Nejstarší oheň v Polsku

Když jsem poprvé viděl velké, plastové digitálky, které sestrojil Polák Janek Simon, napadlo mě, že musel mít silný důvod, proč si je neskočil koupit. Jenže Simon je ročník 1977 a dětství prožil v reálném socialismu. Takže asi nemůže zapomenout.

Digitální hodinky byly pro polské děti kult. Podobně jako pro ty z Československa nebo ze Sovětského Svazu. Byly vzývány jako nedosažitelný předmět touhy, určovaly hierarchie uvnitř dětských společenství. Stejně jako Rubikova kostka, videopřehrávač nebo sbírka plechovek do limonád. Janek Simon uvšem pozornil, že za jeho hodinkami se skrývá ještě o něco víc. Nejsou pouze reminiscencí na časy, kdy socialismus snil o světě konzumu, ale také politickým vyjádřením současnosti. Návod, jak digitálky zkonstruovat, si Simon postupně zjišťoval přes internet. Postupoval stejně jako zahrádkáři, kteří na Bahamách chtějí založit skleník s klečemi sibiřské tundry, či islamističtí extremisté, když se učí, jak z minima běžně dostupných surovin získat maximum třaskavé síly.
Simonovy hodinky tedy nejsou jen zábavná vzpomínka. Jsou zprávou o nových přístupech k informacím, které lze využít k seberealizaci. Svým způsobem shrnují všechno, co osmadvacetiletý umělec z Krakova ukládá do svých děl. Obraznost a paměť své generace, svoji „polskou“ současnost, svou účast na globálních událostech, politiku. Předkládá nám to v podobě jakéhosi testu našich charakterových vlastností.

Svět vyžaduje naše rekordy
Výkon, rekord, výjimečný výsledek... jsou hnacími motory civilizace. Burzovní indexy a výše HDP slouží jako neprůkaznější doklad růstu či úpadku společnosti a pomalost, neúplnost a průměrnost byly zahnány do podsvětí osobního sebezpytu. Teprve ti, co dosáhli určitých rekordů (a vlastně je jedno v jaké disciplíně), mají šanci na sebe upoutat pozornost. Svět se dělí na výjimečné a na ty za nimi. Druhé skupině zbývá ještě tak identifikovat se s rekordmany a prožít s nimi hřejivý pocit úspěchu. „Jedu si pro zlato,“ vzkázal český desetibojař Roman Šebrle před světovým šampionátem v atletice a srdce tisíce sportovních národovců se zatetelila.
Janek Simon k tomuto iracionálnímu propletenci přistupuje s ironickým nutkáním probouzet ho k životu. Polského titána, skokana na lyžích Adama Malysze, nechá ve videosmyčce donekonečna plachtit vzduchem. V mnoha z nás vzbudí netušený zájem a solidaritu. Pocit napětí, který zná každý, kdo někdy se zájmem sledoval sportovní klání. Prožitek chvíle, kdy ještě není jasné, zda borec potvrdí svou jedinečnost a kdy nám mimoděk cukají svaly a malíčky u nohou se kroutí v křeči. Jenže „cílové“ uvolnění se nedostaví a napětí ustupuje zcela neobvyklým způsobem – ztrátou zájmu.

