Časopis Umělec 2001/1 >> Pusťte mě k tomu | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Pusťte mě k tomuČasopis Umělec 2001/101.01.2001 Tomáš Tahoda | výstava | en cs |
|||||||||||||
Ze změti nesčetných tematických výstav se v poslední době stále častěji objevují výstavy, jejichž kurátoři jsou voleni mimo okruh běžně etablovaného zázemí historiků umění, kteří to mají jaksi v náplni práce.
Jako zpestření a oživení jídelníčku jsou zváni výtvarní umělci, ojediněle pak spisovatelé, filozofové nebo osobnosti z jiných profesí, aby jako kurátoři výstav nabídli jiný pohled, vědomě oproštěný od tradičních forem prezentace a jiných “svazujících” nebo nepsaně “povinných” kritérií. Důraz se přitom klade na subjektivní pojetí, které je zřejmě legitimnější v případě autorů, kteří nejsou z řad profesně k tomu povolaných. Anna a Ikarus Na přelomu roku 2000 se tak uskutečnily dvě obrovské výstavy, jejichž koncept vypracovali dva světoznámí umělci. Ve švédském Malmö změnil britský filmový režisér Peter Greenaway celou Kunsthalle na jarmark na téma Ikarova pádu. V labyrintu nahromaděných metaforických a alegorických kreací zde Greenaway tematizoval fenomén létání, od optimistického a nadějného vzletu až po beznadějný a tragický pád. Letecké vrtule a křídla ptáků se tu prolínaly s eskapádou nesčetných variant vody jako proměnlivého elementu. Zvuk obrovských pomalu tajících a měnících se ledových ker byl po celou dobu výstavy přerušován hustým deštěm, který se v intervalech snášel na kachlíkovou pitevnu vyhloubenou do země (konečná stanice Ikara). Ve stejné době byl do Kodaně pozván americký umělec Robert Wilson, aby zde v Uměleckoprůmyslovém muzeu vytvořil výstavu s použitím celého muzea a jeho sbírek jako východiska k nové instalaci kolekce. Režisér jako kurátor Robert Wilson, režisér, scénograf a designer, spojující ve svých dílech (kreacích) tanec, poezii, drama, hudbu, architekturu a design, je známý především svými divadelními projekty, ale je činný i v oblasti videa, filmu a výstavní činnosti volného umění. Ze své multidisciplinární laboratoře Watermill Center na Long Islandu v New Yorku tvoří se štábem svých kreativních spolupracovníků své multimediální projekty, které mají často charakter totálního Gesamtkunstwerku. Proslavil se řadou extrémních, minimalisticky stylizovaných, superestetických představení, často ve spolupráci se známými autory a hvězdami současné hudby. Za všechny je možné jmenovat například Einstein on the Beach (1984) s Philipem Glassem, The Man in the Raincoat (1987) s Laurie Andersonovou, The Forest (1988) s Davidem Byrnem a Heinerem Müllerem, The Black Rider (1990) s Tomem Waitsem a Willliamem Borroughsem, Time Rocker (1996) s Lou Reedem a Darrylem Pinchneyem, Monsters of Grace (1998) s Philipem Glassem nebo POEtry (2000) opět s Lou Reedem. Vedle nastudování opery Woyzeck od Georga Büchnera ve spolupráci s Tomem Waitsem připravil Wilson v Kodani rozsáhlou výstavu s názvem Anna se té noci nevrátila domů. Dostal volnou ruku ve výběru exponátů i ve způsobu jejich prezentace a přeměnil celé muzeum na magickou skříňku plnou komnat různých nálad, na teatrum mundi věcí a předmětů, mezi nimiž se prohlídka muzea mění na pouť tajemným světem překvapivých seskupení objektů. Tato výstava není prvním Wilsonovým setkáním s muzejní kolekcí. Z jeho dřívějších podobných projektů stojí za zmínku například výstava Energie z roku 1990 ve Stedelijk Muzeu v Amsterdamu, výstava Portrét, zátiší, krajina z roku 1993 pro Muzeum Boymans van Beuningen v Rotterdamu, nebo vysoce ceněná výstava Armani, která proběhla v Guggenheim Museum v New Yorku v roce 2000. Fenomén muzea Wilsonovy tableaux jsou označovány jako setkání výtvarného umění a divadla. Podobně jako herci, kteří se v jeho představeních pohybují jako na dálku řízené marionety, vznášejí se objekty v jeho podání jako ve stavu beztíže, vypíchnuté v prostoru, kde je fascinovaně vnímáme v jejich mumifikovaném, zastaveném čase. Věci se stávají aktéry v inscenované hře, kde se každý předmět obklopuje aurou jedinečnosti a výlučnosti s aspiracemi na autonomii uměleckých děl. Otevřenost čtení a výkladu je ponechána na divákovi, který je sám tvůrcem obsahu. Wilson odkazuje na východní, zenový způsob myšlení při poukazu na mnohost interpretací. Seskupením předmětů různých funkcí z různých dob a proveniencí, bez systému a kategorizace zpochybňuje Wilson způsob, jakým se běžně nakládá s historickým materiálem v muzejním kontextu. Muzea jsou monumenty lidské vůle tvořit a ovlivňovat svět svou prací, svými sny i touhami. Neustále se plní novými věcmi, které jsou pak vystavovány a interpretovány. Všechny mohou sdělovat mnoho různých příběhů, ale které z nich a jak se sdělují publiku, je často výlučně v rozhodování muzea samotného a je ovlivněno jeho specifickými tradicemi. Muzeum moderního umění v Esbjergu se například snaží analyzovat instituci z hlediska komunikace, jejíž součástí se stává. Cílem zde je vypracovat semiotiku muzea rozvíjenou v duchu receptivně orientované teorie Umberta Eca. Stálé sbírky muzea jsou instalovány a prezentovány podle estetických principů, ne podle tradičních stylistických a uměleckohistorických kategorizací. Podobně kultivuje Wilson muzeum jako zázračné místo vidění a smyslových prožitků. Vytrhává předměty z jejich kontextů, a ty se pak na monochromních pozadích, v efektním, často subtilním osvětlení stávají objekty per se. Wilson surrealista Už surrealismus hledal skryté významy předmětů vytržených z jejich běžných souvislostí. Bleší trh tak byl muzeem, kde nepřeberné nahromadění věcí čekalo na objevení, aby se pak jako objects trouvée prezentovaly coby umělecké artefakty. Wilsonův smysl pro iracionální objekty, mystiku věcí a jejich aranžování do nepravděpodobných konstelací má předobraz v barokní Wunderkammer, sbírce kuriozit, vědeckých přístrojů, umění, sebraných exemplářů exotické fauny a flóry atd. Jako jisté paralely v přístupu je možné jmenovat i koláže Maxe Ernsta, sbírky fetišů a antropologických předmětů André Bretona nebo miniaturní světy magických krabic Josepha Cornella. Nabízí se i jména Marcela Duchampa a Kurta Schwitterse, kteří také pracovali s předměty vytrženými z kontextu, s hrou s významy obyčejných věcí. Cesta Wilson mobilizuje u divadla všechny smysly. Instalace jsou doprovázeny zvuky, hudbou, vůněmi, světelnými dramatickými efekty, rafinovanou prací s barvami, texturou, prostorem i živou herečkou. “Pro mne je struktura výstavy jako cesta, jeden prostor doplňuje druhý, konstruuji prostor a čas, různé rytmy, stejně jako v hudbě a v architektuře. Snažím se o sjednocení řádu a chaosu, o koexistenci protikladů, o vytváření smyslů pomocí kontrastu rozdílů,” říká Wilson. Výstava Anna se té noci nevrátila domů je koncipována jako řada zastavení na poslední cestě fiktivní postavy Anny. Inventář jednotlivých síní, jejich atmosféra a charakter reprezentují jakési neurčité indicie chybějící tělesné přítomnosti Anny. Podobně jako čtenář Alenky v říši divů se návštěvník ocitá v lehkém tranzu pokušení a údivu, v baudelairovském “lese korespondencí a vztahů”, kde se stále mění měřítko, prostor i čas. V šestnácti místnostech se tak odehrává 16 zastavení s fantastickými kompozicemi s artefakty z různých dob, různých kultur, tvořící zvláštní, iracionální, nepopsatelný svět, jaký známe například z obrazů Magritta nebo Giorgia de Chirica. Příklady místností: Ráj — Barokní kabinet s reliefně vyšívanými miniaturními obrázky na každém šuplíku. Uprostřed je obrázek ráje, Adam a Eva, dva jednorožci. Dvě obrovské mohutné barokní skříně. Bohatě vyřezávané, postavené do prostoru jako domy. V příšeří vynikají lesky na řezbách a struktuře dřeva. O zadní stranu jedné z nich je opřena stará dřevěná lyže i s lyžařskou botou. Na druhé straně vysoko v rohu je upevněn malý záhadný balíček v hnědém papíru převázaný provázkem. Na stěnách slabě osvětlené dřevěné gotické reliéfy. V prostoru nasvícená futuristická trojnožka — židle od designera Philipa Starcka. Scéna ráje opakována ve formě prostorové divadelní kulisy v uzavřené krabici s otvorem. Skleněná bambitka. Reliéf. Tajuplnost. Čas pozpátku. Židle a ptáci — Tapiserie s motivem císaře na cestách. Barokní židle a stolky zahalené bílými povlaky. Jen roh komody nebo jedna noha židle poodhaleny. Bílé sošky porcelánových ptáků na vysokých soklech. Zpěv Marii Calas a Toma Waitse. Padlý kmen stromu skrz okno do místnosti. Bílé porcelánové figurky v poloprázdných vitrínách. Odjezd. Odchod. Opuštění. Pracovna — Poškrábané žebříky. Roztroušené kbelíky s barvou, štětce, válečky. Rádia. Každé naladěné na jinou stanici. Technické výkresy židlí, interiérů, lamp. Japonské erotické dřevoryty poházené přes sebe na pracovním stole. Zmatek. Kakofonie. Nepořádek. Proces. Jídelna — Dlouhý stůl. Prostřeno pro 34 hostů. Třicet čtyři různých židlí. Bílý porcelán. Broušené sklenice, stříbro. Mezi talíři prostředkem stolu nahromaděné artyčoky. Na každém talíři leží žlutá a růžová pilulka. Velké žárovky nad stolem, uprostřed křišťálový lustr. Těžká vůně mahagonu. Tlumené zvuky konverzace, cinkání příborů a skla. Zrcadlová síň — Stěny pokryty zrcadlovou fólií. Čtyři různá barokní zrcadla na každé stěně násobí odraz do nekonečna. Křišťálové lustry. Hra světel a odlesků. V perspektivních nikách jsou na šikmých plochách umístěny delikátní poklady muzea. Porcelánové slepice a zelí. Skleničky s hrozící kuželkovou koulí nad nimi. Drobná figurka ze slonoviny. Stříbrný tác. Hodiny. Nekonečno. Zrcadlení.
01.01.2001
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář