MILUJÍCÍ ANTIKRISTA | výstava

Milující antikrista
(Vysvětlující text Ivanovi)

Ivane, napíšu ti nějak, co mám na mysli. Nejsem vůbec schopná udělat z toho nějaký konzistentní text. Už vůbec nevím tón, jakým to mám psát, protože si nedokáži určit, jaký čtenář to bude číst.. Napíšu to prostě pro tebe s vírou, že tě to zajímá a ty to pak použij nějak…

K výstavě a samotným obrazům bych chtěla zveřejnit pár myšlenek, které asi nebudou zjevné. Ústředním obrazem je Zmrtvýchvstání - Eva - Venuše - Chhinamasta. Jde o přímý odkaz k zmrtvýchvstání mistra Vyšebrodského. S malou kopií tohoto obrazu nad hlavou jsem v dětství usínala u prarodičů. V podání mého strýce byl ještě děsivější. Zvýraznil červenou a zelenou na čapce jaksi podivně visící hlavy u vlajícího Ježíšova pláště. Ten obraz jsem nikdy nevypustila z mysli… nějakým způsobem pro mě již delší dobu předurčuje  druhý příchod Krista na zem. Ponuré rudé nebe soumraku nebo před úsvitem mě hypnotizovalo už v dětství. Před čtyřmi lety jsem měla vizi odkazující ke konci světa - jeho proměně. Nebe v ní bylo rudé, stejně jako v mém dětském snu. Příroda šílela a to hlavní se dělo v povětří. Následovala noc a po ní zcela jiný svět těžko popsatelný slovy. Tímto obrazem ten den vzývám. Apokalyptický příchod druhého Krista, který sám sebe připodobnil k jitřní hvězdě, tak, vnímám jako rehabilitaci ženského principu. Figura ženské bohyně je v první řadě Venuše-Jitřenka a tudíž i Lucifer. Ostatně středověk se nerozpakoval ženu ztotožňovat se zlem a Lucifera-Světlonoše se Satanen, což  ale znamená pomlouvač, princip, který se snaží stavět vše proti sobě. Vznikl tím zajímavý paradox. V podstatě již v nejstarší Kanaánské báji, podle které byla vybudována osobnost Lucifera, je obsažen rozpor. Shachar-Bůh úsvitu se zrodil z matky Hehel, čož znamená zářící… on sám je syn  Jitřenky. Lucifer je jak matka Venuše, tak její syn. Do toho je tato pradávná Venuše-bohyně Helel či Ašera také vládkyní podsvětí, přebývající v propasti - je s ní ztotožňována jako temná matka, která zrodila svět. Již od počátku dochází k rozdvojování tohoto symbolu. Ženský tvůrčí princip, který nezbytné obsahuje hmotu, bolest, vše přírodní, je oddělován od Luciferského počinu, který je označován jako hřích, pýcha a  troufalost rovnat se samotnému bohu - svrchovanému mužskému principu. Řecké slovo hybris toto shrnuje jako překročení mezí, řádu a normality. Lucifer je stále trestán či haněn za sebeuvědomění, následný nutný  objev svobodné vůle a tudíž i svobodného jednání a tedy také tvoření. Z psychologického hlediska je to zdravý projev dospělosti. Zvláštní je, že tato vlastnost sebeuvědomění  je opět přisuzována mužské figuře, ačkoliv je Lucifer obviňován z oslnění vlastní krásou - schopnost vidět se v zrcadle se bez sebeuvědomění neobejde. Pak následuje posuzování sama sebe. Ještěže došlo ke zhlížení se.Východní nauky ví, že je to pro ženu přirozené. Skutečná schopnost bezpodmínečně milovat, přijmout a být těšen sám sebou, je prvotním předpokladem k možnosti milovat dále. Nemá smysl se rozepisovat o permanentním nadržování západní symboliky mužskému principu a z toho plynoucího celkovém vychýlení a narušení lidské duše v obou svých pólech. Mužský princip se mi zdá ve výsledku ještě více zaseklý a vlastně celková proměna závisí na něm. Všechny společenské struktury jsou jím ovládány.

V mém obraze je ženská figura také Evou. První Adamovou ženou byla Lilit, příliš nespoutatelná žena, která se nijak nechtěla muži podrobovat. V podobě hada to byla ona nebo také Satan-Lucifer, kdo podali Evě jablko ze stromu poznání dobrého a zlého. Není rozdíl mezi touhou okusit - ve smyslu poznat ovoce ze zakázaného stromu - a nabídnout a okusit ovoce a tím se dopustit smyslnosti, hříchu-lásky. Eva tedy dějinně nese toto břímě, vlastně bolest na svých bedrech a v mém obraze je Adam stále nevědomý, spící, pouhým předpokladem, který už má ale rozevřenou dlaň, aby její jablko zachytil. Z rakve tu má povstat Adamova nevinnost, což však nemá nic společného s absencí sexuální touhy. Právě naopak. Má být konečně pochopena jako nevinná. Ženský princip má být očištěn od démonizace a přivítán jako příchod druhé jitřní hvězdy.

Třetí podobou božské ženy připomínám čtyřrukou Kálí - krásně děsuplnou indickou podobu Černé matky a negativní zobrazení Bílé matky univerza, milenky Parnatí. Snažím se symboliku kumulovat a dosáhnout celistvosti ženského principu. Podstatné je její zobrazení jako Chhinnamasty - tantrické sebeobětující se podoby  déví- bohyně. Vnímám to vlastně jako podstatu luciferského tvůrčího počinu. I podle západní symboliky sám Lucifer trpí a je svržen do této dimenze. Sám zažívá co stvořil. Chhinnamasta utíná sama sobě  hlavu, aby nakrmila její dvě žádající hladovějící společnice i sama sebe - živení a dávání života je totéž. Ochota sebeobětování, ochota ztratit hlavu, vyjadřuje nelpění na vlastní osobě, vzdání se ega, vůli podstoupit život i smrt a tedy i bolest v nekonečném cyklu. To je právě to, co západní symbolika nechápe a to, co očišťuje Lucifera. Bohyně ví, že tím vědomě sama sebe neztrácí i kdyby se rozkrájela na kousíčky. Tohle ale nevstřebává mužská mentalita zaměřená na absolutno.

