Časopis Umělec 2005/3 >> Skupinový portrét s umělci v popředí - Polská vlídnost a nuda | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Skupinový portrét s umělci v popředí - Polská vlídnost a nudaČasopis Umělec 2005/301.03.2005 Magdalena Ujma | artprojekt | en cs de es |
|||||||||||||
„Smart“ znamená elegantní, chytrý, inteligentní… S jistou dávkou opatrnosti můžeme říci, že takovými slovy chce sama sebe označovat Supergrupa Azorro. Při pohledu na jejich nový projekt, v němž tohoto slova použili, se může zdát, že umělci se chtějí prezentovat jako inteligentní chlapíci, kteří si dokonale poradí v labyrintu uměleckého světa. Taková podoba však protiřečí jejich dřívější stylizaci do naivních hochů. Podobně jako třeba Forest Gump totiž dříve dokázali jakoby nevědomky vypíchnout paradoxy a protiklady, do kterých se svět umění zaplétá. Dobrá galerie je ta, která má odpovídající rozměry. Výstava může být velmi dobrá, bez ohledu na to, jestli se koná v galerii s gobelínovými kopiemi slunečnic nebo v Zachecie. Důležití jsou kurátoři, a tak je dobré se s nimi fotografovat a jakoby náhodou stát v pozadí (určitě si toho všimnou, jsou to lidé marniví a zakomplexovaní). Bez zmiňování konkrétních osob ukázalo Azorro směšně a výstižně rozpory mezi teoriemi, které lidé od umění vyhlašují, a jejich pragmatickým a ustrašeným jednáním. Přitom je jejich kritika tak obecná, že s ní každý normální člověk musí souhlasit. Neponížené chování a ochota „kálet do vlastního hnízda“, útočit do vlastních řad činí z této skupiny polskou, tedy vlídnou, verzi „bad boyzzz“. Chlapci ironizují a koketně pomrkávají po divácích.
Integrální součástí činnosti skupiny Azorro je sebestylizace. Téměř v každém filmu vystupují členové skupiny, filmy jsou často stylizované jako náhodné záznamy ze setkání kamarádů nebo z cest. Jsou to prima kluci neurčitého věku, bez iluzí, zato se smyslem pro humor. Žádní pozéři, jsou sami sebou. Je v tom také apoteóza mužského přátelství – parta kamarádů se oddává oblíbeným činnostem, jako je pomalé přemisťování, sezení, koukání, pití piva, rybolov, kontemplace, nuda a skoupá výměna slov. Skleněná věž umění Chytrá, vědomě prováděná hra je namířena hlavně na kurátory. Činnost Azorro je prakticky jen autotematickou výpovědí. Tím skupina pokračuje v tradici modernismu, kterou zároveň paroduje. Nekomentuje formální aspekty dané disciplíny, ale pouze její fungování a také hodnotící estetické soudy. Dnes, kdy je umění do značné míry prakticky pouze tímto, Azorro prostě pojednává jeho specifika a zůstává v rozšířeném poli umělecké činnosti. Skutečnost, že se skupina svou činností obrací k profesionálům, také podtrhuje toto modernistické uzavření se v skleněné věži umění. Taková orientace vyplývá z přijetí skutečnosti, že se v umění střetává to, co k sobě naprosto nepatří: romanticko-idealistická vize, pohrobek romantismu, avantgard a modernismu – s pragmatickým fungováním obchodní mašinérie. Umění je přece velký trh, což neznamená naslouchat inspiraci, ale řídit se řadou „směrnic“, které diktují velcí hráči na tomto trhu, tedy galeristé, obchodníci s uměním, kurátoři, sběratelé a slavní umělci. Musím vysvětlit, proč jsem použila právě slovo „smart“. Tak zní název interaktivního CD--romu skupiny Azorro. SMART je zde zkrat-kou celého titulu: Stop Making Art. Tento terapeutický program pro umělce měl předpremiéru v květnu 2004 v Bunkru Sztuki a premiéra byla o měsíc později, během neuvěřitelně medializového Uměleckého veletrhu v Poznani. Program obohatil výrazně absurdním odstínem jak kontext městské galerie, tak i masivní propagaci veletrhu pod heslem „spojení umění a obchodu“. SMART byl vynikajícím komentářem veletržního hemžení: závodů o získání nejlepších míst, snahy prodat svá díla, klepů o tom, kolik toho kdo prodal… Ve filmu Koniec sztuki (2003), Konec umění, se přátelé ze skupiny Azorro snaží probudit svého spícího kolegu. Díky hlasitému chrápání a zvědavé kočce, která krouží kolem spáče, je film neodolatelně legrační. Spáče budí křikem: „Vstávej! Umění skončilo!“ Jenom nevím, proč by měl člověk vstávat: aby se tím trápil, nebo aby se z toho radoval? Tento nevážný film klade vážnou otázku, a sice co má dělat umělec, když zanikl předmět jeho činnosti. Vypráví o neklidu a ponechává věc otevřenou. Je to hra na to, kdo koho ve hře o umění přechytračí, a Azorro v ní odhaluje zásadní otázky, jaké si kladou umělci v době PO umění. Zhoubný zlozvyk SMART je vlastně pokračováním Konce umění. Umění neexistuje a je třeba z toho vyvodit důsledky. Ve SMARTu vystupují členové Azorra jako autoři terapie, a ne jako ti, kdo se této terapii podrobují. Oni již poznali pravdu, jsou „probuzeni“ ze spánku, snů a letargie, tedy z toho, co vlastně tvoří podstatu tradičního pojetí umění. Být umělcem a tvořit je podle nich nemoc, zlozvyk, a skoncovat s uměním je cestou k uzdravení. Tvorba je prezentována jako něco, z čeho člověka může dostat jen odpovídající specialista a správná terapie. Tato záležitost dokonale završuje postoj, který se nazývá modernistický. Představovat umění a tvorbu jako chorobné stavy je přece typické pro onu myšlenkovou linii, z níž pocházejí „prokletí umělci“. V 19. století a při- nejmenším ještě v první polovině 20. století, každopádně před nástupem státu s rozvinutou sociální péčí, byl umělec nucen za své umění těžce platit: nouzí, zdravím, životem. Model prokletého umělce je živý dodnes, stále častěji se setkáváme s méně patetickou a pokroucenou verzí: nešťastní abstinenti, kteří „přestali pít, a tak malují tak bídně“… Ještě dnes není radno zavrhovat toto schéma, zvláště v tradičních uměleckých disciplinách. K umění, které umělce ničí a ohrožuje ho na životě, je třeba zaujmout stanovisko, jaké si zasluhuje. Na CD-romu je proces „vysazování“ umění předveden dost jednoduše, jako řada prostých a vlastně banálních promluv a zaklínadel, která pronášejí terapeuti. Upřímně řečeno, bylo by to strašně nudné, kdyby se nejednalo o to, co trápí všechny, na co si lidé stěžují mezi sebou, ale co nedochází sluchu na veřejném foru. Bývá to totiž považováno za nespokojené brblání jedinců, kteří se nezařadili, když byly nově rozdány karty na polské umělecké scéně, a teď závidí šťastnějším, kterým se to povedlo. Výzvu, která se objevuje na konci terapie, „ZANECH UMĚNÍ!!! PŘESTAŇ TVOŘIT!!!“ můžeme chápat jako signál definitivního rozloučení, ale pouze se starým modelem umění (který ovšem v Polsku panoval nemilosrdně dlouho). Je výkřik z filmu, který ohlašuje „konec umění“, výrazem úlevy? A signalizuje zároveň něco nového? Nějaké naděje, nějaká očekávání? Pragmatismus a posměšná logika nápadu s terapeutickým CD-romem, použití tak podstatného prvku života rozvinuté společnosti, jako je terapie, ukazuje, jaké vzorce pro svou postartistní činnost skupina Azorro využívá. „Všichni jsme pocházíme z Duchampa“ – mohli by říct členové skupiny. A takové dědictví znamená udržovat si humorný odstup od všelijakých snah budovat teorie, utopie a jiné spojité „velké narace“. Jak řekl Ward Shelley, americký umělec, který na SMARTu hraje roli anglicky mluvícího terapeuta: „Umělci jsou jako myši, žijí v štěrbinách systému.“ „Kritika“ Členům skupiny Azorro se podařilo zůstat umělci, aniž by vytvářeli umění. Jejich práce se omezuje na kritiku instituce. Nejdůležitější je zde zdůraznění odstupu a zachování vlastní nezávislosti. Takový model vnitřního neheroického vzdoru, vzdoru skrze smích, vzdoru proti snahám přivlastnit si umělce a umění, se dnes stává stále více aktuální – a přinejmenším je zárukou dobré zábavy. Poznámky: SMART: Stop Making Art. Terapeutický program pro umělce. Tak se jmenuje interaktivní CD-rom, který v roce 2004 vyrobila Supergrupa Azorro. Projekt SMART byl neoficiálním kurátorským týmem „exgirls“ (Magdalena Ujma & Joanna Zielińska) přihlášen do soutěže o umístění v polském pavilonu na bienále v Benátkách v roce 2005. Podle neoficiálních zdrojů byl projekt na druhém místě a až do konce bojoval s vítězným projektem Artura Żmijewského. Azorro Supergrupa Azorro (Oskar Dawicki, Igor Krenz, Wojciech Niedzielko, Łukasz Skąpski) vznikla v roce 2001. Skupinu tvoří umělci známí a uznávaní také za své individuální výkony, autoři instalací, objektů, performancí, fotografií a videa: Oskar Dawicki, Igor Krenz, Wojciech