Nebuď sám, publikuj sám!

Anglický termín „self-publishing“ asi nejlépe přeložíme slovem „samizdat“.

První veletrh současného samizdatu Publish and be Damned se uskutečnil v červenci 2004 v kryptě kostela sv. Jakuba v londýnské čtvrti Clerkenwell. Zúčastnily se ho více než tři desítky vydavatelů z Velké Británie a Evropy. Mnohdy měli poprvé příležitost společně mluvit o svých vydavatelských záměrech a postupech. Vzniklý archív publikací byl k dispozici v podobě veřejné čítárny v londýnské galerii Cubitt. Posléze putoval do Manchesteru a Norwiche.
Jelikož akce měla nevídaný ohlas, rozhodli se její organizátoři, Kit Hammonds a Emily Pethick, zorganizovat veletrh opět za rok. V roce 2005 se však kromě londýnské akce uskutečnila v pražské galerii Display i její východoevropská varianta s názvem Publish And Be Damned – Neosamizdat. Zajišťoval ji český výtvarník Tomáš Vaněk. Zatím posledním místem, kde byla sbírka vystavena, bylo Casco v nizozemském Utrechtu.
Na otázky ohledně rostoucí obliby self-publishingu odpovídal anglický kurátor Kit Hammonds.

V roce 2004 jste uspořádali první veletrh Publish And Be Damned. Co vás k tomu vedlo?
Veletrh byl začátkem celého projektu. Zajímali jsme se o alternativní strategie publikování a o možnosti, které se díky copyleftu a licenčním schématům Creative Commons nově otvírají obyčejným lidem, hlavně uměleckým organizacím a malých sdružením. V Londýně se každý rok pořádá Anarchist Book Fair, kde se obchoduje s publikacemi, jež stojí na opačné straně než hlavní proud, ale to jsou většinou politická pojednání. Podobně existuje veletrh s uměleckými knihami v ICA, ale ten se soustředí převážně na publikace s velkými finančními náklady, které se prodávají kvůli zisku. Třebaže hlavně proto, že se musí platit za prodejní místa.
Oba veletrhy mají otevřenou atmosféru výměny myšlenek, diskutuje se tam, ale zůstávají uzavřené určitému typu publikací. Chtěli jsme vytvořit stejnou atmosféru, jaká byla na těchto událostech, a zároveň se postarat o nakladatele, kteří se tak mohou sejít. Nabídli jsme jim stánky zdarma a cestovné. Výsledkem bylo spíš jakési shromáždění či výměnný secondhand než veletrh. Nabízející měli možnost vybudovat sítě pro distribuci v Británii. Časopisy a periodika byly středem zájmu veletrhu, protože jsme chtěli zapojit především umělce a skupiny, kteří mají dlouhodobé závazky distribuovat svou práci a myšlenky tiskovou formou. Snažili jsme se vyhnout komerčně dostupným katalogům a jednorázovým projektům. Název self-publishing jsme vybrali, abychom ukázali, že nad obsahem není žádná komerční či institucionální kontrola. Že to je tak trochu neprobádaná oblast. Naším hlavním zájmem bylo, aby publikace nepatřily k hlavnímu proudu, a tedy byly i prostorem svobodného vyjádření.

