Časopis Umělec 2001/1 >> Šílená skutečnost Přehled všech čísel
Šílená skutečnost
Časopis Umělec
Ročník 2001, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Šílená skutečnost

Časopis Umělec 2001/1

01.01.2001

Ludmila Vachtová | review | en cs

Hypermental. Kurátorka Bice Curiger. Kunsthaus Curych, 17. 11. 2000 – 21. 1. 2001. Hamburger Kunsthalle, 16. 2. – 6. 5. 2001.
Hypermental sviští v ostrém úhlu přes fasádu curyšského Kunsthausu. Kurátorka Bice Curiger, mezinárodně proslulá vynikajícími výstavními tituly, si vymyslela pro poslední produkci na rozhraní tisíciletí mnohoznačný novotvar, který je schopný poskytnout útulek pro všechno možné, od kosmických báchorek až po kokainové umělé ráje. Šílená skutečnost — tak zní vysvětlující podtitulek výstavy — přilákala do domu na 25 tisíc zvědavců. “Vypadni z mé mysli. Opusť okamžitě tento prostor” — kategorické hulákání Bruce Naumana hřímající ze zatemněné kóje poblíž vchodu zřejmě nikoho neodradilo. Čím absurdnější zákaz, tím větší chuť vykašlat se na něj, a čím širší nabídka asociací, tím snazší její zneužití. Na výběr je totiž nesčíslné množství osobních skutečností a každá z nich je drobátko šílená.
Přes toto poznání se Bice Curiger přenesla s otrlou lehkostí generace, pro niž společensky podmíněná příčinná souvislost a historická analýza patří k metodám doby kamenné. Bice Curiger, šéfredaktorka vlivného časopisu Parkett, je velice praktická teoretička a vyzná se v nejrůznějších mezinárodních výtvarných scénách — škoda, že ne v české — a pohybuje se spíše v ateliérech než akademických badatelnách. Při práci na živém materiálu jí pochopitelně neuniklo, že značná část mladých prominentů sice nic neví o André Bretonovi či o pravidlech někdejších surrealistických her, přesto je ale intuitivně používá pro hrátky vlastní, někdy zkomolené, jindy s nevinnou nenasytností, vždycky ale bez jakéhokoliv vztahu k ideologickému zázemí. Nejde tedy o programové kříšení bývalé doktríny, ale o identifikaci “protosurrealistického momentu” zakódovaného v lidské existenci. Termíny se proměnily, pocit zůstal. Dvacáté století moc nedalo na přání prognostiků a běželo si po svém. Takzvaná velká témata splaskla. Učená hádání o estetických přednostech abstrakce nebo figurace nevzbudily už ani útrpný úsměv. Freud sem nebo tam, žádná tabu už neplatí. V čase zdůrazněné virtuality objevilo umění své vlastní — umělé tělo. Nikoho nenapadne teoreticky debatovat o sexualitě a sadomasochismu, každý si ale rád šňupne koksu a rozšíří paranoicko-kriticky vědomí. Hypermentální je všechno, co přesahuje normu. Šílená skutečnost se rodí v hlavě a zabydluje se s oblibou ve všednodennosti, v kuchyni, v posteli, na dálnici. Vzdáleně připomíná úkaz, který za onoho času praotci Šmidrové — Beda Dlouhý a Karel Nepraš — pojmenovali “divnost”. Nevzbuzuje ani hrůzu, ani strach, ale něco svůdného mezi tím, doprovázeného lehkým mrazením v zátylku a nezřízenou zvědavostí, která stírá rozdíly mezi důvodem a důsledkem, mezi pachatelem a obětí.
Bice Curiger si pro zviditelnění svého výstavního přeludu vybrala 50 spojenců nejrůznějšího věku a zaměření, od Salvadora Dalího až po Jeffa Koonse, od Olafa Breuninga až po Louise Bourgeois. Její posádka s kádrem stálých hostů je zřejmě ochotná převzít jakoukoliv roli — Robert Gober, Mariko Mori, Damien Hirst a Cindy Sherman, známí už z výstavy Zázraky a divy, nechybí při žádné z produkcí. Paní kurátorka přidělila účastníky k šesti velmi volným tematickým celkům, které se vzájemně přesahují a vůbec se chovají nadmíru snášenlivě, nestarají se ani o nějaký “lineární vývoj”, ani o formální tendence. Není divu, že nejpřesvědčivěji působí kapitola o erotice. Je všudypřítomná.
Počestní kunsthistorici se naježili a obvinili pachatelku výstavy z toho, že motá páté přes deváté a nerespektuje doporučený pořádek. Jak by mohla, když jedná hypermentálně? Záměrně ruší, zbavuje exponáty ochranných estetických šuplíků a vypouští je na volný muzejní parket, kde dochází ke schůzkám daleko zábavnějším než ono historickými surrealisty doporučované “setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole”. Video má přednost: Pipilotti Rist posedlá představou sličného mládence bloudí obrovitou samoobsluhou. Olaf Breuning vyzbrojený mečem, tranzistorem a brněním z lepenky zápolí s vlastním snem. Doug Aitken stele písek a vzývá vedro. Košile a límec Louis Bourgeois se radostně mrouskají, zatímco Cindy Sherman předvádí tentokrát černobílé hnusárničky, půvabně doplňující masturbační obřad Erica Fischla. Damien Hirst se těší s hlavou umrlce a Matthew Barney zůstává jako vždy megacool se svou podivnou gentechnologií.
Téma je vážné, v domě ale panuje nezávazná lehkost a veselí jako na převeliké, všeobecné a globální party. Všichni se tváří, jako by se znali, vyměňují si jen tak ze zvyku pozdravy a banální zdvořilosti. Nezanechávají stopy. Hemžení je sice veliké, ale vlastně se nic neděje a hlavně nic nebolí. Nahromaděné obrazy připomínají brouzdání po internetu. Stačí jen mrknout a hned je všechno jinak. Radujte se.
Výstava měla být původně k vidění také v Galerii Rudolfinum. Obě smluvní strany — Bice Curiger a Petr Nedoma — vysvětlují naprosto odlišně, proč ze spolupráce nakonec sešlo. O jeden důvod víc smířit se s tezí, že každá skutečnost je přinejmenším klamná a bludná.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.