Joe Coleman

Joe Coleman není žádný typický intelektuálský umělec. Vyšel z americké punkové, hudební a komiksové scény sedmdesátých let. Už asi patnáct let budí pozornost etablovaných sběratelů a galerií. Obšírně se jím v poslední době zabývaly New York Times a jeho obrazy vystavovaly známé galerie v New Yorku a v Paříži.
Zatím posledním vrcholem byla v létě a na podzim 2007 obsáhlá přehlídka jeho děl v berlínské Kunstwerke. Na čtyřech podlažích tu bylo vystaveno asi 40 obrazů a několik instalací. Počínaje vysokými suterénními prostorami zde byl rozmístěn jakýsi fundament Colemanova umění: Svět vaudeville přelomu století se svými kočovnými cirkusy, strašidelnými drahami, jarmarečními zpěváky, kabinety voskových figurín a kabinety zrůd nabízel příjemně se děsícímu obecenstvu rej tělesných, duševních a morálních deformací. Umělec shromáždil v suterénu nikoli vlastní práce, nýbrž nalezené předměty z této doby, které rád sbírá. V maringotkách připomínajících povozy, s jakými byl osídlován americký Západ se ve vosku vypodobněná nachází i ona scéna znásilnění, která dlouho vyvolávala údiv v muzeu voskových figurín Myrtle Beach v Jižní Karolíně. A nebo postava Richarda Speckse, vraha, který v záchvatu zuřivosti zabil osm studentek zdravotní školy.
Nad tím vším je možné se pousmát jako nad staromódní zaprášenou hororovou podívanou, a tak si k otevírajícím se propastem vytvořit vnitřní odstup. Že se Colemanovi tak jednoduše nedaří vypořádat se s hororem pouze jako se vzrušující podívanou, o tom svědčí jeho obrazy vystavené v horních podlažích. Vraždy, psychické deformace a choroby rezonují z tíživé introspekce. „Internal Digging“ byl také název jeho výstavy. Jeho malby jsou pokusem o spoutání těchto nočních můr. Pro Colemana fungují jako voodoo oltáře, na nichž si usmiřuje démony obětními dary. Třeba autoportrét I Am Joe‘s Fear of Disease, který ukazuje Colemanovo onemocnění kožní chorobou v jakýchsi komiksových scénách, a tak je převádí na umělecký objekt.
A dále jsou tu ty spousty obličejů nahánějících strach, hlavně takových, které pocházejí přímo ze starých a nových alb zločinců. Někdy se dívají bezelstně, jako Usáma bin Ládin na obraze As you Look into the Eye of the Cyclops. Většinou však působí degenerovaně, zmučeně, narušeně, jako velkolepá tváří George na War Triptych. V surreálném stylu Hieronyma Bosche Coleman pojednává často pod koberec zametané válečnické aféry velmoci USA a další případy, kdy se americký sen stává skutečnou noční můrou.
Výjimečná je také detailnost Colemanových obrazů, vyplnění posledních čtverečních milimetrů jako vlásek tenkými vymalovanými texty a symboly. Zdá se, že malovat tímhle způsobem vyžaduje buď zen-buddhistickou trpělivost nebo blížící se šílenství. Působící síla Colemanových obrazů vychází z této ambivalence vratce na uzdě udržované hrůzy. Jak může umění fungovat jako metoda autoterapie, vysvětluje Joe Coleman v rozhovoru.

Vaše malby bývají často srovnávány s díly umělců art brut, jako například schizofrenika Adolfa Wölfliho. Na rozdíl od těchto autodidaktů jste však v roce 1976 započal akademické vzdělání, vysokou uměleckou školu jste ale opustil. Jak došlo k tomu, že vás vyhodili?
Byla tam zkušební komise složená z profesorů, která v každém semestru hodnotila obrazy. Jim připadalo moje umění schizofrenní a fašistické. Je třeba si to představit: Je tu zkušební komise, která stanovuje uměleckou hodnotu mých prací – a já mám být fašista! To mě tak rozčílilo, že jsem nakonec z vlastního rozhodnutí studium ukončil. Profesorům hodně vadila moje předmětná malba, protože tenkrát byla doba minimalistického umění. Předmětná malba mohla být jen jako ilustrace.
Po abstraktním expresionismu bylo předmětné malířství prohlášeno za mrtvé, protože reálný svět mohla mnohem lépe zobrazit fotografie. Podle mě je to blbost. Když se podíváte na předmětnou malbu takového Breughla nebo Goyi, vidíte scény, které žádná fotografie nemůže zachytit.

