Vtípky ze Shoahshowbusinessu. Witz Joshuy Cohena

Synopse osmisetsedmnáctistránkového románu Witz^* od Joshuy Cohena by mohla znít nějak takto:

Na Štědrý den v roce 1999 vymírají všichni Židé na podivný tisíciletý mor, s výjimkou prvorozených synů, kteří jsou brzy adoptováni klikou mocných z americké vlády. Na následující paschu z nich však žije už jen jediný: Benjamin Israelien — mírný, nevinný a nevědomý muž-dítě. Když se ocitne v situaci, že se z něj stává mezinárodní senzace, propuká po celém světě šílenství a posedlost Židovstvím: v každém talíři najdete polévku s macesovými knedlíčky, pejzy jsou vrcholně in — a jediný opravdu židovský Žid je stále více stigmatizován tím, že není věřící. A jelikož právě jeho existence otevřeně odhaluje nelegitimitu všech těch nově konvertovaných, Israelien se stává obětí celosvětové štvanice...

Mezitím, v nepříliš vzdálené budoucnosti toho našeho, „skutečného“ světa sedí jiný poslední Žid — poslední žijící pamětník Holocaustu — osamocen na zachumeleném Manhattanu a podává nám poslední melancholické svědectví o svých zážitcích v podobě point z polozapomenutých anekdot.¹

Nebo podobně, jako to, co stojí v recenzi Stephena Burnse v New York Times:

Jak se blíží přelom tisíciletí, všichni Židé vymírají a Benjamin Isrealien zůstává jako poslední pravý příslušník kmene... Stává se z něj celebrita, obklopená řadou puncovaných výrobků. V Americe se začínají prodávat „Israelienovy šekely“ a pije se „Heb-rum“ z balení po osmnácti kusech. Bez Židů získává judaismus obrovskou popularitu. V průběhu toho, jak všichni konvertují, snaží se Ben uniknout své slávě, následně je exkomunikován, a jak bloudí v exilu, rodí se tu Holocaust naruby: kacíři, kteří odmítli přistoupit k judaismu, jsou odsouzeni k smrti v táborech v Jakýchsiwitzech.²

Či tak, jak to podává záznam o knize z katalogu Kongresové knihovny:

Witz: příběh posledního Žida na světě.

Což, jen tak mimochodem, není ani část názvu knihy (jak je uveden na obalu či titulní stránce). Tato dodatečná informace, stejně jako předcházející synopse, okamžitě stáčí naši pozornost k problému — jelikož je to právě tato logika, tato úspornost, sumarizace, která se z jedné strany snaží redukovat a substituovat a z druhé strany dodat jakési palčivé přikrášlení, jemuž Cohenův text ve skutečnosti nejen vzdoruje, ale dokonce si klade za cíl jej otevřeně podrývat, a to jak pomocí určité aktuálnosti svého „tématu“ (takzvaného), tak i pomocí neredukovatelnosti (textu). To by samo o sobě mohlo být klišé, jenže Cohen staví tento problém neredukovatelnosti do souvislosti s otázkou žánru: co je nám předkládáno na obalu a úvodní stránce knihy jako rozšíření aktu pojmenování, které v ní lze nalézt téměř všude — je Witz: román. Tento absolutní akt sumarizace (jako kdyby slovo „román“ mělo zastupovat celou instituci žánru, jež utváří tento text, anebo přinejmenším „formu“ textu, již předem) slouží jako provokace. Je provokativní stejně jako skutečnost, že ani na jediné ze všech 817 stránek tohoto takzvaného románu — „příběhu posledního Žida na světě“ — se neobjeví slovo „Žid“.

Je to Cohenův záměr, že jsme postaveni před tyto dvě okolnosti, které obě stejným způsobem vycházejí z aktu redukce a souvisejí s „problematikou“ žánru — žánru románu a Židovství? Jeden pojmenovaný, druhý nepojmenovaný, ale všude evokovaný, charakterizovaný, taxonomizovaný a genealogizovaný? Zde však musíme postupovat opatrně, neboť hrozí, že signifiance (fr., režim produkce významu) obecného se nám vytratí, jakmile postavíme otázku tímto způsobem — jinými slovy, kdykoli opomineme zkoumat ne to, co je pojmenováváno, nýbrž instituci (žánr) pojmenovávání jako takového, určité indexovosti a paradigmatu reprezentace. Cohen sám nám k takovéto úvaze předkládá dvě příležitosti hned na začátku knihy, obě ve formě epigrafu, předsunutého dodatkového textu před takzvaným vlastním textem (začátek předbíhající „začátek“ tím způsobí, že ten začíná en retard: „NA ZAČÁTKU,“ píše Cohen, „MAJÍ ZPOŽDĚNÍ“)³. První z těchto dvou epigrafů, který — znásobujíc svůj již tak paradoxní status — pojmenovává to, o čem tvrdí, že není pojmenováno v knize, uvádí:

Tato kniha, kterou se chystáte číst, neobsahuje žádná svatá slova či litery, ani slova či litery ve svatém jazyce, a nikde v ní není zmíněno žádné z mnoha jmen Boha. Tudíž tuto knihu můžete roztrhat nebo rozškubat, spálit nebo jinak zničit a jakékoli její pozůstatky nevyžadují pohřbení.⁴

Druhý má podobu definice:

Witz:

je, v jazyce jidiš, vtip;

a, jako přípona v některých jménech,

znamená také čí syn:

např. Abramowitz,

znamená syn Abramův

(vyskytuje se též jako –wic, -wich, -wics, -wicz, -witch, -wits, -wyc, -wych, -wycz, -vic, -vich, -vics, -vicz, -vitch, -vits, -vitz, -vyc, -vych, a -vycz).⁵

Tudíž od samého začátku, a ještě před svým začátkem, text poukazuje na svůj vlastní charakter jakožto dodatku, a to tím spíš, že „Witz/-witz“ nejenže odkazuje k podstatnému jménu germánského původu a také k patronymickému sufixu, který je součástí určitých židovských jmen, ale je to také vlastní jméno tvořící název této knihy, kterou se chystáte číst. Jako kdyby se autor rozhodl obrátit naši pozornost právě na tento dodatkový efekt samotného názvu — naznačovanou filiací (samotnou jakožto následek pojmenování), která je současně i odbočením (ortograficky v permutacích koncovky „-witz“ a jako dodatková forma jména dodatku): efekt, na který v průběhu celého Witzu narážíme v jeho mnohonásobných (a někdy zdánlivě konce nemajících) genealogiích, narůstajících idiolektech, bujení homonym, synonym, metonymií a parafrází a v určité všudypřítomné logice vytěsnění (displacement), odkladu, (deferral), odbočení (deviation) a vychýlení (détournement), a který lze zpětně považovat za konstituující jeho formu.

Vezměme v úvahu narození Benjamina Israeliena, jemuž předchází toto obšírné ztvárnění genealogického konceptu (v duchu sérií pseudo‑Talmudických konjugací a deklinací, jejichž znásobení nabývá komických rozměrů):

Byvše zplozen zplozeným plodistou, jehož ploditelná plodivost plodivě zplodila Velké Ploditele a jejich Velké Plodilitele, jejichž ploditelnost byla plodícně plodějna dalšími Plodilníky a kromě nich jestě dalšími Ploditelníky, jejichž plodícnost, plodivost či plodivnost plodícně zplodila toho, kdo vzezplodil toho, kdo vyplodil zplození plodícníka tak obtěžkaného břemenem zplození plodiče opět obtěžkaného břemenem zplození tohoto Benjamina Ura, či Benjamina Prvního, syna pozdního věku svého otce, nejstaršího známého předka po něm pojmenovaného novodobého Benjamina...⁶

Tato pasáž pokračuje prostřednictvím anekdoty o krvesmilstvu tohoto jeho „historického“ jmenovce a jeho zplození Adama, otce Setha a „přímého“ předka Benjamina Israeliena, včleňujíc do sebe smíšenou rodovou linii jistého Matěje, Marka, Lukáše a Jana, až k odhalení toho, že Israel Isrealien (Benjaminův otec) nebyl Žid: konvertoval z lásky ke své ženě „a také z lásky k jejímu lidu a neuvěřitelným daňovým úlevám, které s tím vším souvisely“⁷. Israelův syn, Benjamin, Ben Israel, či ben Israel — narozen již obřezaný „v den šabatu, v plné velikosti a také plně inteligentní, již dospělý, s brýlemi a vlasatý... blond... Jeho vlastní dvě oči, modré jako plamen na ústupu, po kozákovi, možná i nacifikovaném Árijci, který snad znásilnil babičku Jeho...“⁸ — představuje už od prvního pohledu jakousi parodii na postavu mesiáše, jehož zrození je podáváno takto:

