Petra Pětiletá

Petra Pětiletá, nar. 1978 v Praze, studovala v letech 1999–2000 na pražské VŠUP (ateliér Pavla Nešlehy), pak pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze u Jiřího Davida. Po jeho odchodu z AVU se přesunula do ateliéru Veroniky Bromové. Průběžně uzavírá krátkodobé tvůrčí aliance s kolegyněmi Janou Doubkovou, Sylvií Málovou a Magdalenou Peševovou. Pětiletá a Peševová se letos staly kurátorkami kolektivní výstavy Láska (Galerie Doubner, Praha).
Kvůli performanci Proud touhy (2003) ve dvoře smíchovského činžáku, kde sídlila galerie CO14, se Pětiletá s Doubkovou navlékly do barevných kostýmů, výrazně nalíčily a improvizovaně zpívaly šansony. Jejich amatérské krákorání a hopsání mělo podle očitých svědků silný očistný účinek. Taková je většina prací Petry Pětileté: překračují obvyklé hranice soukro- mých a veřejných emocí. S Doub- kovou v tomto duchu vytvořila ještě vzájemné portréty v prázdných sálech, kde právě skončily – nebo teprve začnou – spole-čenské události. Také zde vy-růstá napětí z konfliktu nea- dekvátní přítomnosti na veřejném místě a soukromého důvodu, proč a na co čekají.
Některá videa Petry Pětileté jsou založena na materiálu osobního rázu (Léto, Vánoce, England, 2002–2003) a hovoří dosti dojímavým jazykem. Přetlaku mileneckého štěstí ve videu Léto je např. dosaženo pouze fotografiemi a videonahrávkami ze zájezdu k moři. Může leckoho popudit, protože „toto patří do domácích archivů“. Ale Pětiletá ověřuje, zda jsme schopni přijmout i obyčejný popis štěstí. Kvůli snímku Miluj svůj život (2003) zase požádala své přátele, aby se charakterizovali osmi ryze pozitivními větami. Formulace „mám rád své tělo, všechny mé vztahy jsou harmonické, svůj svět řídím jenom já, v mém životě je všechno v pořádku“ aj. byly předem dané. Pětiletá sledovala, jak jsou je schopni prožít a veřejně se s nimi ztotožnit.
Ve videu Dialogue (2004) se zase postavila na místo hrdinky romantické filmové scény poté, co původní herečku pečlivě vypreparovala. Pracně simulovala splnění přání mnoha žen. Pětiletá hraje tuto vrcholnou scénu filmu přesvědčivě a je obtížné zjistit, s jakou upřímností. Autorku obecně zajímají sebeprojekce: proto se vloudila i do bedekrů měst, která by chtěla navštívit. Sama u sebe podchycuje, v čem je touha hnací silou činů a v jakých stereotypech se projevuje. Dokazuje, že k jejímu naplnění někdy nezbývá než vyvinout uměleckou aktivitu.
Trochu mimo stojí fotografie anglických dělnic z balírny ovoce. Petra Pětiletá a Magdalena Peševová je fotografovaly právě ve chvíli, kdy vypnuly stroje. Prázdnota, únava i překvapení ve tvářích žen jsou tím výmluv-nější, když se dozvíme, že snímky vznikly bez svolení vedení továrny.

01.03.2004