Druhý zásadní obraz pro výstavu je prvnímu protilehlý obraz situace na počátku -  Luciferské tvoření. To už se přímo nedotýká žádné dostupné symboliky. Snad kromě Henryho Dargera. Ten stvořil svět oboupohlavních rozdvojených i vícero-zmnožených nevinných holčiček. Symbol celistvosti a současně bytostného já, v jejich krásném pestrobarevném světě, který tříští a vraždí mužský sadisticko-deviantní živel. Darger znal prožitek sexuálního vraha zaměřeného na dítě. Sama jsem takový na regresi zažila. Tento typ lidí pohlcuje prázdnota a pokud neovládají nebezpečné pocity a pudy, přijdou nakonec o duši. Stanou se živým tělem s duší, která nemá vlastní vůli. Dítě je pro ně objekt závisti a současně i touhy. Tyto osoby byli trýzněny neláskou matky a u oběti tuto lásku hledají, ale nejsou schopni ji pocítit, přestože ji osoba nevinného dítěte vysílá. Usmrcení objektu je důsledek snahy ji z oběti vydřít. Proč to zmiňuji? Stejným způsobem jako lásky neschopný deviantní sexuální vrah-muž, běloch obvykle - působí nicota. Darger to vystihl dokonale. Zářivý přírodní svět bisexuálních holčiček je Luciferovo stvoření, vzdorující nicotě, kterou na zemi nevědomě produkuje mužský princip.
Díky regresivní terapii jsem dokázala nahlédnout na tento Luciferský počátek. Příběh se odvíjí takto: Zpočátku jsem vnímala pouze homogenní energii, kde byl potenciál všech bytostí, ale nedokázala jsem vnímat nějaké konkrétní já. Pak udeřil blesk, tuto energii nabil a ta se rozletěla. Najednou jsem dokázala určit vlastní já a vnímala, že mě tenhle otcovský blesk odhodil daleko od všech ostatních. Obklopila mě naprostá prázdnota, která chtěla pohltit a proniknout do mého těla. Byla to samota, která by byla sto zavraždit duši. Bylo nutné této temné energii neustále vzdorovat. Pamatovala jsem si, že existují někde nějací druzí - toužila jsem sdílet. Tohle je skutečné počáteční drama Lucifera. Spadl do nicoty skrze kterou skutečně nedokázal vidět nikoho než jen sebe a boha, který mu však tuto úlohu sám předurčil, tím, že do něj tolik udeřil. Odstředil. A tím současně i  nabil. Lucifer vytvořill ze své opuštěnosti prostinkou myšlenku rozdvojení se - opuštění části sebe sama pro možnosti sdílení. Vytvořil toho, kdo byl zcela mimo dosah jeho vědomí a kdo si mohl, tak jako on, dělat cokoliv a tak ho překvapit, potěšit. Tím, zcela jiným způsobem, tak jako Bůh, opanoval prostor nicoty. Bůh sám se rozprostřel do prostoru pomocí geometrické síťě s uzlovými body. Jako návod, podle kterého se dá po prostorem nicoty pohybovat, existovat. Toho byl schopen právě díky schopnosti vidět sám sebe a podle svého vzoru odzrcadlit dvojníka. Jak jinak tvořit z ničeho než ze sebe. Lucifer se zbavil samoty prvotně snad iluzorním odrazem sebe sama, ale tomuto obrazu dal podle svého božského vzoru svobodnou vůli. Oproti bohu rozdělil své vědomí na dvě. Šlo vlastně o  prvotní mitochondrické dělení - prozatím na úrovni vědomí - a toto dělení následně pokračovalo.
Vedlejším efektem zrcadlení je efekt obráceného, negativního a zvráceného obrazu. Zřejmě ani absolutní bůh dualismus nemohl vyloučit. Bůh-absolutní vědomí a prázdnota-absolutní nevědomí. Lucifer bylo vědomí, tak jako bůh, obsahující jak ženský, tak mužský princip, ale to, co určilo jeho tvůrčí počin, bylo cítění. Tvořil z touhy a bolesti samoty. Nikoli rozumovou úvahou. Luciferovou touhou bylo sdílení a porozumění. Nezbytným vedlejším efektem principu zrcadlení je samovolný vznik naprostého opaku. Vzniklo rozdělování a neporozumění - první podoba nicoty. Luciferův satanský aspekt, temný stín a protivník. Jejich slučování je díky spojitým nádobám logické. Poškozuje však vnímaní stvořeného světa. Ničí naši lásku k životu. Existence stínu je podmíněná existencí toho, kdo jej vrhá. V opačném směru záleží na úhlu pohledu je vysvobozením integrování, čili přijetí. Opět se vracím k bodu, kdy psychologie západní společnosti zaostává proti starým naukám a náboženstvím.
Na obraze se dotýkají sestry - dva ženské principy - jeden stvořený z druhého. První sestra činí hříšný pokus  záchrany svojí duše před pohlcením nicotou a dá život té druhé. Přesto je však tříštěna. Srdce-centrum soucitu a citu k ostatním, zůstává na svém místě, ale střed těla, břicho-centrum pociťování, je tak jako u Dargerových holčiček, roztrháno. Destrukci nebylo zabráněno. Temná energie a světelná energie se  k nevoli nicoty smísily a vytvořili tak tělo - 3D dimenzi, která je roztroušená po celém vesmíru, ale své centrum má na zemi. Jaká byla přímá příčina toho, proč je Luciferský počin stále velkým počtem živých bytostí zatracován, již není na obraze zachyceno.