On povstává a ona Jej povije, přímo tam, trůnící na stole, ze kterého on, Israel, strhává jedním hbitým pohybem ubrus se svou ženou a vázou a květinami nad její hlavou, netknutý — právě na tom stole, na kterém On byl možná zaset o devět měsíců dříve, opravdu to je tolik měsíců od té doby — napětí, dech, rodí Jej, Jej celého ohromného, plně vzrostlého a to je On, Israel radostný a chlapec kníkající a s vousem a co je toto, už i s brýlemi, zde na stole v jídelně, opožděně a přece o týden právě včas, v žádném případě ne předčasně pro to, co se má zrodit s příchodem Vánoc, Nového roku, světského převratu...⁹

Tento „v žádném případě ne předčasný“ příchod Mesiáše, narozeného jako třinácté dítě do rodiny s dvanácti dcerami, nám tak připadá jak naplněný alegorií, tak i vyrůstající z komické škodolibosti. Neboť skutečně vyústí ve „světský obrat“: „úplně poslední šabat všech dob“¹⁰, jak by se řeklo. Syn Israela, který je Židem pouze konvertovaným (ale také „pravověrné“ matky, Hanny, a tím po mateřské linii autentický Žid), není Benjamin zázračným spasitelem svého lidu, nýbrž bezděčným svědkem jeho konečné apoteózy: „jejich nejnedokonalejším přeživším — nejnedokonalejší jako to, co přežije“¹¹. A vskutku, tato historie předcházející jeho narození podle genealogie má výmluvný protějšek v rakovinově bující představivosti jeho hypochondrického otce:

Israel seděl a vyjmenovával své rakoviny, znaje je důvěrněji než zná své vlastní potomstvo, jak se Hanna obávala. Zatímco by měl mít namířeno domů, opírá se a vrtí, naklání renální papily svých bolavých ledvin na židli doleva, hrbí se, aby spočítal své rakoviny na svých rakovinou prožraných prstech pomocí rakovinných čísel, která ústně udržoval v plusu, do hloubi rakovinotvorné pozdní fáze časného večera, a pak rozjímal, možná, že by moje rakoviny měly mít tu čest mít také samy svoje vlastní rakoviny a rakoviny těchto rakovin také, to by bylo velmi vhodné...¹²

Jako by celá tato hra se jmény a genealogiemi, alegorie a nevyhnutelně hrozivé téma židovského holocaustu (přímo i pomocí metafory židovské „rakoviny“), byla přesně tím, co již předem „odmítá“ jako svou charakteristiku název knihy — a sice velkolepým tendenčním vtipem. Avšak tím, že vytváří fiktivní paralelu mezi scénářem úmrtí toho posledního, kdo přežil Šoa, a žánrem židovské „mesiášské“ anekdoty, v níž je to Mesiáš „Sám“, kdo přímo ztělesňuje žert, neboli Witz, či –witz, ben Israel¹³, kterýžto žert jde, jak bychom řekli, na účet Israele, Židovského národa, a to jak doslovně, tak i přeneseně, Cohen vyžaduje i určitou reflexi ze strany svých čtenářů ohledně toho, co vše může ve skutečnosti takovýto „žert“ s sebou přinášet (je to prostě jen metafora?) a co by, řekněme, mohl představovat.

Freud ve své studii z roku 1905 Vtip a jeho vztah k nevědomí (Der Witz und seine Beziehung zum Unbewussten) popisuje vtipy všeobecně jako druh symptomatologie, jejíž psychogeneze často spočívá v kruhovitém přesměrování agrese. Freud se obzvláště zabývá druhem tendenčního vtipu. „Jsou to historky, které byly vytvořeny Židy a namířeny proti židovským zvláštnostem.“ Freud zdůrazňuje to, že tyto vtipy musíme odlišovat od vtipů, „jež dělají cizinci o Židech, [jež] jsou namnoze drzými šprýmy, v nichž je vtip ušetřen skutečností, že Žid představuje pro cizince komickou figuru.“¹⁴ V očích „cizinců“ je tedy postava „Žida“ vnímána jako odsouzená, a to i na úrovni vtipu, k určité přebytečnosti — a prakticky se nachází v pozici, kdy zastupuje vtip. Každý ze čtyř Freudem charakterizovaných typů tendenčních vtipů — obscénní, agresivní, cynický a skeptický — se ztotožňuje s opačným motivem, a sice, že je to vtip, který zastupuje pozici Žida. Tento vtip je vždy svým způsobem meta‑vtipem, jehož hybnou silou je neustálá substituce a vytěsnění: kauzalita tohoto „vtipu“ je sama o sobě vychýlením kauzality. Jinými slovy, funguje podobně jako nevědomí.

Častým příkladem, který Freud uvádí, je typická židovská postava šnorera a laskavého pana domácího či barona. Například:

Šnorer prosí u barona o peníze na cestu do lázní Ostende — lékař mu na jeho problémy doporučil koupat se v moři. Baron si myslí, že Ostende je obzvláště drahé letovisko — nějaké levnější by mělo podle něj stejný účinek. Ale šnorer tuto nabídku odmítne se slovy: „Pane barone, pro mé zdraví není nic příliš drahé.“¹⁵

Stejný vtip se ocitá v epilogu ve vzpomínkách Cohenova 108‑mi letého „posledního žijícího svědka Holocaustu“ („Shoahshowbusinessu“), „Josefa ben neznáš mě od Adama“¹⁶, který ke konci Witzu završuje jinak apokalyptický monolog pointami starých, polozapomenutých vtipů: „Když jde o moje zdraví, ten člověk říká nic není příliš drah铹⁷. Technika

vtipu funguje díky vytěsnění, transgresi, excesu — jeho forma, stejně jako forma Cohenova textu, podobně jako psaní samo, je „orientací,“ jak uvádí Derrida, „která je dezorientac퓹⁸. Forma techniky vtipu tudíž stojí v opozici k formě historie, kterou nicméně zároveň, „v jednom rozděleném, ale koherentním pohybu“, formuluje jako „úsilí směřující k rekonstrukci přítomnosti“¹⁹. Eschatologie tohoto pohybu však představuje trhlinu v „klasické konceptualitě“ odhalených konců. Mohli bychom dokonce říci, že je to právě forma techniky vtipu, kterou Marxova teze o tendenci historie k opakování se, jak tragickému, tak fraškovitému („historie je psána a přepisována“²⁰) nanejvýš ochotně přijímá za svou. Techniku vtipu lze fakticky označit za typ metonymické analogie ke konci historie samotné, ke konci, jehož exces nikdy, v žádném případě, nemůže být vykládán jako historie (ani jako, což je také nutno podotknout, imitace historie, pokračování historie po, tak říkajíc, tom faktu, který Cohen evokuje v takových pseudo‑rabínských postavách — kronikářích postžidovské apokalypsy ve Witzu — jako jsou „Rabi Bill, Reb Bob z Normalu, IL, Rabín Lao Zhing‑Zhao, Rav Martinez, Rav Nuncio“). Otázkou zůstává, a v Cohenově „románu“ je to otázka par excellence, o co tu vlastně jde? A konečně, kde je hranice excesu? Co je, v pojetí Freudova vtipu, příliš drahé? Co je, v tragickém pohledu historie, příliš vysoká cena za zdraví toho Žida, jehož aktivní vyhlazování šlo do milionů? Neboť, zde ve spojení s osudem posledního pamětníka nacistického „konečného řešení židovské otázky“, čili Endlösung, nabývá drzost tohoto vtipu podoby nespecifikované obžaloby s otevřeným koncem, čímž se také stává zesměšněním (rétoricky řečeno) kosmických rozměrů. Jak uvádí Cohenův „poslední pamětník Holocaustu“:

po mně jaký požár jaké konečné svědectví pro naše národy mí nacisté žijí navěky a budou vždy a všude pod každým věčným kamenem ve vašem záchodě za každými dvířky vašich ledniček do nekonečného mrazáku...²¹

Jak jinak než skrze bujarý exces vtipu bychom měli přistupovat ke zkušenosti „Osvětimského explicitního itineráře“? K zážitku, kterému při neexistenci svědectví, při neexistenci důkazu o sobě samém hrozí, že bude navždy vymazán; který podle negativně modulovaného konceptu nemůže přežít sám sebe, jež nemůže představovat nic jiného než právě tu podmínku přežití, a který se nakonec vyznačuje prostým faktem, že nepřežije nikdo. Či spíše, to, co přežije, co pokračuje, je Cohenovo „nejnedokonalejší“: selhání přežití, které samo o sobě nemůže být přežito, které je jediným, definitivním svědectvím toho, co přežije. Nakonec, jak říká Celan, Kdo bude svědčit pro svědka? A přesto, pokud se historie ubírá směrem od logiky Auschwitzu, osvícenského „pokroku na pochodu smrti“²², eschatologie vtipu zde svou nekonečnou recyklací point představuje odmítnutí toho vždy předčasného, vždy zpožděného posledního zasmání. A opět ostnatý humor Cohenova 108-mi letého survivalisty:

Pán náš Bůh v Nebeské gardě, kde můj bar micva byl oddán se Synem Přikázání, aby dohlížel bez pomoci pamětní desky na hostinu ve společenském sále a bandu šprýmujících badchenů vyškrtni ten štrůdl z ketuby nikdy jsem neobjednával mých sto osm vánočně karnevalových narozeninových svíček tenký plátek cyklonově žlutého drobenkového koláče příliš pozdě pro dodavatele občerstvení už se sami zplynovali...²³

Poslední kapitola Cohenova Witzu, která má název „Pointy“, začíná slovy: „A tady to konč퓲⁴. Předjímaný „konec“ se tu přitom otevírá jako příslib utopie: „Nový svět./ Jednoho dne, o jednu noc dříve, v našem čase — čekáme“²⁵. Když pak přichází konec, není to ten „Den posledního soudu“²⁶, to Zjevení vůle („srdce problému směrem do duše lůna, na kterém záleží“)²⁷, nýbrž naprázdno vyznívající poznámka; ozvěna i anticipace toho nikdy nekončícího pádu, který je také zlomem v psaní a který odkazuje směrem k něčemu nepoznatelnému, nezobrazitelnému, „vedle ničeho již žádné diskuze žádné diskurze exkurze exegeze eisegeze copak jeden duchovní či jiný neglosoval není nic nového pod sluncem měsícem dvojčata Polo-Poláků uvnitř plotů zdí ostnatých obehraničených vtipů...“^{28, 29}

Poslední pointa je nedokončená věta. Jak také jinak? Světlo na konci, Boží milosrdenství se vytrácí do prázdnoty stránky, v níž sám sebe očekává nedokončený nápis: „Dokonce ji ani neznám tyhle pointy tyhle do‑a‑vy-platiče tyhle cinkáře a bimbamáře zvonů krvácejícího srdce z úst to je to co mám co si vzpomínám teď se ke mně vrací jak umírám to šeptavé syčení v této smrtelné chvíli opouštím se kvůli zasmání těchto sto a osm těch řádků kdo to ale počítá.“³⁰

A epilog, post scriptum, úzký sloupek textu vinoucí se dolů po pravém okraji posledních pěti stránek knihy — jakýsi zbytek, přežití — „nazýváte tohle žitím tohle nazýváte žitím co víte z žit퓳¹. To, na co se Cohen podle všeho nakonec ptá, je přežití, ale „přežití“ díky svému důvtipu — paradoxní, náhodné vyhýbání se historii, rozumu, jinak určenému běhu událostí, pomocí rozmarnosti jazyka — jež se v určitém bodě obrací ve vtip, který pokračuje dále než bylo zamýšleno? (Ale co zabije vtip rychleji než jeho výklad?). Asi očekáváme, že autor zaujme jakési morální stanovisko, sestrojí průhled a úhel pohledu, z něhož by bylo možno obrátit kritické hodnotící zraky zpět na Historii — s jejími zločiny a zvěrstvy z čelního pohledu či z tříčtvrtečního profilu, vyobrazenou se vší věrohodností rytého obrazu, podobně jako potrét Hollywoodské celebrity v „Shoahshowbusinessu“. Místo toho se vtip uzavírá do kruhu. V tomto závěrečném posmrtném životě knihy se přeživší Josef „ben neznáš mě od Adama“ Cohen ocitá tváří v tvář svému Bohu a stvořiteli, svému jmenovci, „otci“ v určitém smyslu slova, Autorovi, Joshua Cohenovi:

Josefe Cohene nepoznal jsem tě vtipný nevypadáš kdo si myslí on je nic také nějaký Cohen je to takhle: můj otec byl Cohen a jeho otec byl Cohen a jeho otec předtím byl Cohen je to tak pořád dokola.³²

Z angličtiny přeložila Bohdana Hégrová.

^* Joshua Cohen, Witz (Champaign, IL: Dalkey Archive Press, 2010) — a dále v textu.