PAUL CHANEY: SLUNCE JE ČERNÉ | výstava

Tato výstava v budově bývalých Elektrických závodů a později Dopravního podniku Československé republiky v centru Prahy publikuje výsledky šestitýdenního výzkumného pobytu, který Paul Chaney strávil v České republice v průběhu září a října 2011.
Soustředí se na masivní těžbu hnědého uhlí na severu země, odhaluje komplikované vyprávění kolem uhlí jako politicky důležitého materiálu, a prezentuje jej jako fosilizovanou součást “Solární ekonomiky” Georgese Bataillea – ne jako problematický a z podstaty špatný materiál, ale jako hmotu ztělesňující úžasný vegetativní odpor proti nadvládě termonukleárního holokaustu ve středu našeho solárního systému – proti Slunci.
Výzkum monitoruje nedávný přenos nadvlády solární hegemonie, jež se odehrávala skrze industriálně zaměřenou bolševickou pýchu a expanzionistické machinace současného globálního kapitálu, a snaží se nalézt uzlové body v 360 milionech let dějin, jež končí nedobrovolným lidským podvolením se službě Slunci v jeho vesmírném puzení, ženoucím jej k pyromanické megasmrti. Práce má podobu obrovského nástěnného diagramu, který je proložen nalezenými předměty i vytvořenými obrazy.

Solární hegemonie

Jak se vžilo v platonské filozofii, Slunce bývá tradičně chápáno jako metafora zdroje intelektuálního osvícení. Naši předkové uctívali slunce jako životadárný a zářící objekt. George Bataille ve svém textu ‘La Parte Maudite’ popisuje, jak ekonomika Slunce řídí veškerý život na Zemi.
Zelené části rostlin na pevnině a v mořích neustále pracují s jim vyhrazenou částí světelné energie Slunce. A právě tímto způsobem světlo – tedy slunce – vytváří nás všechny, oživuje nás a plodí přebytek nás všech. Tento přebytek, tato energie jsou výsledkem působení světla (v zásadě nejsme nic víc, než jen následek působení Slunce).
Bataille: Collected Works, Vol VII

V tomto i jiných svých textech nám Bataille otevírá také další, zlovolnější aspekt, skrytý za zdánlivou laskavostí Slunce.
Ekonomika Slunce je ekonomikou marnotratnosti a naprostého plýtvání. Osudem Slunce je spálit sebe sama – úplně a beze zbytku. Filozof Reza Negerastani nazval tuto obrovskou žhnoucí zřítelnici uprostřed planetárního systému “termonukleární katastrofou”, která pulsuje a srší neustálými nukleárními výbuchy, jež – nebýt zadržovány gravitační silou své vlastní otáčející se masy – by obsáhly celý planetární systém. To je skrytý osud Slunce, jednoho dne dokončí své eschatologické snažení.
Z tohoto pohledu je Slunce prvním opravdovým stoupencem nevázaného kapitalismu – vše bude pohlceno, vše je třeba využít v sebevražedném pudu sebezničení. Slunce pojímá vše, co mu stojí v cestě, zužitkovává veškerý potenciál, aby spalující oheň hořel rychleji, a tak míří k jedinečnému nevyhnutelnému osudu, v němž nakonec zničí vše ve své blízkosti včetně sebe sama.
Slunce, a tudíž celý planetární systém, jsou “již mrtvé”.
Přesto se děje něco jedinečného – či přinejmenším něco, co je výsledkem tak nepředvídatelných událostí, že je to vysoce nepravděpodobné – na planetě Zemi. Tento “třetí balvan od Slunce” je domovem aktivního odporu proti solární hegemonii – existuje tu život.
Drží se chabě na povrchu planety Země, neschopen boje s tyranií gravitace, je to chatrné nahromadění prvků v plynné a kapalné formě – pouhé pozůstatky procesu centrifugální konsolidace, odstředivého zhutnění. V této nepatrné mlžné vrstvě se za pomoci lubrikačních vlastností vody rozplétají nevysvětlitelné procesy života.

Černouhelná vzpoura

I přes nepravděpodobnost fotosyntézy a za neustálého přísunu přebytečné energie Slunce, umí živé entity absorbovat a transformovat plyny na pevnou hmotu – a tím mění chemické složení biosféry. Během období karbonu pohltily obří, stromům podobné lišejníky obrovská množství uhlíku v atmosféře a tak vzniklo uhlí. Biliony tun amonitů a dalších mořských živočichů – kteří nedokázali odolat imperativu gravitace po své smrti – vytvořily velké vrstvy vápence.
Život je geologická síla.
Tímto způsobem rostliny a zvířata v prehistorických obdobích posloužila jako nástroj k vytvoření chemické struktury biosféry. Život – jako progresivní a vyvíjející se systém – si tváří v tvář kapitalistickému hédonismu neomalené extravagance Slunce našel cestu, jak zpracovat toxický dar solárních přebytků - s pomocí přístupu “buď a nebo”. Díky chytrým manévrům se svým vlastním materiálem a také několika revolučním traumatům život sám povstal proti nadvládě Slunce, a zahájil vzpouru, jež trvala miliony let, a skončila úspěšným “zapojením se” do geologické vrstvy přebytečné sluneční energie.
Revoluční materiály tvoří vnitřní Černé slunce, které popsal Bataille – je to páchnoucí černý petrochemický hnis, který absorbovalo tělo planety, obalilo jej měchýřovitými ostrůvky, obrovskými bažinami fotosynteticky zafixovaného uhlí, na němž tlí ochranná sedimentární vrstva, výsledek klimatické a geologické spoluviny na celém plánu.
‘Vzpomeňte si, jak stále mluvili o pohřbeném pozemském slunci, jež musí být exhumováno, hnijící slunce, z nějž září černý plamen, černá mrtvola slunce.’
Dr. Hamid Parsani – protagonista Negarestaniho v: Cyclonopedia – Complicity with Anonymous Materials (Re.press 2008)

Děti slunce

Jako samozvané Děti Slunce – a jediná živá entita, jež účinně znovu vstoupila do geologického času – se člověk ukázal být velmi zdatným ničitelem práce Černouhelné vzpoury. Jako skvělý hostitel šílené rakovinné vůle kapitalismu člověk de-konstruuje biotické, živými organismy vytvořené přehrady, jež byly dočasně vybudovány proti přílivu “erathikace” - spojení vnitřního slunce Země se Sluncem. Dítě Slunce uskutečňuje přání Slunce, vyřčené v mnoha paktech a smlouvách diktovaných kapitálem. Ihned po uvolnění se vázané solární přebytky stanou pozemskými přebytky, než naprosto zmizí. To je možné – v perfektním souladu s nemožným – Slunce nám dává vše, ale zároveň nás zničí.
Zda je těžba vázaných solárních přebytků pod taktovkou bolševické pýchy či kapitalistické lačnosti, není podstatné – výsledek je tentýž. Člověk je nástrojem využívání, přitahován výhradně silou potenciálu obsaženého v materiálu, jeho síly ovšem dokáže využít jen na krátkou chvíli, než je promarněna. To je jediný obchod, který Slunce nabízí: v okamžiku naší největší slávy padneme vyčerpáním, a vše bude vyplýtváno.
„…Náklady, či obětní spotřeba, není výzvou, výměnou či vyjednáváním, ale bezuzdným plýtváním, které vrací energii do solární trajektorie, vypouští ji zpět do procesu mrhání, které pozemský systém – na vrcholu omezených lidských úspor – na okamžik zastaví. Požitkářská destrukce je jediným koncem energie, je to proces likvidace, který může být dočasně přerušen zvětšujícím se úsilím, jehož vrcholnou formou je kapitalistická buržoazie – ovšem jen na chvíli. V solární ekonomice musí být všechny přebytky v konečném výhledu spotřebovány.”
Nick Land: The Thirst for Annihilation – George Bataille and Virulent Nihilism (Routledge 1992)

„Kapitál se pokouší následovat Slunce, ale převrací je naruby... Kapitál přeměnil přebytky na nedostatek. S nedostatkem přichází potřeba…. Nejsme přirozenými konzumenty, ale nepřirozenými nabyvateli. Proto Kapitál potřebuje, aby si každý z nás myslel, že mu něco schází, aby na nás všechny mohl rozšířit sen o přebytcích Slunce. Ano, Kapitál si přivlastnil Slunce. Kapitál, na rozdíl od Slunce, dává na úvěr (přístup k přebytkům), ale vyžaduje větší dluh.“
Victor J. Vitanza: Negation, Subjectivity, and the History of Rhetoric. (1997 Albany: State University of New York Press)  

SLUNCE JE ČERNÉ průvodce po výstavě

Rozšířený diagram vázaných přebytků, Část I
První část nástěnného diagramu představuje biosféru a veškerý její obsah (včetně člověka a jeho technologií) jako holistické kontinuum. Je to časová osa, na níž každý centimetr diagramu představuje 10 let.
Přebytečný uhlík v biosféře (ve všech ekosystémech, planetárním životním prostředí) představuje vícebarevná linka. Uhlík se rozloží do  jednotlivých fosilizovaných vrstev na konci uhlotvorného  období (karbonu) asi před 350 miliony let (u černého uhlí) a před 20 miliony let (u hnědého uhlí).
Lidskou civilizaci představuje samostatná linka, která začíná s počátkem zemědělství před 10 tisíci lety. Na počátku průmyslové  revoluce lidská linie zřetelně bobtná, jak je fosilizovaný uhlík uvolňován ze své vázané vrstvy a znovu vstupuje do atmosféry skrze činnost průmyslově činného člověka.
Diagram končí  otázkou, kdy lidská linie dospěje k ráznému konci, jakmile veškerý přebytečný vázaný uhlík bude znovu uvolněn a energie, kterou obsahuje, se rozptýlí.

Rozšířený diagram vázaných přebytků, Část II
Druhá část nástěnného diagramu (obsahuje obrázky) se pokouší popsat komplexní fenomén dění a nedávné historie Mostu a těžby uhlí v tomto regionu.
Události jsou rozmístěny v prostoru a čase. Plynutí rozptylované energie vytvořené  uvolňováním  přebytečného uhlíku (v tomto případě hnědého uhlí) představuje opět vícebarevná linka. Příčinné vazby mezi místy a událostmi ukazují černé linky.

Box v podlaze
Box v podlaze obsahuje výsledky „Zábavné dílny s uhlím“, v níž děti ze Základní umělecké školy v Praze 10 – Hostivaři pomalovaly různými tvary kousky hnědého uhlí.

Klub sluneční soulože, 2011, projekce za oponou

a. Vzdorující Slunci
b. Velmi vzdorující Slunci
c. Případně velmi vzdorující Slunci

a. Velmi vzdorující Slunci
b. Případně napomáhající Slunci
c. Vzdorující Slunci

a. Případně velmi vzdorující Slunci
b. Vzdorující Slunci
c. Napomáhající Slunci
d. Velmi vzdorující Slunci

a. Vzdorující Slunci

a. Vzdorující Slunci
b. Napomáhající Slunci

a. Vzdorující Slunci
b. Napomáhající Slunci

a. Vzdorující Slunci

a. Velmi vzdorující Slunci
b. Vzdorující Slunci

a. Velmi vzdorující Slunci
b. Velmi vzdorující Slunci
c. Velmi vzdorující Slunci
d. Velmi vzdorující Slunci

Dokumentární filmy
Děkanský kostel Panny Marie v Mostě
Procházka starým Mostem (3x)
Most včera a zítra

Poděkování autora: Andrej Bažant, Martina Bártová, Olga Sixtová
Učitelé a děti ze Základní umělecké školy, Praha 10 - Hostivař, Alena Kvapilová, Lenka Kužvartová, Jaromir Lavička, Rita  Rarovskaya, Ivan Mečl, Peter Kováčik a tým Divusu