Čerstvý vítr z Müscanroku / Tři výstavy v Budapešti

Po pětiměsíční sérii salonních výstav, které nám nepřinesly nic než status quo zpátečnických, konzervativních kruhů maďarské umělecké scény, nabídly tři nedávné výstavy v Mücsarnoku (Kunsthalle) žádoucí protipól a 50 zúčastněných maďarských umělců úspěšně zvrátilo situaci.
Dvě z výstav iniciovala asociace Studio mladých umělců, která již několik let pomáhá mladým kurátorům realizovat jejich nápady, čímž supluje zájem institucí a odvahu kurátorů. Studio se snaží hledat prostory pro prezentace a pomáhá financovat a organizovat výstavy.
Pokud mluvíme o uměleckém klimatu, tak jako kurátor Zsolt Petrányi na výstavě Klima, pak se musíme nezbytně věnovat aktuální atmosféře sebereflexe na umělecké scéně. Ta má na straně jedné svou vlastní lokální historii, na straně druhé se však také zapojuje do širšího kontextu světového umění.
V posledním desetiletí proběhla řada radikálních klimatických změn — svět zasáhly globální hrozby (např. skleníkový efekt). Umělecké klima nebylo zasaženo příznaky globalizace o nic méně. Deset let po pádu komunismu v Maďarsku se objevuje nová generace umělců, kteří převzali mezinárodně srozumitelný jazyk umění. Tyto umělce nelze jednoduše označit za “maďarské”. Umělci dnes používají jazyk populární kultury, falešných filmových plakátů (Stand Film), upoutávky na imaginární filmy (Atilla Till) a zvukové mixy mladých DJs (Membran, který pro výstavu vyrobil CD), a reflektují tak jevy ze života ve velkoměstě. Na druhou stranu však neopouštějí malbu; lze ji rovněž na výstavách spatřit, včetně odkazů k její dlouhé historii. Mnozí z malířů jako András Király, Tibor Iski-Kocsis, Adrián Kupcsik a další pracují s medializovanými obrazy a realistickými artefakty, které — v rozličných realizacích — zjevně reagují na trendy současné světové malby.
Kurátor výstavy Out of Time Christoph Tannert, ředitel berlínského Künstlerhaus Bethanien, chtěl naopak představit tvorbu, jež není tolik ovlivněna samotným uměleckým životem, ale má vlastní rytmus, není “módní, ale jistě bude mít dlouhodobější dosah”. Jeho výstava tedy představuje umělce, kteří již mají zkušenosti s mezinárodní uměleckou scénou a důsledně rozvíjejí svůj umělecký jazyk, jenž je však ovlivněn i současnými tendencemi. Jedna ze sedmi vystavujících, Emese Benczúr, dala názvu výstavy pozitivní tón. Zájem o trávení času — často ve vztahu k tvůrčímu procesu — tvoří ústřední téma její tvorby. Tentokrát v Kunsthalle rozmístila odpočinkové kóje s pohodlnými pohovkami, na nichž mohli znavení návštěvníci posedět. Při pohledu vzhůru si všimli u stropu zavěšených LCD displejů, na nichž běžela slova “věnujte čas plynutí času”. Její práce divákům na okamžik umožnila vystoupit z běhu času.
V rámci konceptu třetí výstavy, Služby, kurátorka Judit Angel umělce požádala, aby vytvořili díla, která budou přímo oslovovat veřejnost a zapojí ji do diskuse o současném umění. Umění založené na komunikaci nemá v Maďarsku stejný základ jako na západní umělecké scéně. Bylo tedy zajímavé sledovat, jak se umělci s tímto novým přístupem vyrovnají. Po shlédnutí výstavy si divák uvědomil, že mnozí z autorů termín “služby” vztáhli na vlastní pozici umělce, což je pochopitelné, uvážíme-li, že pro širokou veřejnost v Maďarsku současné umění prostě neexistuje. Použité metody sahaly od nabízení pseudoslužeb po praktické vynálezy. Studio Venuše například připravilo alternativního průvodce výstavou, jenž ve skutečnosti fungoval jako “astrologická pomůcka pro výklad uměleckých děl”, neboť popisoval tvorbu zúčastněných autorů na základě jejich horoskopu. Peter Hecker nabízel návštěvníkům možnost pronajmout si umělce “pro každou příležitost”, čímž překlenul propast mezi uměleckou činností a ostatními druhy služeb. Je pravda, že lidé budou lépe chápat umění, bude-li “poskytnuto” jako jeden z druhů placených služeb? Zdá se, že tu jde spíše o cynické gesto ztotožňující umělce s výrobky, které však nevysvětluje, jak změřit ideologickou nebo finanční hodnotu díla.
Kurátorka a kritička Katalin Timár na výstavě nabídla výstižnější komentář pozice současného umění. V rámci svého ironického příspěvku nazvaného Nepostradatelná si sama sedla za stůl ve výstavní síni — tedy na svém pracovišti — a nabízela služby kurátorky. Konstruktivně tak propagovala svou profesi. Návštěvníkoměr od Marcella Esterházyho, Gábora Kerekese, Krisztiána Kristófa a Csaby Szentesiho s použitím kamer měřil pozornost, jakou návštěvníci věnovali určitým dílů, a umělcům pak poskytovali statistické údaje. Některé projekty, jako díla Miklóse Erhardta, Andrease Fogarasiho, Tibora Várnagye zcela opustily umělecký kontext a věnovaly se tématům, jako je globalizace, změna klimatu a sociální otázky. Terapeutické cíle a návrhy byly charakteristické pro dílo Bey Veszely, která pozvala návštěvníky k projížďce na koni, aby se “od koní dozvěděli něco o sobě”.
Přeložil Vladan Šír

01.04.2001