Niedzielko i Łukasz Skąpski. Jak uvádějí sami členové skupiny, rozsáhlé pole uměleckých zkušeností umožňuje skupině pohybovat se vcelku svobodně a vědomě ve světě současného umění. Ve světě, o kterém lze říci velmi mnoho, ale jistě ne to, že by byl nejdokonalejším ze všech světů. Společně vy- tvářejí videa a akce, jejichž hrdiny jsou oni sami. Zajímá je povrchní vnímání umění, paradoxy institucionalizovaného oběhu umění. Kladou otázky, jaké je současné umění, jaké místo v něm zaujímají umělci a kurátoři. Pro Azorro jsou charakteristické naivní otázky, které vyostřují absurditu instituční a tržní situace, v níž se umění ocitlo. Tento postoj je obzvláště důležitý v polském kontextu. Během 90. let, po získání svobody, prošla oblast umění prudkou demokratizací. Vyčerpalo se působení romantického paradigmatu a objevil se nový model fungování umělce v institucích. Ukázalo se však, že tento model vytváří stejný nátlak na uměleckou a tvůrčí svobodu. Proto umělci z Azorra používají jistý druh vnitřního, nehrdinského odboje, kdy pomocí humoru bojují proti nej- různějším snahám institucí přivlastnit si umělce a umění. Lze dokonce říct, že členům skupiny se daří být umělci bez toho, že by vytvářeli umění, což je dokonalý komentář k dnešní situaci umění v Polsku a na světě. Oskar Dawicki Je jedním nejznámější polských performerů. Odhaluje absurdnosti a paradoxy světa populární kultury. Zamýšlí se nad smyslem tvorby umění v dnešní době, hledá vlastní identitu jako umělec. Igor Krenz Zabývá se videoartem. Založil filmovou společnost „Kino“. Klasik polského videa, jeho filmy se vyznačují jemným smyslem pro humor a sebestylizací. Wojciech Niedzielko Specializuje se na fotografii. Pracoval také ve dvojici s Igorem Krenzem. Łukasz Skąpski Vytváří instalace, fotografie, filmy a objekty, které se vyznačují minimalismem použitých prostředků. Zabývá se také malbou. www.skapski.art.pl Filmografie Bardzo nam się podoba (Moc se nám líbí), 2001 Azorro Standard, 2002 Czy artyście wolno wszystko? (Je umělci vše dovoleno?), 2002 Hamlet, 2002 Portret z kuratorem (Portrét s kurátorem), 2002 The Best Gallery, 2002 Koniec sztuki (Konec umění), 2002 Hic et nunc, 2002 Propozycja (Propozice), 2002 Moving Logo + Pegaz Presents, 2002 Pyxis systematis domestici quod video dictur, 2003 Awaria (Havárie), 2004 Niech się dzieje co chce (Ať se děje cokoli), 2004 Rodzina (Rodina), 2004 Azorro Standard 2, 2004 Louvre, 2004 Projekt „SMART: Stop Making Art“ na benátském bienále: VÝSTAVA Výstava se bude skládat z následujících částí: Místo prezentace CD-romu „SMART“ Sklad s prodejem „SMARTu“ Reklamní kampaň 1. Vstup U vchodu bude místo pro prezentaci CD-romu. Budou to 3 běžné psací stoly s židlemi (nemáme žádné speciální nároky, mohou nést stopy používání) a na nich počítače, které umožní prohlédnout si CD-rom „SMART“. Na vnější straně budovy bude na vchodem umístěn banner, reklama na „velkoobchod“ čili výstavu v polském pavilonu. 2. Sál CD budou umístěna v kovových policích, jaké se používají ve skladech. Takový sklad bude zabírat celý vnitřek pavilonu, zůstane pouze úzký průchod kolem dokola (cca 2 m). Uspořádání má připomínat spíše velkoobchodní sklad než výstavu umění. Má vyznívat ironicky a být komentářem nejen k situaci polského umění, ale i k situaci velkého svátku a současně „tržnice“ s uměním, kde je za vznešenými hodnotami skryta otázka zisku, jak tomu je na benátském bienále. Skutečnou výstavou bude sklad cédéček, které si každý návštěvník bude moci zakoupit. Hromada cédéček však zároveň bude jakousi pokryteckou sochou, uměním i přesto, že umělci deklarují touhu osvobodit se od umění. Tato „socha“ bude navazovat především na minimalistické tradice. Navíc se bude stále zmenšovat. 3. Reklamní kampaň na „SMART“, kterou Supergrupa Azorro zadá menší polské reklamní agentuře, která vytvoří image projektu „SMART“ a následujících produkty: banner, letáky, plakát, webové strany. Zmíněné produkty budou vytvořeny ve velmi špatném stylu typickém pro malé polské reklamní agentury, které většinou nespolupracují s grafikem.
01.03.2005
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář