požadavek, neodpovídá technickému standardu, je postaven mimo. Je to posedlost produktem v jeho materiálním smyslu – tak jako chceme vyrobit více mléka nebo brambor, snažíme se také lépe pomalovat plátna. Dochází k napodobování západního umění třetí kategorie. Neexistuje běloruské umění – to, co tady máme, je řemeslnická dílna, kde se někdy vyrábí velmi kvalitní výrobky. Naše tvorba nemůže ve světě překvapit ničím neobyčejným, protože pro vznik takových věcí u nás není prostředí, všechno je přesně vypočítané. Tam, kde se na všech polích pěstují kulturní plodiny, nemůže vyrůst nic nového. Základní problém běloruského umění tedy spočívá v tom, že kulturnost předchází umění. P.S. Pro ty, kteří by měli zájem o spolupráci na projektu: http://kartinki.iatp.by (http://kartinki.oxidiser.net), kgoretsky@yahoo.com, elena@iatp.by.
01.04.2004
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář