Časopis Umělec 2006/1 >> Tryzna středního věku Přehled všech čísel
Tryzna středního věku
Časopis Umělec
Ročník 2006, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Tryzna středního věku

Časopis Umělec 2006/1

01.01.2006

Radek Wohlmuth | review | en cs

Veronika Holcová – Territory, jako host Eugenio Percossi – B/W,
19. 10. – 3. 12. 2005, Galerie Švestka, Praha


Territory je prvním výstavním projektem Veroniky Holcové (1973) skoro po čtyřech letech a na první pohled je jasné, že za tu dobu prošla zřetelnou proměnou. Nová plátna, kterým dominuje zobrazení figury v prostoru, se dostala na zvláštní vizuální rozhraní. Prostředí, které je možné číst jako krajinu, je poeticky snové, formálně blízké lyrizující abstrakci, zatímco postava realistická. Vrstevnatý prostor, jemuž je věnováno i pár samostatných obrazů, je měňavý, prorůstá a navazuje na sebe v barevných pásech, zalévá ho rozptýlené abstraktní světlo. Figura naopak zůstává skoro beze změn. Tento kontrast podporuje i technické řešení obrazů. Válečkem nanášený ředěný akryl se charakterem blíží akvarelu, figuru modeluje štětcová malba olejovými barvami.
Hlavní postavou cyklu je mladá žena. Jestliže jiné osoby tvoří většinou miniaturní stafáž a jsou nedílnou součástí „krajiny“, ona se z prostoru až na výjimky vyděluje. Často ani nevrhá stín. Jakoby místo něj ji občas provází černý psík, v jehož pohybu je tolik emocí, že je možné je odezírat. Motiv psa má spoustu protikladných významů, ale především jde o „zvíře prahu“, které se nachází na hranici různých světů. Tak ho lze chápat i tady. Pro ženu ale není prostředí, které ji obklopuje, nedůležité. Právě ono k ní svým vzezřením vztah vytváří. Naráží na to i název výstavy. Territory je území. Už to slovo evokuje osobní, vlastnický vztah, jinak by asi nikdy nevznikl termín „území nikoho“. Území je prostě něčí svět. A je jedno, jestli ten vnější, nebo vnitřní. Jestli je ovšem tento neuchopitelný prostor jedinečný, žena sama je anonymní – prozaická, neutrální, současná. Normálu se vymyká jen absurdním spojením aktivního pohybu celého těla a zavřených očí.
Ten, kdo zavře oči, vytváří bariéru a odděluje se od okolí. Reálný zrak nahrazuje ten vnitřní, okolní svět pak krajina fantazie, vzpomínek, přání a představ. Kdo spí, ten sní. To, co se děje na plátnech Veroniky Holcové je možná tím, co se skrývá za paradoxem spojení slov skutečný sen a snová skutečnost. Něco jako parafráze známé taoistické průpovídky o mistru Čuangovi a motýlu. Bráno z jiné strany, může jít i o znázornění stavu procitnutí těsně před probuzením, kdy člověk už vnímá tíhu své tělesnosti, ale duchem je ještě mimo tento svět.
Celkem zajímavý je způsob percepce. Žena je většinou pohroužena do sebe. Ona sama, stejně jako její fantaskní prostředí, je ale zřetelná pro každého. Divák ji může sledovat zvnějšku a podle všeho i zevnitř. Instalace dokonce nabízí „vstup“ do tohoto prostoru a něco jako „výjevy z podvědomí“ a pozorovatel se tak dostává až na úroveň jakéhosi mentálního voyeurismu.
Zobrazovaný prostor rozhodně není skutečný a divák na něm nemá žádný podíl. Komu to území tedy patří? Pravděpodobně hlavní hrdince. Taková dvojjedinost v podstatě naznačuje návaznost na téma vnitřního a vnějšího světa, nebo prostě kategorií subjektivní a objektivní. Ale je možné jít ještě dát. Jistě není náhoda, že autorka a hlavní hrdinka jsou zhruba ve stejných letech, konkrétně kolem třicítky. Ta je bilanční a v mnoha ohledech zlomová, a tak není od věci vnímat nový cyklus Veroniky Holcové jako autobiografický, nebo aspoň hodně osobní. Dalších variant vztahu hrdinky a prostoru moc není. Může jít o místo, kam se dostala náhodou, nebo může být někoho, kdo ji do svého světa implantoval. Ve všech případech není ani marné uvažovat o tom, co vlastně žena dělá. Přichází, prochází, nebo utíká? Asi není třeba připomínat vžité obraty „před něčím zavřít oči“ nebo „jít do něčeho naslepo“. Konkrétních asociací se v tomto ohledu každému vynoří víc než dost.