Zdá se však, že obzvlášť Wölfli měl na vás silný vliv. Každý čtvereční centimetr plátna vyplňujete znaky, symboly či texty, což dost připomíná tohoto švýcarského malíře.
S jeho díly se dokážu identifikovat. Protože taky nedělám skicy. Maluju instinktivně, kousek po kousku a na konci je plátno pokryté motivy. Někdy dělám předběžné průzkumy, protože obrazy jsou jako romány. Když jsem maloval životopisný obraz o Bostonu Corbettovi (Corbett, 1832–1894, zastřelil vraha Abrahama Lincolna, mimoto provedl sebekastraci, pozn. překl.), postupoval jsem jako spisovatel a pročítal jsem k tomu rozhovory, staré noviny nebo soudní spisy. Viditelná podoba člověka mi nestačí, zajímají mě taky příběhy a dopisy. Realitu často vnímáme skrze slova. Slova zase nechávají v hlavě vyvstat obraz. Do mých maleb vplývají obě perspektivy.

Můžete to vysvětlit na nějakém příkladě, třeba na obraze o country zpěvákovi Hanku Williamsovi?
Kontaktoval mě jeho vnuk, Hank Williams III. Moje práce na něj udělala velký dojem a poslal mi pak fotky z rodinného alba svého dědečka. A taky whisky, kterou sám pálil (smích). V případě obrazu Hanka Williamse to byly části dialogů, noty a texty písniček. Z těch jsem udělal rám obrazu.
Vytvářím si při práci vztah k tématu, kterým se zabývám, a tento vztah vplývá přímo do obrazů. Jedním z původů tohoto způsobu práce jsou ilustrované rukopisy ze středověku nebo tibetské umění, které taky spojuje příběhy, obrazy a symboly.

Jakou roli hrají zkušenosti s drogami? Vaše obrazy umožňují pozorovateli pocítit ducha věcí a lidí, spíše než jejich materiální povrch.
Ano, ale přesto bych neřekl, že dělám nějaké drogové umění. Dobře, byl jsem dlouho závislý na heroinu a zkusil jsem jinak každou drogu, jakou si dovedete představit. Tyto zkušenosti jsou součástí mého života, ale přesto bych nenazval to, co dělám, drogovým uměním.

Nemyslel jsem to ani tak, že by vaše obrazy byly jako psychedelické umění šedesátých let. Spíše vaše vyobrazení jaksi připomínají vnímání, které člověk má po požití psychedelických drog: všechno, co člověk vidí, působí oduševněle.
Na tom něco je, ale taky to má co do činění s irskou formou katolicismu, se kterou jsem vyrůstal, a s pohanskými keltskými prvky v ní. V katolicismu jsou všechny ty ikony, uctívání, svatý duch. Moje obrazy jsou vlastně ikony.
Ale to je pro mě strojená část katolictví. S tím se nemůžu ztotožnit. Byl jsem vychovaný k chození do kostela, ale ztratil jsem víru v rétoriku a instituci církve. Je plná pokrytectví. Snažím se jen žít v souladu s určitou vírou, kterou jsem se naučil. Žiju se svojí představou katolictví. Jeho rituály, drama, to mě oslovuje. S tím se pokouším pracovat, aniž bych se tím nechával manipulovat.

A co ta vaše historka o tom… jak jste chodil v dětství na jednen hřbitov, jehož aura vás naplňovala strachem.
Jo, jako dítě jsem vylezl na hřbitovní zeď, jednu nohu jsem spustil na zem a pak jsem dostal strach a utekl jsem. Ale zase jsem se vrátil a odvážil jsem se dát na zem obě nohy … nakonec se ten hřbitov stal mým hřištěm.

Je vaše umění způsobem, jak se vyrovnáváte s věcmi, které vás děsí, se všemi těmi každodenními malými horory?
To je bezpochyby důležitý aspekt mé práce. Dává mi možnost dostat svoje strachy a žádosti pod kontrolu a přenést je na vymezený předmět, na kterém jsou magické symboly, které před nimi ochraňují. Je to, jako by člověk mohl svoje úzkosti pozorovat pod lupou. To je zbavuje nebezpečnosti a zabraňuje to mému sebeničení.

Při své performanci v New Yorku jste sám šířil strach a hrůzu, když jste obrátil zbraň proti hlavám publika.
Musel jsem nějak tu bolest, kterou jsem cítil, dostat ven. Já jsem to nemohl udělat tak, že bych zazpíval blues. Pro mě byla tenkrát možná jen jedna cesta: ohrozit publikum pistolí.

Byla ta zbraň nabitá?
Ano, ale slepými náboji. Když jsem však do publika vystřelil, lidi to nevěděli a utíkali.
Co cítí člověk v takových momentech?
Cítil jsem se trochu líp. Něco z toho vzteku jsem dostal ven. Nevím, pocítil jsem určitý klid.

A už jste pak nikdy neměl potřebu mávat před publikem zbraněmi?
Ne, pak už jsem nikdy neobrátil pistoli proti svému publiku.

Jakto že už necítíte bolest? Fungovalo nakonec malování a performance také jako terapie?
Ano, umění hrálo svoji roli, ale taky že jsem starší a dospělejší. A samozřejmě láska dobré ženy. Všechny tyhle věci dohromady mi pomohly. .

01.01.2008