Moskevská malířka Ljusa Voronová (1953) patří k těžko definovatelným autorům periferie velkého umění, periferie, která začíná zaujímat mnohotvárné a členité území na druhém břehu jasných zpráv.
Od poloviny osmdesátých let vystavuje na nejrůznějších výstavách po celé Evropě a na začátku tohoto roku se představila také v Praze v galerii Hermit.
Její zdánlivě nenápadná „deníková“ tvorba nepostrádá důraznost sdělení znaků, kterými se člověk po dlouhou dobu své existence snažil dorozumět. Ljusa však nekóduje spekulativně žádné zprávy: kreslí a maluje, protože není jiného zbytí. Instinktivně si nachází nepatetické formy. Využívá již použité materiály, potištěný papír, listy určené k zániku.
Ljusina kresba - intenzivní jako první dětské projevy - zaplňuje systematicky plochy listů, podvědomě využívá podtisk nebo jej zcela popírá. Vznikají neuvěřitelné „insitní“ snové výjevy ruské krajiny, měst, tváří. Se zaujetím vynálezce výtvarného projevu pokrývá Ljusa plochy, které sloužily jiným účelům. Dosahuje tak emotivního účinku první stopy na povrchu Měsíce.
Stejný náboj jako expresivní pastelkové krajinky s kostelíky a rybníky s kachnami obsahují picassovsko-legerovské portréty, spontánní jako snímky z rodinného alba. Anatomické detaily podtisku zase vystupují z kreseb jako malé ikony lidského podvědomí.
Ljusina bezprostřednost může vyvolávat dojem, že jde o promyšlený koncept postavený na sociálních podtextech nebo záměrné banalizaci produktů spotřební společnosti. Vedle toho lze postavit estetiku emocí, lidským očím neviditelnou. Zdá se, že Ljusino poselství se však nachází v úplně jiném prostoru.
Ljusa Voronová: Texty
Není možné si zvyknout,
že všichni jsou jiní.
*
Čas nemá délku, bolest
neutichá s časem. Ta bolest je tak
silná, jako v prvním okamžiku, pálí
a trápí, občas propuká tak
silně, že je až nesnesitelná.
Nic se nedá ohraničit časem,
vše se děje naráz, teď
se rozpíná. Léčí nikoli čas,
ale čisté nebe, poryvy větru, náhlá
melodie.
*
Neohrabaným vlakem, s
neohrabanými lidmi
obyčejná krajina
jedle, sníh, cesta
Moje směšná dobrodružství
Prosím tě
Zachraň mě a spas mě.
*
Představa jiného prostoru za
každým slovem, předmětem, dějem.
*
Silným obličejem se podíval měsíc.
Co stojíš u okna?
Já jsem Moskva.
*
Instinkt umělce je pohyblivý.
*
Přišla zima - brzy bude jaro.
*
Není to realita, ale mystický efir,
kterým realita prosakuje.
*
Podoba za hranicemi přímé podoby.
*
Kosmický vítr proniká skrz.
*
Poslouchám sama sebe. Jako v ulitě
je možné slyšet zvuky oceánu,
slyším v sobě zvuky světa a
oblohy (kosmu). Ve mně jsou napsány
dějiny světa, od stvoření
doposud. Poslouchám sama sebe. Ohřívám se.
Přijde okamžik a kreslím. Kresba
je kapka titánské práce, která
neutichá uvnitř. Samota
je krásná.
*
Umělci jsou hvězdy na nebi. Nekonečně
daleko jeden od druhého a všichni jsou hvězdy.
Současné umění je slunce.
To je taky hvězda, jenomže je nám blíž.
*
Něco volá. Můžeš to vysvětlit.
*
Když je mi hodně špatně, dívám se
na nebe. Co znamenají moje pocity
ve srovnání s tou oblohou.
*
Křídou kyslíku kreslí letadlo
bílé pruhy.
Modrá obloha
nuda, nuda, nuda.
Věčná práce.
Pole, nebe, nebe.
Žila bych tak navěky.
*
Ty myslíš, já myslím, on myslí
o nás. To není pravda, všichni jsme samotáři.
*
Podívejte se na sebe do zrcadla.
Jste to vy? Jste si jisti?
*
Dnes za mým oknem letěl racek.
Šel se podívat ven, jestli je tam moře.
*
Ráno se zvědavě dívám z okna,
jestli krajina zůstala stejná.
*
Nerozumím, co je velké a co malé.
*
Potřebuji, aby mě milovali, nebo mi věřili,
anebo mě nechali na pokoji.
*
Umění je jako příroda, nemá
hranice v čase, ani v prostoru.
*
Jdu ulicí, lesem, po poli
obraz vzniká sám.
Zbývá jen ho namalovat.
*
Bůh stvořil malíře, aby
malíř vytvořil svůj svět, a tak
obohatil svět stvořený Bohem.
*
Mluvím - prociťuji, poslouchám - prociťuji.
Jen tak to nejde.
*
Zaostávám za sebou. Moje city,
pocity mě předbíhají.
*
Doporučené články
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
|
|
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář