Časopis Umělec 2000/5 >> Nekonečný proces / (rozhovor s Marthou Colburn) Přehled všech čísel
Nekonečný proces / (rozhovor s Marthou Colburn)
Časopis Umělec
Ročník 2000, 5
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Nekonečný proces / (rozhovor s Marthou Colburn)

Časopis Umělec 2000/5

01.05.2000

Lenka Lindaurová a Jeffrey A. Buehler | rozhovor | en cs

Martha Colburn, animátorka a filmařský samouk z Baltimore ve státě Maryland, se letos objevila v Praze během svého evropského turné, jež popsala jako "téměř nový extrémní sport". Své filmy promítala v rozmanitých prostorách od MoMA v New Yorku po jeskyně ve Francii. Vyučovala animaci v Kalifornii a byla nominována na Rockefellerův grant.

Mají vaše filmy příběh nebo se skládají pouze z obrazů? Ne, žádný příběh nevyprávějí. Jsou to všechno rozmanité dojmy nebo nápady, které vycházejí z mého nitra. Nebo to jsou vize, které pak chci nějakým způsobem zpracovat. Ale příběhy většinou nevyprávějí, aspoň ne narativní příběhy. Myslím, že nějak vypovídají o stavu mé mysli, který je výsledkem toho, kde žiji, a toho, co dělám.

Můžete trochu rozvést, co to znamená? Kde žijete a jak to vaši tvorbu ovlivňuje?

První část svého života, do osmnácti, jsem strávila na farmě na venkově, pak jsem se přestěhovala do toho naprosto nejšpinavějšího ghetta. Takže v mých filmech se objevuje hodně zvířat. Ale využívám obou zdrojů, špínu i mé okouzlení zvířaty. Násilí ve městě i venkovské šaškování. Sexuální stránka filmů zase představuje humor. Ráda do nich přidávám sex. Vlastně by mi dělalo potíže ho nezakomponovat, protože je to jedna z nejkouzelnějších a nejlegračnějších věcí, se kterou se dá hrát.

Jak se díváte na to, co se děje v současném umění, zvláště ve vztahu k vaší práci v oblasti animace?

No, nejsem s ním moc v kontaktu. Během tohoto turné jsem poprvé nahlédl a do časopisů o současném výtvarném umění. Moc z toho se do Baltimore ani nedostane. Umění jsem se věnovala vždycky, ale nikdy jsem svoje práce nevystavovala. Pak jsem začala natáčet a promítat filmy. Myslím si, že krátký film a animace nejsou s moderním uměním propojeny. Aspoň mám takový dojem, že se do něho nezahrnují. Pohybuji se na mnohem undergroundovější úrovni.
Video art se sice za současný považuje, ale o filmu se píše jen zřídka. Proto musely být napsány všechny ty knihy, které se nazývají Film jako umění. Film se neustále snaží prosadit jako umělecká forma, ale myslím, že umělecký svět to ne právě vítá. Kolik muzeí má projekční sály? Jsou to většinou jakási muzea filmu.

Jak jste s filmy začala? Studovala jste filmovou školu?

Chodila jsem na strašně špatnou uměleckou školu. Vždycky jsem byla umělkyně, ale pak jsem se přestěhovala do Baltimore, kde jsem chodila na školu. Hodně jsem ji nenáviděla, vůbec mě nebavila a utrpěla jsem kulturní šok. Když jsem ji skoro dokončila, zašla jsem do armádního obchodu, kde prodávají staré krámy z armády, a oni tam měli hromady filmů, lepičku a projektor. Pracovali tam nějací vězni a za deset dolarů mi to všechno propašovali zadním vchodem. Vzala jsem si to domů a naučila se pracovat s lepičkou a stříhat starý film. Tak jsem poprvé začala používat ručně barvený film. Prostě jsem je rozdělila na pásky, slepila a pak dala dohromady, tak jsem se naučila dělat film. Neměla jsem tušení o pojmech jako 24 rámečků za sekundu. Dva týdny jsem seděla a stříhala sedmdesáticentimetrový pás filmu bez toho, abych si uvědomila, že projektorem projede za dvě sekundy. Bylo to šílené, ale také dobrý způsob, jak se něco naučit. Pak mi někdo dal Super 8 kameru, ke které nepotřebujete nic moc umět. Nepotřebujete měřič světla. Nemáte z ní strach. Stačilo mi pár reflektorů a tátův entomologický stativ. Já vlastně používám jenom stativ a kameru. Učím se sama, ale je to jednoduché.

Proč se zajímáte o animaci?

Nějak jsem k tomu dospěla, když jsem dělala film. Nikdy jsem moc animací vlastně neviděla, ani si nepomyslela, že chci být animátorkou. K tomu, abych se stala animátorkou, mě nic přímo neinspirovalo. Přirozenou cestou jsem začala animovat, což se pak vyvinulo v takové mé vlastní animační monstrum. Nevím ani, jestli dělám nějaký specifický druh animace. Je to prostě můj svět, moje vizuální vyjádření. Animace je nezbytná pro to, abych ztvárnila svoje představy. S herci by to nešlo. Myslím, že skutečný svět není ve srovnání s tím, co dělám, tak zajímavý. Animace je k tomu dokonalá. Skutečný svět je prostě tupý. Ráda bych ale uspořádala živou erotickou steeple chase show, ale nemám na to prostředky, takže to aspoň zanimuji a dobře se zasměju. To je první důvod pro animaci a kvůli tomu je také těžké s ní přestat.

Chtěla byste se dát na profesionální kariéru?

Ne. Už je dost lidí, kteří to dokážou odsedět. Jakmile totiž vím, jak něco udělat, už se pouštím do dalšího nápadu, další věci, možná něčeho úplně jiného. Abyste byli profesionální, musíte mít všechno pěkně pohromadě, zorganizované. Nemůžete jen tak schizofrenicky odejít a začít dělat něco jiného. Musíte se věnovat jedné jediné věci. To mě nezajímá.

Jaké je vaše momentální zaměstnání?

Maluju domy. Zdi. Nebo maluju ošklivé kulisy a scény pro mejdany bohatých, aby se cítili jako na divokém západě, i když jsou v Baltimore. Je to fakt hrůza. Vyvolává to ve mně takovou nenávist, že jsem šťastná, když můžu jít domů a dělat svoji práci. Být profesionální animátorkou je něco jiného než profesionální umělkyní, protože, když jste profesionální umělkyně, může se vaše vize měnit a není zaměřená na komerční média. Je to odlišné. Nevadí mi ale, že dělám takovou tupou práci. Raději dělám práci, která nemá s mojí tvorbou nic společného, mám pak, když jdu domů, čistý štít. To je důležité.

Kde jste představovala svoje filmy? Bylo to spíše v muzeích nebo v jiných alternativních prostorách?

V muzeích ne. Účastnila jsem se jedné malé výstavy ve Whitney, kde bylo jen pár mých filmů, pár také promítali v Museum of Modern Art v New Yorku. Ale mezi promítáním tam a třeba v baru v El Paso pro mě není rozdíl. Někoho inspirujete a oba za to platí stejně, ať tomu věříte nebo ne. Na penězích nezáleží. Záleží na tom, jak moc vás to baví a koho inspirujete. Podnikla jsem turné po Spojených státech, promítala ve filmových sdruženích provozovaných jednotlivci, ne státem. V klubech, barech nebo malých kinech. Takže to je hlavně v alternativních prostorech, zvláště v USA, spíš než v Evropě.

Existuje v Americe nějaká komunita umělců, kteří dělají podobné věci? Jsou další, kteří spolupracují na projektech a nějakým způsobem se podporují?

V Americe to vypadá, jako by tam v každém městě byli nějací posedlí lidé. Ale není to doslova komunita. Píšu si s přáteli v Kalifornii, v Portlandu, ale na to, abychom začali spolupracovat, bych se tam musela odstěhovat. Byla jsem donucená najít si individualistický přístup. Ten je společný většině lidí. Filmařům tam jde totiž o přežití. Umělcům. Jste tam v podstatě odkázani na sebe. Nikdy jsem s žádnými filmaři nespolupracovala. S hudebníky ano.

Proč je tempo vašich filmů tak rychlé?

To je moje tempo. To jsem já.

Berete drogy?

Ne. Kdybych brala drogy, tak vybuchnu. Možná, že za tím je napětí a chaos v mém každodenním životě. Jsou všechny vaše filmy krátké? Mám pár delších, no ale ne zas o moc. Tak šest nebo dvanáct minut, ale víc rozhodně ne. Možná bych se do něčeho delšího pustila, ale stejně nikdy nevím, jak dlouhé věci dělám. Takže vlastně nemám představu. Možná, že bych ráda delší udělala, ale ne celovečerní, na to se ani neptejte.

