MOJŠE REISENAUERA SEDMERO HŘÍCHŮ | druhá výstava katechismu

PAVEL REISENAUER: SEDMERO HŘÍCHŮ

/ pokračování výstavy zvětšenin kapesního Mojše Reisenauera Desatera přikázání s občasnými komentáři /

Böhmen und Mähren Kunst – výlevka Evropy vypráví

Opakem všech skutečných i smyšlených nehostinných krajin je Česko. Není v něm nic, co by vzbuzovalo úctu k přírodě nebo hrůzu z jejích živlů. Je prostě roztomilé. Je zvětšenou skalkou z vesnické zahrady – jestli to teda u vás v Německu taky děláte a máte. Česko je bývalou součástí dnes již zaniklého, mnohokrát selhavšího státu očekávajícího vzrušeně i své selhání. Předposlední vzkříšení bývalého celku, které bylo výměnou za život jediného Žida Hilsnera, způsobilo druhou světovou válku. Kdyby Česko-Slovensko a později Česko nebylo, bylo by možné postavit dálnici z Berlína přímo do Mnichova, svět by neznal pojem humanitární bombardování a roboti by se dále jmenovali automatony. Nejvýznamnějšími osobnostmi moderních dějin Česka je tatíček, třetiřadý filozof v rajtkách obklopující se nahými dětmi, Hitler, osoba pane werichu, dvouhlavá bestie Klavel a agent 009 Švarcumberk.

Mluvme tedy raději jen o té prokleté oblasti bez užití názvu, o kráteru jakoby vyhloubeném meteoritem, jehož okraje poskytují přirozenou ochranu, ale přinášejí i izolaci. Řeky z něj vytékají jako z prasklého krajáče, špinavé a nakyslé, a dýmí se z něj, jak Češi při výrobě elektřiny pálí staré hadry z hald odpadků levně pořízených od bohatých Němců. Češi jsou známi jako jediní Slované skrývající své zločiny proti lidskosti. Sami s hlavou sádlem pomazanou raději udílejí rady, až se hyeny zalykají smíchem. Nenávidí sousední kmeny s výjimkou Romů, které považují za potomky Rumunů, kteří odmítli účast na okupaci kráteru v roce 1968. Romové nemusí pracovat, mohou pít, tančit a hovořit sprostě vlastním jazykem. Češi netančí. A cizinci jsou všeobecně v neoblibě  – mimo Američanů, které nikdy neviděli, ale líbí se jim jejich vlajka.

I když v takovém prostředí se umění daří asi jako v pásmu Gazy, přece jen se občas objeví umělec, který je ochoten veřejně tvořit navzdory slizkému obdivu nevzdělaného a vulgárního obyvatelstva. Jedním z veřejných, avšak ukrývajících se umělců je Pavel Reisenauer.

Nevrlý samotář, skeptický mystik a křesťan v ouzkých

„Pavel Reisenauer se narodil 7. 10. 1961 v Praze a dosud zde žije. Po maturitě vystřídal několik povolání (pracoval jako topič, noční hlídač), při jejichž výkonu se mohl věnovat malování. Má tři dcery. Od roku 1991 až dodnes je zaměstnancem týdeníku Respekt. Vydal knihu 209 kreseb a 33 obrazů. Několikrát vystavoval, a aby tomuto pokušení pro příště nepodlehl, založil si nedávno obrázkový web“, odkud je převzat i tento krátký životopis, www.pavelreisenauer.cz.

Stejně jako webová galerie, dělí se i Reisenauerova tvorba do dvou oblastí. První je žurnalistická ilustrace pro týdeník Respekt, sobotní přílohu Orientace deníku Lidových novin, a ilustrace knih některých nakladatelství. Ilustracemi je v Česku znám nejširší veřejnosti ne-li podle jména, pak určitě z těchto časopisů a jejich obálek ve výlohách trafik charakteristickým stylem svých originálních kreseb a neúprosným humorem. Druhou jsou kresby a malby vzniklé bez objednávky, díky nimž můžeme umělce poznat v jeho vlastním světě: „Neboť tam, kde začíná samota, končí se trh; a kde se končí trh, končí se také hřmot velkých herců a hemžení jedovatých much.“ Ufoni, zásvětí, předměstské krajinky, dcery, nemístně umístěná zvířata, sex, alkohol a především osamělost. Také ulice umělcovy oblíbené čtvrti, pražských Nuslí, kam turisté a developeři ještě moc nechodí, kde díky tomu stále přežívají outsideři a oprýskané činžáky vyprodaného města. V posledních letech tvoří umělec nejraději v cyklech, které mu dávají více prostoru a sjednocuje je námět, technika, barevnost a styl: elektronické kresby Desatero přikázání a Sedmero hříchů a tempery Ulice a právě dokončované Nusle.

Navštívení každý den

Tento veřejnosti úspěšně unikající, jen výjimečně vystavující umělec vystavil již v Praze a Berlíně své Desatero přikázání ve vysoce osobním zpracování. Soubor základních příkazů, jimiž se má žid a křesťan řídit (ve verzi katolického katechismu), proměnil k obrazu svému, srazil z dikce církevního jazyka na zem do své reality: jako bůh se zjevuje superman, trest boží dopadá na zpustlé předměstské ulice, ichthys je sprejery nastříkán na kapotu auta, beznohá matka je vyvezena na výlet na kolečkovém křesle. A dále stopy sebevraždy (hrozící daleko spíš než vražda), přisprostlá kresbička penisu útočícího na Venuši, černá ruka otištěná na zdi vykradeného domku, lebka se zarostlými ústy jako vytažená z masového hrobu, žena jako dětinsky vyfintěná a romanticky zamilovaná opice, pro kolemjdoucí snad už neviditelní, nadlidsky přerostlí mafiáni… K tomu, odkud se vzala potřeba vyrovnat se s oběma tradičními křesťanskými tématy, říká Reisenauer: „Protože jsem koneckonců křesťan, hlavně v ouzkých.“

Sedmero

V Sedmeru hříchů se Reisenauerův kritický a ironický pohled obrací k sobě samému. Námět si oproti dříve uvedeným cyklům vyžádal několikeré zjednodušení: čtvercové formáty jsou provedeny v černé na bílém pozadí, zvýrazněné nanejvýš ve zlověstných detailech ďábelsky rudou barvou, která jediná připomíná předchozí série. Materiálem digitálních obrazů je až na jedinou výjimku umělec sám. Jeho postava provázená jen svým stínem se pohybuje prostorem bez kulis, pouze se symboly či atributy toho kterého hříchu: pyšný mág nebo spíš podvodný kejklíř s nicotou v otrhaném županu a obnošeném tričku; uhoněný štvanec peněz; zasněnec slintající po tom, čeho se mu nedostává; neradostný a nepříliš vábný chlípník s podivně málo chtivým výrazem; piják, jenž se proměnil ve svou flašku; zpustlý samotář a neúprosný ironik, u něhož se pýcha bije s nejistotou a mystická víra s deziluzí, skepsí a rezignací: poslední obraz nám mistra ukazuje v poloze, jakou by si sám nejraději přál zaujmout nejspíš již nastálo.

Napsali Ivan Mečl (to ošklivé) a Olga Sixtová (to hezké)

Pavel Reisenauer v Umělci

Pavel Reisenauer v Divus Pragerkabarettu

Smrt po životě

Pavel Reisenauer v Divusu 3