Jak vypadá britská self-publishing scéna? Dají se vymezit oblasti, ve kterých je self-publishing vyhledávanější formou než jinde? A dá se označit směr, kterým se vyvíjí v poslední době?
Rozhodně v Británii existuje hodně self-publishingu, ale bylo by těžké pokoušet se o jeho definici. Takové publikace jako Inventory, která právě oslavila své desáté výročí, se pohybují někde mezi situacionismem, romanticismem, kulturním komentářem a současným uměním, a zůstávají jedněmi z nejradikálnějších publikací co do obsahu i přístupu, přestože přijala tradiční, konvenční vzhled i distribuční praktiky knih. Jiným druhem projektu je takový Dark Star od Esther Planas. Má omezenou distribuci a je to velmi osobní vizuální deník umělkyně a jejího díla. Pokud tedy máme definovat nějaký směr, mohla by to být publikace jako společenská událost, která lidem umožňuje setkat se. Jedním z takových je třeba Guestroom.
Na mezinárodní úrovni existuje množství dalších iniciativ a svobodně a široce distribuované kritické noviny, jako třeba Variant, The Vacuum a Pacemaker, jsou jejich dobrými příklady. Paradoxně nic podobného neexistuje v Londýně.
Pokud se nemýlím, Publish And Be Damned byl otevřený všem. Zároveň se ale měl vyhnout tiskovinám extrémní pravice. Stanovili jste tedy jistá pravidla, kdo se může a kdo nemůže na Publish And Be Damned vystavovat. Není vám líto, že jste se vzdali možnosti poskytnout co nejúplnější obraz o self-publishing aktivitách?
To není tak úplně pravda, protože máme jistá pravidla, podle kterých pracujeme při přijímání publikací na veletrh či do archivu. První z nich se týká „sériovosti“ publikací. Snažíme se vyhnout jednorázových záležitostem. Druhým pak je, že by publikace měly by být neziskové nebo distribuované zdarma.
Přes tyto velmi volné zásady je prostor otevřený téměř všem. Archív i veletrh zahrnují publikace, které byly zakázány pro své příliš otevřené zobrazování, jako třeba Hard Mag, nebo byly obžalovány u soudu za rouhání, jako The Vacuum. Tyto publikace využívají svou nezávislost k tomu, aby si cíleně braly na mušku kulturní konvence a tím zapadají do naší oblasti zájmu o kontrakulturu.
Co se týče extrémního pravicového (a ostatně i levicového) tisku, to je těžká otázka. Zatím se nám nikdo neozval. Nemáme nic proti myšlence propagandy, ale je pro nás důležité, aby veletrh nezačal sloužit politickým názorům. Diskuze se zde vede o publikacích. Povaha self-publishingu samotného a vůbec styl „udělej si sám“ u Publish and be Damned znamenají, že mají vlastní diváky rekrutující se z oblasti současného umění. Ti jsou převážně levicového ražení, takže myslím, že by si s námi žádní pravičáci stejně nechtěli nic začínat!
A také jsme nechtěli vytvořit celkový obraz self-publishingu, více se zajímáme o to, proč něco (jak veletrh tak archiv) roste díky své vlastní neformálnosti – ústním podáním, skrze návštěvníky, atd.

Snad nejlepším ukazatelem zájmu o jakoukoliv akci je její pokračování. Také vy jste Publishing Fair letos zopakovali. Dá se zpětně určit, jestli se stupňuje zájem o vzájemnou konfrontaci publikačních strategií?
Bylo to pro nás trochu překvapení, že projekt pokračuje a rozrůstá se. Původně to měla být záležitost jednorázová, ale na některých místech nás pozvali, abychom jim ukázali archiv, a mnozí z účastníků z roku 2004 projevili zájem o opakování veletrhu. Získali jsme také mnoho informací o nových publikacích. A také se během posledních let objevilo hodně podobných kurátorských projektů, prezentovaných v Londýně i jinde, takže se zdá, že je to, s trochou nadsázky řečeno, rostoucí průmysl! Když už nic, tak to může být důkaz úspěchu internetové komunikace, která poskytuje široce dostupné forum názorů a idejí, nevyžaduje „investice“ v podobě financí a emocí, jak se děje u fyzických objektů – i když to je jen teorie.

Předchozí otázku jsem položil kvůli trendu ve vizuální kultuře, s nímž se setkávám v pozici šéfredaktora kulturního časopisu čím dál častěji. Existuje tendence intenzivněji sdílet informace, vyměňovat si materiály, hledat společné distribuční alternativy... Na jedné straně to má pozitivní dopad, protože čtenáři jsou lépe zpraveni o událostech a fenoménech, které by se jinak nedostaly mimo konkrétní komunity a subkultury. Na druhou stranu se snižuje diverzita pohledů. Časopisy jsou si podobnější a je stále těžší zachovat určitou míru exkluzivity, ale také jakéhosi komunitního spiklenectví, jež je pro řadu minoritních tiskovin důležitou platformou komunikace. Co si o tom jevu myslíte? Nepodporují akce jako Publish And Be Damned podobný proces na subkulturní scéně mimo hlavní proud?
Mohli bychom říci, že narůstající mezinárodnost médií, ať už elektronických, rozhlasových či tiskových má za následek homogenizaci myšlenek, především v hlavním proudu. Dochází k tomu zásluhou filtračního systém trhu, v němž spisovatelé, editoři, distributoři, designéři, výrobci reklam, velkoobchodníci a spotřebitelé formulují depersonalizované postoje a utvářejí hlavní proud. V současném umění je tento ekosystém také propojen s umělci, galeriemi, muzei a sběrateli.
Publish and be Damned je v tomto procesu nepoužitelné a sleduje strategie, které nějakým způsobem ruší většinu těchto filtrů a lze o nich říci, že zakládají bezprostřední vztah mezi čtenáři a vydavatelem. Propůjčují se „fanouškovské“ estetice, v níž se zájmové skupiny potkávají s jistými myšlenkami, místy, publikacemi a událostmi. Publish and be Damned reprezentuje širokou škálu zájmových skupin, od teutonského metalu až po městskou cyklistiku. Vydávání samo má velké množství fanoušků, kteří se těší na nové a experimentální přístupy k tomuto médiu – včetně nás, samozřejmě.

Publish And Be Damned zahrnuje také hudební nahrávky, které si lidé produkují a šíří podle modelů DIY (Udělej si sám). Zdá se mi, že s nástupem nesčetného množství malých hudebních labelů je oblast self-publishingu ještě složitější vymezit.
Ano, i když veletrh a archiv zahrnují spíše hudební časopisy než nahrávacíc společnosti – například Lali Chetwynd’s Audio Theory a už dlouho existující časopis mluveného slova Audio Arts. Právě jsme prošli obdobím zájmu u mainstreamového tisku, když se první singl od Arctic Monkeys’ dostal na první místo v hudebních žebříčcích, třebaže si skupina vybudovala svou posluchačskou základnu přes internet, takže tahle otázka je běžná.

Podobně složitá mi přijde odpověď na otázku, jakou transformací prochází tištěná média. Když mluvíme o self-publishingu, jde o to, jak reagují na rozmach blogů, webových fanzinů, v podstatě na ohromný celek digitálního self-publihingu. Už nejde jen o to, jakou sociální funkci plní self-publishing, ale jakou alternativu v jeho rámci nabízí tištěný self-publishing.
To je velmi zajímavá oblast. Ale také zde se ukazuje, že je zkušebním polem pro hlavní proud současné doby. Celostátní tisk začíná využívat blogy a diskuzní fóra, aby naplnil své stránky „názory.“ Není náhoda, že už prostý objem informačního provozu na internetu znamená možnost najít jakýkoliv „názor“ chcete a připsat jej komukoliv.
V novinách s požadavky na vyvážený žurnalismus vede tato praxe přinejlepším k vyjímání určitých částí z masy blogů poskytující celou škálu protikladných myšlenek a postojů k jakémukoliv tématu. Přinejhorším jde o línější verzi redigování, která dává falešný obraz o zpětných reakcích ze strany čtenářů a zároveň se vyhýbá zodpovědnosti za to, co je tištěno.
Já osobně si myslím, že se vybírají buď nudné věci nebo extrémy, které jsou neinformované nebo lacině kritické. Self-publishing je naopak možností, jak prosazovat myšlenky z pozic individualismu a bez omezení přitažlivosti pro široké masy. A jak zároveň upřednostnit zodpovědnost za vlastní názory.

Letos jste přijali nabídku Tomáše Vaňka a připravili Publish And Be Damned v Praze. Z čeho pramení váš zájem o produkci střední a východní Evropy? Samozřejmě, že se do Prahy podařilo dostat jen část tiskovin, které ve střední a východní Evropě vznikají, ale myslíte, že se dají stanovit nějaké specifické rysy zdejší produkce?
Kdykoliv byl archiv vystavován, na místě přibyl zdejší materiál. Některé věci zůstaly, jiné se objevily specificky jen na daném místně. Práce s Tomášem a Displayem byla zajímavá, otevřela se tak nová cesta. Už kvůli první prezentaci archivu v Londýně jsme kontaktovali několik východoevropských časopisů, ale problémem byl samozřejmě jazyk. Publikace, které nejsou v angličtině, zařazujeme, protože však většina archivu vznikla organicky, tyto publikace se v něm objevily teprve zásluhou našich neformálních vztahů s umělci, jako je Tomáš.
Tradice self-publishingu ve východní Evropě má mnohem silnější politické konotace než v západních zemích, a proto je to úplně jiná oblast. Předtím jsi se ptal na pravicový tisk. Tuhle otázku nám nepoložili nikde jinde, ale v Praze se na ni zeptali několikrát. Většinu východoevropských příspěvků jsme si nemohli přečíst, ale přesto bylo nesmírně příjemné podívat se na starší samizdatový materiál, který Tomáš donesl do Displaye.

A na závěr otázka přímo na vás. Jak často čtete publikace, které vystavujete, a v jakém poměru obvykle bývá jejich čtení vůči čtení běžných tiskovin?

Pořád jich je pár, co jsem nečetl, a pokaždé když otevřeme novou výstavu, jsou tu nová vydání a tituly, které jsem předtím neviděl. Možná, že Emily četla víc, protože výstava je teď v Casco! Řekl bych, že s výjimkou novin čtu tento druh tisku více než cokoliv jiného, alespoň teď.

www.publishandbedamned.org
www.cascoprojects.org

01.01.2006