Jazz ze Slunečního města

Umělci na rozhraní mezi padesátými lety a současností
mezi vysokým uměním a designem
mezi tradiční technikou a počítačem
mezi obrazem a příběhem

O osudech malby toho bylo v posledních letech napsáno mnoho. Její „nové vlny“ jsou vyhlašovány v závislosti na marketingových potřebách galeristů a kurátorů téměř denně a jejich rétorika neodráží skutečnou krizi či znovuoživení uvnitř tohoto média. Jisté je jedno: už neexistuje jedna malba jako taková, ale celá delta nejrůznějších přístupů, které se ve svém výsledku od sebe mohou značně lišit. Malovat má ale pořád cenu a stále existují a vznikají nové tendence, které lze jasně definovat.
Následující, převážně americké malíře a výtvarníky, spojuje obdiv k modernistickému stylu ilustrace, designu a reklamní grafiky padesátých let. Tuto inspiraci přenášejí do své tvorby, která může být komerční i volná, aniž by mezi těmito póly vnímali zásadní rozdíl. (Tento rozdíl ovšem velice silně vnímají výtvarní kritici, kteří se až na výjimky těmito umělci odmítají zabývat.) Podobně svobodný přístup vykazují i ve vztahu k používaným technikám. Může jít o tradiční malbu akrylem, ale i o díla vzniklá pomocí počítačových programů. To, co dále spojuje ukázky na těchto stranách, je blízkost k užitému umění v podobě ilustrací a komiksu. Tyto žánry kladou velký důraz na příběh a vyprávění, skýtají možnost vybudovat celý paralelní svět s vlastními zákony. Historické styly nás navíc dokáží přenést do nostalgické minulosti a při kreativním užití mohou dokonce subverzivně vyvolat účtování nejen s uměleckými programy našich předků, ale i se současností.
*
Jméno Američana Jima Flory (1914–1998) v knihách o umění a designu dvacátého století zřejmě nenajdete. Donedávna byl zapomenutý i jako autor výrazných obalů k populárním gramofonovým deskám nebo jako ilustrátor dětských knih. Styl Jima Flory nese pečeť své doby. Čtyřicátá a padesátá léta minulého století byla věkem jazzu a víry v rychlý technologický pokrok, který lidstvu otevře cestu do vesmíru. V opožděných českých podmínkách můžeme tento styl ne zcela přesně přiblížit termínem „Brusel“. Tato estetika byla pozoruhodně mezinárodní a její podstatou byla adaptace avantgardních výbojů, jakými byly kubismus nebo surrealismus, pro účely masového designu a architektury. Florovy gramofonové obaly jsou poučeny Picassem a Kleem, ale současně i dobovou časopiseckou karikaturou (typický způsob zobrazení podpatků najdeme u celé řady ilustrátorů padesátých let, a to včetně těch českých) a poněkud psychedelickou sensitivitou atomového věku. Mají v sobě i cosi ironicky krutého, něco, co v našich podmínkách vzdáleně připomene kreslený humor Šmidrů.
Svůj poslední gramofonový obal navrhl Jim Flora již v roce 1956, v době, kdy do tohoto oboru v USA definitivně vstoupila fotografie. Nadále se bez výraznějších úspěchů věnoval psaní a ilustrování dětských knih a teprve v několika letech či měsících před svou smrtí se stal kultovní postavou pro malý okruh sběratelů a umělců, kteří na jeho tvorbu s nadšením navazovali. To nejzajímavější z Florovy tvorby shrnula v minulém roce kniha, jejímž autorem je americký hudební popularizátor Irwin Chusid. Dílo Jima Flory není zajímavé jen pro perverzní obdivovatele neaktuálních módních trendů. Stylový nábytek z padesátých let se ostatně už dávno dostal do butiků a obchodů se starožitnostmi a grafický retro styl ze stejné doby v posledních letech zažívá především ve Spojených státech na poli komerční ilustrace velký návrat. Organické tvary, pastelové barvy a picassoidní postavy natrvalo vplynuly do naší kolektivní paměti, z ní pak čerpá nejen reklama, ale i další oblasti výtvarného umění. Ostatně ohlas práce Jima Flory ukazuje, že mezi reklamou a volným uměním je někdy těžké a možná i zbytečné rozlišovat.
*
Mezi Florovy znovuobjevitele, kteří se s ním mohli i osobně setkat, patřil Mike Bartalos, JD King a Tim Biskup. JD King je pseudonym umělce z východního pobřeží USA, který působí na poli počítačové grafiky. Jeho ilustrace se pravidelně objevují v celé řadě velkých amerických časopisů. Mike Bartalos se narodil v Německu, ale umělecké vzdělání získal již v Americe, kde nyní žije. Podobně jako JD King svá díla vytváří na počítači, ale experimentuje i s tiskem z netradičních materiálů, jakými jsou neoprén nebo prořezávaný plech. Píše a ilustruje dětské knížky, navrhl poštovní známku, vytváří krátké animované filmy. Jeho kniha Shadowville svými ilustracemi a typografickou úpravou připomene práci Zdeňka Seydla ze šedesátých let nebo úspěšné pokusy o moderní dětské knihy z pražského nakladatelství Baobab.
Pravděpodobně nejdivočejší je styl Tima Biskupa, který vedle počítačových obrazů vytváří i akrylové malby a často vystavuje v uměleckých galeriích. V jeho komplikovaných výjevech ožívají staří jazzoví hudebníci a beatnici, ale i milá chlupatá strašidla a stydliví mimozemšťané, kteří svým stylem připomenou psychedelickou verzi Krtečka Zdeňka Milera, kombinovanou s Konstelacemi Joana Miró. Tim Biskup tvoří důležitou součást přátelské komunity umělců podobného smýšlení, kteří spolu někdy vystavují. Jeho ženou je Seona Hong, která vedle volné tvorby pracuje pro filmový průmysl a vytváří pozadí pro animované seriály. Pozadí sama o sobě mají kvality samostatných děl, které nostalgicky připomenou kreslené filmy padesátých a šedesátých let. Je zvláštní spekulovat o tom, proč podobný styl slaví úspěch. Interiér rakety vybavený obří předpotopní obrazovkou a podivným, snad parním potrubím určitě neodpovídá představám dnešní mládeže o tom, jak vypadají přístroje kosmické lodi. Vzniká podobný ironicky-historizující efekt, s jakým pracoval ve svých verneovských filmech Karel Zeman.
Autorkou grafického designu důsledného retro stylu padesátých a šedesátých let je Melinda Beck. Její ilustrace, které najdeme všude, od amerických časopisů až po výroční zprávy velkých korporací, si opravdu můžeme představit v tiskovinách starých čtyřicet let. Komerčních úspěchů dosáhl umělec s pseudonymem Shag, vlastním jménem Josh Agle. Začínal jako reklamní grafik, nakonec ale zjistil, že galerie mají velký zájem vystavovat a prodávat jeho volné obrazy. Zachycují stylizované výjevy z doby, kdy se interiéry moderních bytů pokoušely vypadat jako čalouněné vnitřky létajících talířů, a jsou plné elegantní společnosti, která zjevně nemá nic jiného na práci než pít koktejly, poslouchat hudbu a bavit se.
Zmiňovaný Tim Biskup několikrát vystavoval společně s umělci Gary Basemanem a Markem Rydenem, vytvořili dokonce i několik společných maleb. Baseman je ve své práci zřejmě nejvzdálenější grafickému stylu padesátých let a současně je známý i širší americké veřejnosti. Jeho krutá zvířátka a veselí kostlivci připomenou mexické lidové umění a blíží se světu alternativního komiksu. Vedle malování a časopisecké ilustrace se zabývá i tvorbou animovaných televizních pořadů, které byly několikrát oceněny cenou Emmy. Úspěch mají i jím navržené dětské hračky. Mark Ryden je pozoruhodnou a bizardní osobností se schopností vytvořit si vlastní, lehce úchylný svět, v čemž může připomenout deviantní verzi Františka Skály. Ryden je sběratel kuriozit a jeho obrazy a kresby, většinou sdružené do velkých tematických cyklů, čerpají z Arcimbolda, Dalího a globálního kýče. Setkáme se na nich se zvířátky s velkýma očima, krví, svastikami a předpubertálními nahými dívkami, to vše v kombinaci připomínající koláže sestavené výhradně ze soft porno magazínů a pohádkových knih bratří Grimmů. Ryden s úspěchem vystavuje v galeriích a vybudoval si okruh oddaných sběratelů po celém světě, jeho práce byly otištěny i v kultovním japonském časopisu Gothic & Lolita Bible.