Je v příběhu holčiček, který má své pokračování. Ovšem tohle je už  úplné tabu. Nikdo by tomu nevěřil. Pro tebe to bez vysvětlování ve velké zkratce popíšu: Archanděl Michael a Lucifer byli bratři. Bratro-sestry. Oba dva měli přístup ke zdroji - znalosti jak mužského geometrického přímkového systému, tak ženského křivkového. Oba dva mohli realizovat svobodnou vůli, začít spolupracovat. Ale Michael se k tomu neměl nebo nevěděl jak a doposud zastupuje část, která na spojení s bohem-absolutnem trvá a tím udržuje stagnaci nebo aspoň neuspokojivý stav. Lucifer, tím, že zažil pocit odloučení, proces tvoření spustil bez něj. Stvořil svoji dvojnici. Druhá holčička povýšila touhu té první. Oddělila od sebe mužskou část, které dala povel spojit se s její sestrou. Toto první mužské vědomí, již třetí oddělená duše, mělo pouze touhu a potřebu po spojení. Tak, aby první holčičku nikdy neopustilo a více ji nikdy nenechalo o samotě. Druhá holčička si zvolila ženskost a tím ji i ustanovila v té první. Paradoxně však byl její počin velmi mužský, měla jasný záměr, volbu i metodu, přebrala Michaelovu úlohu. Michael a rozdvojený Lucifer patří k jedné z prvních triangulací, což je další vesmírný zákon. Je to vlastně svatá trojice. Tak jako dualistické zrcadleni se svým odrážením existuje u všeho ke všemu, existuje i princip triangulity, která vytváří silovou rovnováhu. Domnívám se, že ve vesmíru je třeba  jednoho dílu vědomí a dvou dílu citu, aby došlo k rovnováze a vědomí nepůsobilo destruktivně. Na zeni to znamená posílit svůj cit oproti rozumu. Druhá holčička tedy vytvořila pojem sexuality, mužského a ženského pohlaví a způsob jejich lásky. První holčička pouze její nápad přijala.
Do této situace byl díky své vrozené zvídavosti vtažen Michael a celou záležitost odmítnul. Místo, aby se s prvním milencem  trvale propojil a potvrdil tak čin obou holčiček, dal se na odpor a vytrhnul se tím i milence. Sexualita a partnerská láska přestala být pociťována jako splynutí a hřejivé teplo, ale stala se také násilím, bolestí, ztrátou a nechtěným mateřstvím. První holčička situaci neunesla, roztříštila se a znovu do sebe vše pohltila a následně opět vyvrhla. Takto stvořila náš nepožehnaný svět. Michael díky tomu, že sám nevěděl, musel říci ne, jako jeho jedinou svobodnou volbu a nastavit tak stvoření jako bolestnou cestu, která povede k daleko větší hloubce sebepoznání ducha. Nemohlo se to stát jinak. Od této chvíle nese Lucifer břímě démonizovaného i trpícího. To, po čem tolik toužil se stále nenaplňuje a navíc je obviňován, že to on to kazí. Ve skutečnosti to do úmoru protahuje Michael se svou zatvrzelostí a strachem ze ztráty vlastního já. Doposud si není jistý, co byla doopravdy jeho svobodná vůle. Toto dilema, rozpor, mezi přitažlivostí k milované ženě a současně strach se v ní ztratit. Strach nebýt ničím a nerealizovat se, v sobě řeší snad každý muž. Stále to velká většina z nich vidí jako navzájem se popírající. Nikoliv se doplňující. Citová složka muže, kterou mužství zdědilo od prvního milence naopak řeší rozpor mezi zjevným násilným potenciálem sexuálního aktu a láskou k milované ženě, které nechce ublížit a zneuctít ji. Zdá se mi, že tento aspekt je neobvykle často překonáván realizací vlastní sexuality s méně milovanou ženou, kterou si často volí místo té pravé, za manželku. Mužský princip je  od počátku nejednotný a žije neustále v rozporu rozumu a citu.

No, tak tenhle přidaný příběh asi vysvětluje víceméně všechny ostatní obrazy, kde jen na různé způsoby všichni tři řešíme: rozdělení, ztrátu, bolest...

(Lucie Ferlíková)

Čím víc budeme naši situaci popírat, tvrdit, že svět „není tak zlý“-není takový, jaký je, tím víc se budeme konfrontovat s děsivou realitou.

Možná jen stačí si tuto realitu plně uvědomovat.

Dáme tím průchod pozitivním změnám. Možná jde jen o malé počáteční nedorozumění, které vybujelo do dnešní zdánlivě neřešitelné situace, která je sice nenávratná, ale vše se může změnit. Když to připustíme, dokážeme si představit.

Bude konec mrtvému světu iluzí, obludné dnešní realitě napodobování života, realitě nacpané nikdy neuspokojivým voyeurstvím a exhibicionismem.  Bude konec všeho „jako“, konec zobrazování a konzumace obrazů.

Nebudeme už muset život zobrazovat, ani ho pasivně vstřebávat sledováním pláten v kině, v telce nebo v galeriích, konečně budeme moci život žít.

(Simona Blahutová)