SVÉRÁZ NÁRODNÍHO LOVU

Pozvání do Finska přišlo v pravou chvíli. V chmurném období konce listopadu, kdy jsem se věnovala přípravě grantů a řešení provozních problémů v galerii HOME, mi poskytlo potřebnou vidinu světlejšího horizontu. Cílem mé čtyřdenní návštěvy bylo vybrat umělce na výstavu současného finského umění a učinit první kroky k zajištění dlouhodobější oboustranné spolupráce. Strávila jsem sedmnáct hodin v autě, procestovala jižní a jihovýchodní část Finska (oblast Pirkama a South Savo) a s každou další hodinou ve mně rostla euforie. Poté, co jsem se seznámila s tamním systémem státních dotací, se můj obdiv ještě zvětšil.
Mnoho mladých finských umělců žije mimo hlavní město, často v odlehlých oblastech, přesto se díky bohatým možnostem grantů a stipendií můžou profesionálně věnovat umění. Finsko je rozděleno do třinácti regionů a každý má svůj Art Council podporující všechny umělecké obory v oblasti. Dotuje je stát, konkrétně Ministerstvo vzdělávání, a vyjma roční zprávy mají naprostou autonomii. Devět členů rady, mezi nimiž je několik umělců, se stará o rozdělení grantů. Udělují pracovní granty na 3–12 měsíců (jeden měsíc – 1100 eur), umožňující umělcům koncentraci na vlastní tvorbu, a granty na přímou realizaci projektů (materiál, výstava či katalog). V regionu South Savo bylo za rok 2003 uděleno dvanáct pracovních a devatenáct realizačních grantů.
Kromě několika soukromých galerií v Helsinkách je většina v rukou státu, o jejich provoz se stará město spolu s Asociací umělců a výtvarníci si je pronajímají. Téměř každé větší město má vlastní uměleckou asociaci, někdy i několik.
Pronájem galerie většinou plně hradí umělec, to ovšem neznamená, že vystavovat může každý. Kvalitu projektů kontrolují asociace, jež vybírají a sestavují roční program.

Galerie Rajatila v Tampere
Příkladem takové galerie je Rajatila, kterou spravuje Asociace mladých umělců, tj. umělců do pětatřiceti let.
V době mé návštěvy tam probíhala výstava Bardo dvou čerstvých bakalářů místní univerzity Tomase Regana (1979) a Tero Malinena (1979).
Jogínská neuspěchanost a citlivost místy až přecitlivělá byla tím posledním, co bych od finských mladíků čekala. Bardo je buddhistický termín pro “mezistav” spojující smrt jedince s následným znovuzrozením, ale také pro pohroužení mysli či pro snění.
Ke stavu snění se vztahují kresby Tomase Regana. Mezi nimi byl nejvýraznější záměrně toporný pastel koně v životní velikosti. Kolem visely náhodně rozmístěné černobílé xerokopie dívky ležící/spící v podzimním listí. Další kresba chlapce a muže, provedená černým uhlem přímo na stěně a přes ni promítnutá barevná fotografie, byla pomyslnou hranicí, za níž se doposud žensky působící expozice stala čistě muž-skou nebo spíš chlapeckou hrou. Hravý a nahodilý byl i způsob adjustace dvouminutového videa Emansipatio (Emancipace), v němž se dva muži honí lesem v historických kostýmech a s atributy moci (mečem a praporem) v rukou.
Jiný nearanžovaný způsob hrdinství předvedl Tero Malinen ve svém “skejťácko-duchovním” videu Pokus. Za zvuků hrdelních zpěvů tibetských mnichů opakovaně sjížděl na skateboardu po hraně dlouhého zábradlí a jen asi každý čtvrtý pokus nekončil ošklivým pádem. Během 5 minut a 36 vteřin si rozsekl bradu a rozbil obě kolena. To je ovšem výčet pouze viditelných zranění.


Muzeum umění v Mikkeli
Mikkeli je hlavní město regionu South Savo, v místním muzeu umění je kromě stálé expozice 20. století také prostor vyhrazený kratším projektům současného umění. Od listopadu do února zde probíhá výstava Defining Landscape, jejímiž kurátory jsou manželé a historici umění Pilvi a Mikko Kalhamovi. Pokouší se o resuscitaci krajiny jako téměř vymřelého nebo záměrně obcházeného tématu současného umění. Jestliže téma krajiny bylo v minulosti samostatným uměleckým oborem, mělo by být nyní bráno spíše jako koncept. Krajina je tak otevřeným interpretačním polem více než pouhým vizuálním elementem. Výstava sedmi mladých “finských” umělců je pojata ve více koncepčních rovinách než jen jako prostorový popis.

01.03.2003