*
To, co díla zmíněných umělců spojuje, je nejen znovuobjevování a aktualizace stylu padesátých let, ale v obecném smyslu recyklace existujícího obrazového materiálu. Používají tvarosloví a náměty, které se staly součástí naší kolektivní paměti. Historický styl, se kterým tito umělci pracují, již oni sami nezažili a nespoluvytvářeli. Je pro ně něčím, co nalézají na půdách u svých dědečků a babiček nebo v bazarech a antikvariátech. Padesátá léta jsou dnes moderní a současně zastaralá. Dokáží vyvolat nostalgii po modernosti, po naivním technologickém optimismu z animovaného seriálu The Jetsons nebo anonymních pomníčků sovětských sputniků v zapadlých českých městech a vesnicích.
Umělecké strategie založené na evokaci „moderní minulosti“ se objevily i v českém umění devadesátých let, tedy v prostředí, které bylo na krach moderních utopií obzvláště citlivé. Mám na mysli například Ivana Voseckého, který na jednom ze svých obrazů využil ilustrace Jaromíra Drápala k sovětské dětské knížce Neználek ve Slunečním městě. Sluneční město je vysněný svět komunismu, kde se nový společenský řád snoubí s technickými vymoženostmi. V Drápalových ilustracích získalo podobu dětsky hravé verze bruselu. Méně doslovně, ale neméně účinně ve svých obrazech čerpají z historických i současných stylů i Pavel Bařinka a Jakub Hošek. Jejich díla mají v dobrém smyslu ilustrativní charakter, váží se k příběhu, který můžeme z obrazů vyčíst jako z jednoobrázkového komiksu.
Česká modernistická typografie a ilustrace šedesátých let byly v posledních letech připomenuty na výstavě Zdenka Primuse Umění je abstrakce. Autor se pokusil ukázat spojitost mezi volnou tvorbou tehdejších avantgardních výtvarníků a jejich obživou, nejčastěji grafickou úpravou knih a časopisů. Česká typografie tehdy dosáhla jednoho ze svých kvalitativních vrcholů a je zvláštní, že modernistické retro se našemu současnému grafickému designu i umění ve větší míře vyhnulo. Jak vyplývá již z jejího názvu, Primusova výstava byla zaměřena především na projevy abstraktní a avantgardní, pominula bohaté pole figurativních ilustrací a oblast spjatou z nižšími patry grafického designu. To vše teprve čeká na své znovuobjevení. Vydejme se hledat modernistické dekory závěsových látek, časopisecké ilustrace z prvních let Mladého světa a anonymní sochařské reliéfy provinčních bufetů. To vše čeká na to, aby bylo zahrnuto do nových děl a do nových souvislostí. Jsem přesvědčen, že je jen otázkou času, kdy se do českého umění triumfálně vrátí rané dílo Adolfa Borna a Oldřicha Jelínka, kdy začnou být recyklovány a napodobovány dikobrazové karikatury Viléma Reichmanna, Vladimíra Hlavína a Jaroslava Maláka z přelomu padesátých a šedesátých let. Bruselský modernismus byl jedním z posledních univerzálních uměleckých stylů a možná ho čeká podobná renesance, jako když byla v šedesátých letech znovuobjevena dříve opovrhovaná secese.

Většina v článku zmíněných umělců má své internetové stránky, které lze snadno najít zadáním jejich jména do vyhledávače Google.

01.03.2005