Parazit sebeprezentace
V práci nazvané Nejstarší oheň v Polsku se Simon chopil jiného domácího rekordu. Dílo vypadá následovně: V malém plexisklovém boxu je umístěn miniaturní geologický řez vrstvami zeminy. Z hlíny stoupá kouř. Objekt doprovází dokumentární fotografie doutnající haldy nedaleko Nowe Rudy.
Před lety zde začal hořet důl a požár se nikdy nepodařilo uhasit. I když důl zahrnuli zeminou, dým z něj stoupá dodnes a halda, připomínající zjevení islandské krajiny na polsko-českém pomezí, se stala vyhledávanou turistickou atrakcí.
Touto prací se Simon mění v umělce, který vlastní atraktivitu zvýšil prostřednictvím atraktivity něčeho, co s ním v podstatě nesouvisí. Připomíná mi jednoho rakouského hudebníka, který mi nedávno nabídl svůj příběh. Stěžejní událostí jeho kari-éry ovšem nebyla hudba, ale krátké období, kdy angličtině vyučoval mladého kulturistu Arnolda Schwarzeneggera. Janek Simon se v rámci své ironické koncepce přihlašuje k podobnému parazitismu.
V roce 2004 se Simon zúčastnil projektu Re:location. Několik let ho organizovalo Casino Luxembourg a v jeho průběhu se uskutečnily tematické výstavy v západní i východní Evropě. Umělci vzájemně vstupovali do neobvyklých kontaktů a v různých perspektivách zkoumali přemisťování a jeho limity. Projekt Re:location uzavřela kolektivní výstava výsledků několikatýdenního workshopu přímo v lucemburském Casinu Luxembourg. Zúčastnil se jí i Janek Simon. Přinesl malý model galerie a do všech jeho sálů nainstaloval svou retrospektivu. Zatímco ostatní prezentovali jeden projekt, jemu se podařilo ukázat „všechno v jednom“.
Janek Simon nestudoval umění, ale sociologii a psychologii. A když se dnes věnuje umění, zkoumá vlastnosti, které si občas neradi přiznáváme. Například snahu zviditelnit se postavenou na chatrném ideálu „individuality“. Náleží ke generaci mladých umělců, kteří si dobře uvědomují, jak lze využít lokální reálie, aby jejich prostřednictvím odkryli obecnější vzorce chování. Svůj ironický postoj však vztahuje na sebe. K touze po sebeprezentaci se otevřeně hlásí. Svět rekordního a nevídaného v umění pointuje tak nemístně, že vytvoří rekord vlastní. V bratislavské galerii Hit slepí průhlednou páskou pečivo a na stěnu pak připevní nejdelší bagetu, kterou jste kdy mohli vidět.

Humor se sladkým násilím
Humor. Někdy mi připadá, že se polské umění dá podle humoru odlišit od umění zbytku světa. Je ironický, rouhavý, (anti)konzumní a přitom často souvisí s banalitami. Hodnoty jsou v něm dokonale devalvované a zdá se, že tím to má být ještě zábavnější. Je s podivem, že si v takovém prostředí lze zachovat duševní zdraví. Možná se tím trochu podobá českému humoru. Nebo přinejmenším mýtu o něm. Pro polské umělce se humor už také stal mýtem a lze jej obejít jen těžko.
Janek Simon se tomuto mýtu nebrání, pouze jej obohacuje o jakési podprahové, sladké vědomí konaného násilí. Může být konané na nás a můžeme ho rovněž konat. Videoinstalace Carpet Invaders (2002) vychází z abstraktního dekoru kavkazského koberce, ale funguje jako klasická akční hra v primitivním, stručném stylu 80. let. Milá vzpomínka na nedávnou minulost počítačových her se konfrontuje se sílící kolektivní představou, že „islámský“ souvisí se slovy „nebezpečný“ a „násilný“. Až zarážejí je podobnost s rohožemi, které vznikaly během sovětské okupace Afghánistánu: jejich vzory jsou kalašnikovy, granáty a helikoptéry.
Ještě výmluvnější je poslední Simonova počítačová hra Total Chess (2004). Ovládá se na malém hracím stolku a šachové figurky během hry vybuchují. „Nejklidnější sport“ se vrací zpět k metafoře boje, na níž je založen. Tak jako bývá vedení války srovnáváno se šachovou partií.
Tyto práce mají svou konkrétní souvislost se současností a s paradoxy v našem chování. Oddáváme se simulacím násilí, sledujeme zprostředkované násilí, máme pro něj slabost. Přitom se ho bojíme. Obáváme se na něj podívat třeba jen koutkem oka. Neuronové sítě nám násilí nedovolí pochopit v té míře, abychom jej „vyřadili z provozu“. Simon nám nabízí jasnou paralelu virtuálního hedonismu se skutečným světem. Na nás zůstává, jak se jí chopíme. Vždyť je možné prostřílet se až do konce hry.

01.03.2005