Pracujete se scénářem nebo jsou vaše filmy improvizované?

Některé z nich musejí být spontánní, ze spontaneity hodně vycházejí. Hlavně je to pro to, že pracuju s koláží. Neustále proto hledám koláže, které mě inspirují dělat nové věci, loutky nebo scény pro pozadí. Může se to dál vyvíjet, a když filmujete, může se to rozrůst a všechno na sebe začne vzájemně působit. Vlastní pohyby, to všechno je spontánní, rámeček za rámečkem, co vás právě napadne. Konečný střih už je potom něco nebeského. Prostě si vymýšlíte. Je těžké o vlastním procesu mluvit. Nepíšu o tom disertace, asi proto taky nedostávám žádné granty. Můj postup je moje vlastní divoká cesta, jak na to, plná úzkosti. Nemám vůbec ten pocit, že mám nějaký způsob a la Martha Colburn, jak tvořit. Můj příští projekt je prostě shluk roztříštěných vizí nebo divných nápadů a jenom to, že je třídím, už mi nahání strach. Když něco dokončím, pouštím se do další věci. Je to nekonečný proces. Většina obrázků, které používáte vypadají jako ze 60. a 70. let a žádné nejsou ze současnosti.

Přitahuje vás ta doba?

No, za to můžou vlasy. Ale na pornografii 60. a 70. let je také lákavá barva. Protože v 90. letech byla barva taková vyblitá. Je to také jeden z rozdílů mezi filmem a videem. Prostě to vypadá reálnější. Tisk ze 70. let vypadá víc jako film ještě před tím, než ho nafilmujete. Také typy těla a pózy, pohled, způsob, jakým upoutají pozornost. Je to úplně jiná úroveň než 90. léta. Má některé naprosto jedinečné výrazy, které už v dnešní pornografii nenajdete, ani by vás to nenapadlo. Možná, že jsou moje filmy tak rychlé a tak chaotické, že je směšné se o tom takhle bavit, ale mám důvod, proč vybírám specifické prvky, včetně očí, kterým drobným štětečkem a fialovou nebo modrou zvýrazňuji panenky. Když to přenesete na Super 8 a celý film je takový špinavý, protože ho stříhám na zemi, nazvětšuju ho na 16, pak už není nic vidět. Někteří lidé mě uráželi za to, že používám staré věci: "Ach, ty jsi tak retro. Co mají být tyhle retro sračky zač?" Ani je neposlouchám. Obrázky z té doby také byly mnohem drzejší a přímočařejší, takže pro mě měly víc přitažlivosti. I reklama byla mnohem agresivnější.

Jste feministka?

Ani nevím. Když něco děláte hodně aktivně a když to stačí na to, abyste byla feministka… Když mi to vysvětlíte, pak vám budu moct odpovědět. Měli byste trávit víc času prací než tím, že budete říkat: "Jsem žena." Když na tohle v Americe vsadíte, když budete dělat věci založené na ženské identitě, dostane se vám víc výhod. Peníze. Výstavy. Ale tenhle úhel pohledu mě nezajímá. Používám víc ženských těl, protože jsou víc používána, ať je to při prodeji výrobků nebo v reklamě. Ženy věci častěji prezentují, protože jsou atraktivnější než muži. To je všechno.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
82 USD
Francouzská fotografka Christine Petit, která žije v Berlíně, experimentuje se stíny a svým tělem, nejčastěji na černobílé...
Více informací...
6 EUR
7 USD
24 x 16 x 1,5 cm | 112 pages on fine heavyweight art paper | duotone print | text by Alexei Monroe | illustrations and...
Více informací...
25 EUR
27 USD
Light by Martin Zet
Více informací...
5,50 EUR
6 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS
NOVÁ PERLA

Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

 

GALERIE
perla@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena od středy do neděle od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

KAVÁRNA A KNIHKUPECTVÍ
shop@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena denně od 10:00 do 22:00
a na objednávku.

 

STUDO A TISKÁRNA
studio@divus.cz, +420 222 264 830, +420 602 269 888
otevřena od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00

 

NAKLADATELSTVÍ DIVUS
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888

 

ČASOPIS UMĚLEC
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.