Časopis Umělec 1999/7 >> Senzace moci a peněz Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 1999, 7
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Senzace moci a peněz

Časopis Umělec 1999/7

01.07.1999

Umělec | info | en cs

Konec století ve světě umění končí kauzou, která není o nic méně vzrušující než nejlepší hollywoodské politické a kriminální trháky.
Máte tu zlovolného představitele neomezené státní moci (newyorského primátora Rudolfa W. Giulianiho), zpočátku zdánlivého klaďase, o němž se záhy dozvíme, že jeho úmysly nebyly až tak čisté (ředitele Brooklyn Museum of Art Arnolda L. Lehmana), chudáka umělce, co se do všeho dostal naprosto nevinně (Chrise Ofiliho), zrádné kapitalistické chamtivce, kteří pod rouškou filantropie z výstavy chtějí vytěžit zisk (reklamního magnáta Charlese Saatchiho, aukční agenturu Christie’s, chameleona popu Davida Bowieho), hrozbu porušení prvního dodatku Ústavy Spojených států amerických o svobodě projevu i špetku informačních technologií.
Synopse příběhu je stručná. O to komplikovanější jsou vztahy mezi jednotlivými aktéry a poučnější morální poselství. V New Yorku se schyluje k otevření výstavy uměleckých předmětů ze soukromé sbírky bohatého britského podnikatele. Expozice je umístěna ve veřejném muzeu, dotovaném z městského rozpočtu a sídlícím v domě, který je v majetku města. Přípravy akce, do níž muzeum vložilo dva miliony dolarů, jsou v plném proudu, když tu, pouhý týden před vernisáží, dává republikánský primátor Giuliani řediteli muzea Lehmanovi ultimátum. Buď výstavu Sensation zruší, nebo jeho instituce přijde o dotace. Primátor veřejně vyjadřuje odpor k vystaveným uměleckým předmětům, jež označí za hnus, a zvláště vyzdvihuje zavrženíhodnost obrazu Panny Marie od Chrise Ofiliho, který je ozdoben sloním trusem a výstřižky vagín a zadnic. Giuliani tvrdí, že veřejně financovaná instituce nesmí vystavovat věci, které urážejí náboženské vyznání daňových poplatníků. Lehman jeho požadavek rezolutně odmítá a trvá na svém, že výstava realizována bude.
Giuliani přitvrzuje. Jestliže Sensation nebude zrušena, město brooklynskému muzeu ukončí nájemní smlouvu v budově. Obviňuje Lehmana, že jako organizace dotovaná z městského rozpočtu nemá právo stanovit minimální věk pro vstup na výstavu na nejméně 17 let. Lehman trvá na svém: výstava se zahájí podle plánu, nebude přístupná mladistvým a muzeum se nikam nepostěhuje.
Po úvodní výměně stanovisek se rozhoří debata, do níž se zapojuje biskup římskokatolické církve, ředitelé dalších muzeí ve městě, samotný umělec a dokonce manželka prezidenta Spojených států, která je protivníkem Giulianiho v nadcházejících volbách na místo guvernéra za stát New York. Primátor, podporován církevními představiteli a krajně pravicovými politiky, stupňuje své hrozby. Muzeum ho obviňuje z omezování svobody vyjadřování, garantované prvním dodatkem ústavy. Giuliani vykládá svoje názory na to, co umění je a co není. Lehman obhajuje svobodu umělce tvořit, co chce a jak chce. A internet se jen hemží reakcemi na nejdiskutovanější výstavu desetiletí.
Vernisáž se blíží a celá věc je postoupena nezávislému soudu, ať rozhodne, kdo je v právu.
První jednání však začíná až po zahájení výstavy, a tak se davy daňových poplatníků valí do muzea, aby se konečně podívaly, o co se vlastně vede spor. Zdá se, že kauza je u konce, protože první dodatek je i na vlivného primátora těžký kalibr a otevřením výstavy stejně prohrál. Když tu najednou vyjdou na světlo světa další okolnosti případu, které značně pochroumají Lehmanovu pozici ochránce svobody proti zvůli vládních úředníků. V průběhu jednání soud zjišťuje, že výstava je financována ze zdrojů soukromých sběratelů a obchodníků s uměním, kteří mají přímý finanční zájem na úspěchu a publicitě výstavy. Charles Saatchi, jehož sbírka je se zavádějícím podtitulem “současné britské umění” vystavována, uhradil 160.000 dolarů. Obchodníci, kteří v New Yorku prodávají díla vystavovaných umělců, darovali na výstavu 10.000 dolarů. Aukční síň Christie’s, jež nedlouho po zahájení výstavy pořádá aukci současného umění včetně vystavujících autorů, muzeu darovala 50.000 dolarů. Zpěvák a internetový podnikatel David Bowie věnoval blíže nespecifikovanou sumu, mluví se však o částce 75.000 dolarů. Jeho websitu www.davidbowie.com, na němž je virtuální podoba výstavy umístěna a na němž jsou díla některých vystavujících prodávána, se po vernisáži trojnásobně zvýší návštěvnost na 7,5 milionu uživatelů za tři týdny.
Rozjíždí se další vlna útoků a protiútoků. Debatu o ohrožení prvního dodatku střídají diskuse o nekalém sponzorování veřejných institucí soukromými podnikateli. Giuilani obviňuje Lehmana ze spolčení se soukromým kapitálem, kterému pomáhá zvýšit hodnotu uměleckých děl vystavujících umělců. Ten se brání tím, že všichni sponzoři věnovali své dolary z čistého nadšení pro umění. Ředitelé jiných muzeí, kteří závisejí na stejném městském rozpočtu a potýkají se stejnými těžkostmi při získávání soukromých sponzorů, komentují Lehmanovo počínání jako extrémní případ fund-raisingu, o nějž dosud ve své praxi neslyšeli a který hraničí s etickým jednáním.
Soud konečně vydá rozhodnutí, v němž Giulianimu nařizuje, aby veškeré své hrozby proti muzeu stáhl, protože se neshodují s prvním dodatkem ústavy. Primátor další spor vzdává a kauzu nežene do soudní pře o nekalém financování výstavy Sensation. Případ je uzavřen.
Porušil primátor Giuliani první dodatek Ústavy Spojených států, když chtěl zakázat výstavu Sensation, zrušit nájemní smlouvu Brooklyn Museum of Art a odejmout mu veškeré dotace? Jednal ředitel Lehman neeticky, když oslovil jednotlivce a společnosti přímo zainteresované na prodeji děl vystavujících umělců o příspěvek na výstavu?
(zdroj the New York Times, www.nytimes.com)

Utrženo od huby
“Za urážku náboženského vyznání nemáte nárok na vládní dotace. Uděláme proto vše, abychom odebrali brooklynskému muzeu dotace, dokud jeho ředitel nedostane rozum a neuvědomí si, že, jste-li vládou dotovaný podnik, nemůžete dělat věci, které jsou zneuctěním nejosobnějších a hluboce cítěných názorů lidí ve společnosti. Je to nehoráznost.”
Rudolf W. Giuliani, 22. září

“Neexistuje závažnější ústavní případ, než snahy vládních představitelů cenzurovat svobodné vyjadřování a ohrožovat život významných kulturních institucí jako trest za odmítnutí řídit se požadavky vlády na ortodoxnost.”
Nina Gershon, soudkyně federálního soudu v Brooklynu





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…