Charlie Citronovo setkání s Arthurem Rubinsteinem

V roce 1994 se prý v New Yorku sešlo na potlachu fanoušků panáčka - kovboje GI Joea přes deset tisíc lidí. Počet webových internetových stránek věnovaných Joeovi se podle článku ve Village Voice z prosince loňského roku počítá na stovky a zbrusu nová reedice série repliky původního Joea byla nedávno s úspěchem provedena. Plastikovou figurku vojáka se skutečnými šaty uvedl na trh s hračkami jakýsi pan Done Levine v roce 1964 a od doby vietnamské války soutěží v popularitě s křehkou hollywoodskou Barbie. Statisíce, možná miliony chlapců vkládalo do tohoto miniaturního Johna Wayna svoje sny o cválajících hřebcích, o střelbě na indiány pomalované válečnými barvami a o hrdinné záchraně farmářovy blond dcery od mučednického kůlu, kde se ji barbarští divoši chystali umučit.
Loutka v rukou dítěte ožívá nemotorným položivotem vysněných dobrodružství a může být pro dítě skutečnější než reálný život. Ve věku masové výroby médií a jejich produkce a distribuce, klonování osobních předmětů se množina dětských hraček - idolů promísila s ideálním světem hrdinů seriálů, mýdlových oper, filmů a jejich životaschopnost se ještě posílila. Hračky se staly součástí kolektivního mýtu - ztělesněním zkomercializovaného působení zábavního průmyslu na budoucí konzumenty jiných, složitějších a nákladnějších hraček a mnohem a mnohem nebezpečnějších her.
Joe je profesí voják, který má k dispozici celou řadu náležitostí - koněm počínaje a arzenálem zbraní konče. Vybavení si mohou rodiče průběžně dokupovat a mění se podle aktuálních podmínek. Operaci Desert Storm provedly rojnice GI Joeů přizpůsobených válce v arabské poušti a nutné propriety byly bleskově na pultech obchodů. GI Joe nebojuje jen v Asii, má vybavení pro každou situaci od arktických sněhových plání až k deštnému pralesu.
Figurky na rozdíl od nás nestárnou, a tak je dnes chlapcům, projíždějících kdysi s Joem divočinou, kolem čtyřiceti let. Jeden z nich se jmenuje Charlie Citron a našel kdesi ve skříni hrdinu svého dětství, přivezl ho do Evropy a začal mu ukazovat svět, jak se mu jeví.
Kovboj s ručně šitými šaty cestuje s Charliem po cestě na jih USA, do Izraele, Skandinávie, Baltických států, Polska, Amsterdamu, Maroka a chystá se do dalších neznámých teritorií. Pak je americký homunkul postaven do situace, kdy vyvolává pozornost kolemjdoucích. Tupě stojí, sedí na koni, nebo je opřen o nějakou zeď a mimovolně paroduje turistické zevlounství. Charlie dokumentuje na fotografiích situace, ve kterých se Joe nachází a kde funguje jako nehybný performer, objektivem zvětšený na lidské měřítko. Joe se modlí v Jeruzalémě u Zdi nářků, sedí na skále ve skalním chrámu Petra, na náměstí v Rize zevluje rozkročen mezi hejnem obrovských holubů, sjíždí na loďce řeku jako jeho slavný kolega z plakátů Camel.
Joe je Charlieho alter ego, rád cestuje, pokud možno daleko, intervenuje do prostředí, pod jeho strnulým, věčným úsměvem se subverzivně ukrývá chasidský smysl pro absurditu, směšnost a radost ze zázračné krásy světa kolem. Joe je figurina-conquiskador, neživá loutka, která magicky oživuje prostor kolem sebe. Hrdina jakéhosi seknhendového příběhu na pokračování, TinTin mutant, Zoro mstitel, vetřelec z jiné planety, někdo cizí. Někdo - napůl člověk, napůl voodoo, zombie, trochu Limonádový Joe, Old Shatterhand, Michael Jackson, Charlie Bronson, každopádně objekt, který přitáhne a zadá podnět k rozhovoru. To je asi ta podstata, která je v prostoru mimo rámeček fotografie, ale o kterou vlastně Citronovi běží - navázat rozhovor, poslouchat, vyprávět příběh, smát se a hrozit zároveň. Děti si troufnou přistoupit první. Joe sedí vedle a tváří se nezúčastněně.

01.02.1997