Časopis Umělec 2005/3 >> Jazz ze Slunečního města Přehled všech čísel
Jazz ze Slunečního města
Časopis Umělec
Ročník 2005, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Jazz ze Slunečního města

Časopis Umělec 2005/3

01.03.2005

Tomáš Pospiszyl | studie | en cs de es

Umělci na rozhraní mezi padesátými lety a současností
mezi vysokým uměním a designem
mezi tradiční technikou a počítačem
mezi obrazem a příběhem


O osudech malby toho bylo v posledních letech napsáno mnoho. Její „nové vlny“ jsou vyhlašovány v závislosti na marketingových potřebách galeristů a kurátorů téměř denně a jejich rétorika neodráží skutečnou krizi či znovuoživení uvnitř tohoto média. Jisté je jedno: už neexistuje jedna malba jako taková, ale celá delta nejrůznějších přístupů, které se ve svém výsledku od sebe mohou značně lišit. Malovat má ale pořád cenu a stále existují a vznikají nové tendence, které lze jasně definovat.
Následující, převážně americké malíře a výtvarníky, spojuje obdiv k modernistickému stylu ilustrace, designu a reklamní grafiky padesátých let. Tuto inspiraci přenášejí do své tvorby, která může být komerční i volná, aniž by mezi těmito póly vnímali zásadní rozdíl. (Tento rozdíl ovšem velice silně vnímají výtvarní kritici, kteří se až na výjimky těmito umělci odmítají zabývat.) Podobně svobodný přístup vykazují i ve vztahu k používaným technikám. Může jít o tradiční malbu akrylem, ale i o díla vzniklá pomocí počítačových programů. To, co dále spojuje ukázky na těchto stranách, je blízkost k užitému umění v podobě ilustrací a komiksu. Tyto žánry kladou velký důraz na příběh a vyprávění, skýtají možnost vybudovat celý paralelní svět s vlastními zákony. Historické styly nás navíc dokáží přenést do nostalgické minulosti a při kreativním užití mohou dokonce subverzivně vyvolat účtování nejen s uměleckými programy našich předků, ale i se současností.
*
Jméno Američana Jima Flory (1914–1998) v knihách o umění a designu dvacátého století zřejmě nenajdete. Donedávna byl zapomenutý i jako autor výrazných obalů k populárním gramofonovým deskám nebo jako ilustrátor dětských knih. Styl Jima Flory nese pečeť své doby. Čtyřicátá a padesátá léta minulého století byla věkem jazzu a víry v rychlý technologický pokrok, který lidstvu otevře cestu do vesmíru. V opožděných českých podmínkách můžeme tento styl ne zcela přesně přiblížit termínem „Brusel“. Tato estetika byla pozoruhodně mezinárodní a její podstatou byla adaptace avantgardních výbojů, jakými byly kubismus nebo surrealismus, pro účely masového designu a architektury. Florovy gramofonové obaly jsou poučeny Picassem a Kleem, ale současně i dobovou časopiseckou karikaturou (typický způsob zobrazení podpatků najdeme u celé řady ilustrátorů padesátých let, a to včetně těch českých) a poněkud psychedelickou sensitivitou atomového věku. Mají v sobě i cosi ironicky krutého, něco, co v našich podmínkách vzdáleně připomene kreslený humor Šmidrů.
Svůj poslední gramofonový obal navrhl Jim Flora již v roce 1956, v době, kdy do tohoto oboru v USA definitivně vstoupila fotografie. Nadále se bez výraznějších úspěchů věnoval psaní a ilustrování dětských knih a teprve v několika letech či měsících před svou smrtí se stal kultovní postavou pro malý okruh sběratelů a umělců, kteří na jeho tvorbu s nadšením navazovali. To nejzajímavější z Florovy tvorby shrnula v minulém roce kniha, jejímž autorem je americký hudební popularizátor Irwin Chusid. Dílo Jima Flory není zajímavé jen pro perverzní obdivovatele neaktuálních módních trendů. Stylový nábytek z padesátých let se ostatně už dávno dostal do butiků a obchodů se starožitnostmi a grafický retro styl ze stejné doby v posledních letech zažívá především ve Spojených státech na poli komerční ilustrace velký návrat. Organické tvary, pastelové barvy a picassoidní postavy natrvalo vplynuly do naší kolektivní paměti, z ní pak čerpá nejen reklama, ale i další oblasti výtvarného umění. Ostatně ohlas práce Jima Flory ukazuje, že mezi reklamou a volným uměním je někdy těžké a možná i zbytečné rozlišovat.