Co se obecných zdrojů a souvislostí týče, nabízí se Freudův Výklad snů, surrealismus a hlavně romantismus Caspara Davida Friedricha. Kombinovaná poloha abstrahovaného prostředí s atributy přírody a „reálné“ postavy také není nová a i v českém vizuálním prostředí se objevuje minimálně několik desítek let. Typická je ale hlavně pro oblast ilustrované a animované tvorby pro děti. Stačí vzpomenout Jiřího Trnku nebo třeba večerníkovou nadílku Zdeňka Smetany, Křemílkem a Vochomůrkou (1968) počínaje. Z poslední doby pak třeba pohádkový příběh Oskar a Mimi Anny Neborové, mimochodem Holcové vrstevnice, který vyšel před rokem. Tam už je dokonce proměnlivě barevné nebe aktivním hráčem a stejně jako u obrazů Veroniky Holcové je jasné, že nejde o pouhé kulisy. Hlavní postava cyklu se navíc také ustálila ve zvláštní hybridní poloze. Je zjevně reálná, ale nevznikla podle modelu, nemá parametry portrétu, ale je jasné, že jde o jednu a tutéž bytost. Spíš než skutečnou individualitu představuje typ, opět podobně jako literární nebo komiksová hrdinka. Taková pozice je zvláštní, dost životná na to, aby vytvářela dojem osobitosti, ale zároveň univerzální, takže je teoreticky možné se s ní ztotožnit a projektovat se do ní. Celkový výraz tedy obrazy přibližuje někam na pomezí ilustrace, tedy prostředku, který je ve volném umění často vnímán jako problematický, ale na druhou stranu sugeruje přítomnost příběhu.
Samotný princip tedy nový není, inovativní je snad jeho aktuální přenos do volného umění, přesto je asi tím nejzajímavějším co soubor Veroniky Holcové nabízí. Tahle poloha s sebou ovšem nese svá úskalí, zvlášť tehdy, když ve fantaskním prostoru vnitřního světa přece jen někdy převáží estetika nad výrazem a princip sám může časem působit mechanicky. Kontrast abstrakce a realismu, ředěného akrylu a oleje, pak staví především na čistotě vzájemného nasazení a přemalovávané kontury, nedokonalé retuše nebo dokonce zřetelně zamalované postavy, které s trochou pozornosti najde každý, věci rozhodně nepřidají. Je jasné že tento cyklus je pro Veroniku Holcovou z mnoha ohledů důležitý, je výrazný, má schopnost zaujmout i oslovit a tomu, kdo bez výhrad přijme jeho malebný koncept, má určitě co říct. Ale do jaké míry a jestli vůbec překračuje stín dobové generační produkce, to se teprve ukáže.
V podstatě o tomtéž, ale trochu jiným jazykem, mluví instalace italského sochaře Eugenia Percossiho (1974), kterého si podle galerijní tradice Holcová přizvala jako hosta. Ani jeho projekt Black/White – dva černobílé pokoje vybavené stylovým nábytkem – není nový. Odkazuje minimálně k černobílému vídeňskému ateliéru Egona Schieleho (1909), kterého v tomto ohledu ovšem ještě alespoň o deset let předešel například Aubrey Beardsley, ale zajímavý je i jako ne/vědomý remake. Klíčové je, že nejde o akademickou realizaci, ale prostor, v němž na letním bytě Percossi skutečně žije, dotažený až na úroveň opeřenců v kleci. Nápad se rovná nenásilnému gestu, které nečpí kalkulem, je silně asociativní a přirozeně obsahuje i estetické poselství. Ostatně možnost „vstoupit“ do staré fotografie není nikdy k zahození. Obě práce jsou si v něčem podobné a přirozeně spolu komunikují. Přestože je Percossiho instalace snad mlčenlivější, neřekne toho rozhodně o nic míň.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.