Deja flap vu flap

Takhle si ještě dokážu hrát. Při překladu třeba najdu slovo flip flap. Flip flap je umělá květina, která se hýbe, zjistím při hledání významů toho slova a přitom narazím v jednom opuštěném internetovém místě na básničku. Psala ji asi nějaká mladá zamilovaná holka. Je bez názvu, je mi velmi nepříjemná a místy až trapná. To protože jsem chladný, bez citů, nemám rád lásku, vztahy a tak podobně.

Dávám básničce název... Ó Satane

Děkuji za všechny chvíle s tebou,
kdy říkal jsi: ruce mě zebou,
děkuji za to že jsi,
že viděli jsme zbloudilý psi,
děkuji, že aspoň miluji si napsal,
to že jsi daleko, dech si mi vzal,
bolí, že tě nemám tady,
to jsou ty největší vady,
teď sem s jinými kluky,
protože nasazují mi kukly,
abych neviděla jak to bolí,
proto radši falešnou lásku volím,
tam hluboko uvnitř tě miluji,
tam vevnitř opakuji: děkuji,
že dal si mi nejvíc,
už nikdy nechci nic víc,
chci za tebou zpátky,
mám z toho v hlavě zmatky,
prostě chci za tebou,
chci tě přikrýt dekou,
tak jak sem to dělala,
a potom se toho prostě vzdala,
ne schválně, já musela,
měl si rád když culíky sem nosila,
chci zpátky ty časy,
chci abys mi hladil vlasy,
chci abys mi dýchal na krk,
chci abys mi dal za ucho sojčí brk,
chci aby ses na mě usmál zas,
chci se opět dotýkat tvých řas,
chci abys mě sváděl pohledem,
chci abys mě nechal koukat dalekohledem,
hvězdy byly tenkrát tak velké,
měla sem oči štěstím vlhké,
když jsme se rozloučili,
srdce mi rozlomili,
krev z něho tekla očima,
jako by mi duše zvlčila,
a já už nechtěla slyšet nic,
už nechtěla sem zažít to víc,
chtěla sem, aby si mě opustil,
zla se nakonec dopustil,
jsem viník svého smutku,
miluju tě, ...


A pak odstraňuji z posledního verše slova vím to, vskutku.... Ta škodila básni nejvíc. Čte se teď daleko lépe. Až ji najde autorka nebo její přátelé v tomto časopise, bude to nejdříve déjà vu a pak krádež. Déjà vu nemusí být jen chyba boha, ale i lidský poklesek.
Dlouho před tím, než je dnes, jsme si představovali, že celý svět je tu kvůli nám dvěma. Že to, co se kolem nás děje, je neustále zařizováno, organizováno a dekorováno s obrovským vypětím, abychom si toho nevšimli. Některé velké stavby, rozlehlá sídla, přírodní rezervace a složité technické výmysly se budovaly s předstihem, ale všechen denní a noční život ne. Ten se řídil tím, kam jsme se rozhodli cestovat, vyjít na procházku, nebo třeba jen jakým směrem jsme otočili hlavu. Nebylo asi vůbec lehké uřídit ten pravidelný rozvrh statisíců lidí a strojů, vložit do něj vývoj, pak každý den něco nového pro pobavení, ale i udržet nás na uzdě občasnou tragédií. A stále přitom sledovat, kam se vrtneme. Občas jsme se je snažili převézt prudkými ohlédnutími, abychom zachytili, jak opouštějí role, uvolňují se z hraných šklebení a někteří klejí. Nebo se opřou o dům a zezadu si nás prohlížejí poté, co je mineme. Třeba jsme se rozeběhli nečekaným směrem, kde byly ještě obchody zavřené, ulice nebyly naplněny lidmi a tráva neučesaná s drny rozmetanými všude kolem. Nacházeli jsme spoustu chyb. Například nedostatek lidských typů, charakterů i převleků zapříčinil nechtěná opakovaná setkání. Zachytili jsme stejná gesta a slyšeli fráze pronesené i křičené stejnou kadencí i odstínem hlasu. Tušili, že tušíme a děláme všechno pro to, abychom našli nějakou velkou chybu. Přes drobná selhání ale vše fungovalo skvěle. Vlastně mimo těch melounů položených na igelitových pytlích naplněných dršťkovou polévkou a usazených na volných sedadlech automobilů, aby nás řidiči nemuseli brát jako stopaře. To byla velmi raná improvizace. Ale zdokonalovali se. Díky jejich ohromující schopnosti předvídat naše činy jsme měli neustále dojem, že jsou schopni číst naše budoucí myšlenky, které nás ještě nenapadly. Zjistili jsme, že na tom všem pracují dokonce i v noci, když my spíme. Někdy nám jich bylo i líto.
Občas jsme měli silné nutkání někomu to všechno říct, zeptat se na vše. Zkusit na chvíli přerušit hru nebo jen vynutit jejich přiznání. Napadalo nás to, když jsme vypili trochu vína v baru s někým příjemným a pak se svěřovali. Většinou se usmívali nebo se s námi jen přestali bavit. Jeden farář mi řekl, že to všechno organizuje bůh. Pak nám ho ale popsal jako někoho, kdo by byl jistě schopen uřídit něco důvěryhodnějšího. Když jsme jindy popisovali upovídaným umělcům chyby, kterých se organizace našich životů dopouští, vysvětlovali nám je jako psychické stavy. Děje a obrazy, kterým oni říkají déjà vu. Nikdy si nepřestali vymýšlet.
Několik desítek let jsme čekali, že se něco změní. Že se všechno ošoupe, rozpadne a ty spousty unavených lidí to přestane bavit. Že se jednoho dne, až budeme snídat, otevřou dveře a přijde pán co řekne: „Ahoj. Tak už je po všem. Ode dneška nehrajem. Až se nasnídáte, tak už se s vámi všichni budou bavit normálně. Stejně už to takhle dál nešlo.“ „Tak fajn. Ale nic si z toho nedělejte. Občas to bylo i dobrý. Ale možná trochu dlouhý...,“ řekli bychom my.
Mimo to, že už nejsme spolu, se nezměnilo nic. Zdá se, že jim to jde čím dál tím líp a jejich nevyčerpatelná energie mě děsí. Nedávno jsem porovnával staré a nové fotografie lidí. Všechny, co jsem našel. Ze soukromí i ty, kde se lidé tváří pro cizí pohledy. Všiml jsem si, že jak čas ubíhal, lidé se víc a víc smějí. Kdysi jen stáli a většinou se jen přísně dívali. Pak se začaly zdvihat koutky — to bylo tak před dvaceti lety. Teď se ale na fotografiích všichni smějí jak blázni. Ukazují zuby, občas i jazyky, a mávají rukama do všech stran. A přitom vůbec není žádný opravdový důvod. Spíš bych řekl, že by to mělo být obráceně.
To je ale jedna z chyb, která usvědčuje celou taškařici. Za ta léta jim stouplo sebevědomí. Jsou nadšení, jak se nám nepodařilo nic dokázat. Smějí se mi, že jsem zůstal sám se svými trapnými pochybami. Vím, že už jim to nikdy nepokazím. Mám už na to málo sil, a když vidím déjà vu, nerozesměju se.

Báseň převzata z adresy http://ballu.blog.cz

01.01.2011