*
Mezi Florovy znovuobjevitele, kteří se s ním mohli i osobně setkat, patřil Mike Bartalos, JD King a Tim Biskup. JD King je pseudonym umělce z východního pobřeží USA, který působí na poli počítačové grafiky. Jeho ilustrace se pravidelně objevují v celé řadě velkých amerických časopisů. Mike Bartalos se narodil v Německu, ale umělecké vzdělání získal již v Americe, kde nyní žije. Podobně jako JD King svá díla vytváří na počítači, ale experimentuje i s tiskem z netradičních materiálů, jakými jsou neoprén nebo prořezávaný plech. Píše a ilustruje dětské knížky, navrhl poštovní známku, vytváří krátké animované filmy. Jeho kniha Shadowville svými ilustracemi a typografickou úpravou připomene práci Zdeňka Seydla ze šedesátých let nebo úspěšné pokusy o moderní dětské knihy z pražského nakladatelství Baobab.
Pravděpodobně nejdivočejší je styl Tima Biskupa, který vedle počítačových obrazů vytváří i akrylové malby a často vystavuje v uměleckých galeriích. V jeho komplikovaných výjevech ožívají staří jazzoví hudebníci a beatnici, ale i milá chlupatá strašidla a stydliví mimozemšťané, kteří svým stylem připomenou psychedelickou verzi Krtečka Zdeňka Milera, kombinovanou s Konstelacemi Joana Miró. Tim Biskup tvoří důležitou součást přátelské komunity umělců podobného smýšlení, kteří spolu někdy vystavují. Jeho ženou je Seona Hong, která vedle volné tvorby pracuje pro filmový průmysl a vytváří pozadí pro animované seriály. Pozadí sama o sobě mají kvality samostatných děl, které nostalgicky připomenou kreslené filmy padesátých a šedesátých let. Je zvláštní spekulovat o tom, proč podobný styl slaví úspěch. Interiér rakety vybavený obří předpotopní obrazovkou a podivným, snad parním potrubím určitě neodpovídá představám dnešní mládeže o tom, jak vypadají přístroje kosmické lodi. Vzniká podobný ironicky-historizující efekt, s jakým pracoval ve svých verneovských filmech Karel Zeman.
Autorkou grafického designu důsledného retro stylu padesátých a šedesátých let je Melinda Beck. Její ilustrace, které najdeme všude, od amerických časopisů až po výroční zprávy velkých korporací, si opravdu můžeme představit v tiskovinách starých čtyřicet let. Komerčních úspěchů dosáhl umělec s pseudonymem Shag, vlastním jménem Josh Agle. Začínal jako reklamní grafik, nakonec ale zjistil, že galerie mají velký zájem vystavovat a prodávat jeho volné obrazy. Zachycují stylizované výjevy z doby, kdy se interiéry moderních bytů pokoušely vypadat jako čalouněné vnitřky létajících talířů, a jsou plné elegantní společnosti, která zjevně nemá nic jiného na práci než pít koktejly, poslouchat hudbu a bavit se.
Zmiňovaný Tim Biskup několikrát vystavoval společně s umělci Gary Basemanem a Markem Rydenem, vytvořili dokonce i několik společných maleb. Baseman je ve své práci zřejmě nejvzdálenější grafickému stylu padesátých let a současně je známý i širší americké veřejnosti. Jeho krutá zvířátka a veselí kostlivci připomenou mexické lidové umění a blíží se světu alternativního komiksu. Vedle malování a časopisecké ilustrace se zabývá i tvorbou animovaných televizních pořadů, které byly několikrát oceněny cenou Emmy. Úspěch mají i jím navržené dětské hračky. Mark Ryden je pozoruhodnou a bizardní osobností se schopností vytvořit si vlastní, lehce úchylný svět, v čemž může připomenout deviantní verzi Františka Skály. Ryden je sběratel kuriozit a jeho obrazy a kresby, většinou sdružené do velkých tematických cyklů, čerpají z Arcimbolda, Dalího a globálního kýče. Setkáme se na nich se zvířátky s velkýma očima, krví, svastikami a předpubertálními nahými dívkami, to vše v kombinaci připomínající koláže sestavené výhradně ze soft porno magazínů a pohádkových knih bratří Grimmů. Ryden s úspěchem vystavuje v galeriích a vybudoval si okruh oddaných sběratelů po celém světě, jeho práce byly otištěny i v kultovním japonském časopisu Gothic & Lolita Bible.
*
To, co díla zmíněných umělců spojuje, je nejen znovuobjevování a aktualizace stylu padesátých let, ale v obecném smyslu recyklace existujícího obrazového materiálu. Používají tvarosloví a náměty, které se staly součástí naší kolektivní paměti. Historický styl, se kterým tito umělci pracují, již oni sami nezažili a nespoluvytvářeli. Je pro ně něčím, co nalézají na půdách u svých dědečků a babiček nebo v bazarech a antikvariátech. Padesátá léta jsou dnes moderní a současně zastaralá. Dokáží vyvolat nostalgii po modernosti, po naivním technologickém optimismu z animovaného seriálu The Jetsons nebo anonymních pomníčků sovětských sputniků v zapadlých českých městech a vesnicích.
Umělecké strategie založené na evokaci „moderní minulosti“ se objevily i v českém umění devadesátých let, tedy v prostředí, které bylo na krach moderních utopií obzvláště citlivé. Mám na mysli například Ivana Voseckého, který na jednom ze svých obrazů využil ilustrace Jaromíra Drápala k sovětské dětské knížce Neználek ve Slunečním městě. Sluneční město je vysněný svět komunismu, kde se nový společenský řád snoubí s technickými vymoženostmi. V Drápalových ilustracích získalo podobu dětsky hravé verze bruselu. Méně doslovně, ale neméně účinně ve svých obrazech čerpají z historických i současných stylů i Pavel Bařinka a Jakub Hošek. Jejich díla mají v dobrém smyslu ilustrativní charakter, váží se k příběhu, který můžeme z obrazů vyčíst jako z jednoobrázkového komiksu.
Česká modernistická typografie a ilustrace šedesátých let byly v posledních letech připomenuty na výstavě Zdenka Primuse Umění je abstrakce. Autor se pokusil ukázat spojitost mezi volnou tvorbou tehdejších avantgardních výtvarníků a jejich obživou, nejčastěji grafickou úpravou knih a časopisů. Česká typografie tehdy dosáhla jednoho ze svých kvalitativních vrcholů a je zvláštní, že modernistické retro se našemu současnému grafickému designu i umění ve větší míře vyhnulo. Jak vyplývá již z jejího názvu, Primusova výstava byla zaměřena především na projevy abstraktní a avantgardní, pominula bohaté pole figurativních ilustrací a oblast spjatou z nižšími patry grafického designu. To vše teprve čeká na své znovuobjevení. Vydejme se hledat modernistické dekory závěsových látek, časopisecké ilustrace z prvních let Mladého světa a anonymní sochařské reliéfy provinčních bufetů. To vše čeká na to, aby bylo zahrnuto do nových děl a do nových souvislostí. Jsem přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy se do českého umění triumfálně vrátí rané dílo Adolfa Borna a Oldřicha Jelínka, kdy začnou být recyklovány a napodobovány dikobrazové karikatury Viléma Reichmanna, Vladimíra Hlavína a Jaroslava Maláka z přelomu padesátých a šedesátých let. Bruselský modernismus byl jedním z posledních univerzálních uměleckých stylů a možná ho čeká podobná renesance, jako když byla v šedesátých letech znovuobjevena dříve opovrhovaná secese.

Většina v článku zmíněných umělců má své internetové stránky, které lze snadno najít zadáním jejich jména do vyhledávače Google.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…