Víra, Naděje a Láska Eisenhüettenstadt– z jejich práce do našich životů

Milá Charity*,
dostali jsme se do Eisenhüettenstadtu skrze Drážďany, Zhořelec a přes malá města, lemující okresní silnici na západě Východu. Ve skutečnosti jsme se sem ale dostali skrze Vás. Už od chvíle, kdy jste mi o Eisenhüettenstadtu poprvé vyprávěla jsem velmi zatoužil ho vidět a pomoc Julii se stěhováním její sestry do Drážďan byla výbornou záminkou k tomu, abych cestu do NDR uskutečnil. Teď budu moci lépe reagovat na Vámi nastolená témata týkající se smutku, melancholie a odmítnutí druhé světové války a odpovědnosti za ni. Zvednout vámi hozenou rukavici. Měli jsme trochu problém s příjezdem, tedy spíš s tím, abychom poznali, že už jsme na místě, protože normálně bezvadné Bundesrepublikové značení se rozplynulo v šedých pásmech průmyslových zón a předměstí. Bylo těžké se orientovat a utvořit si nějaký celistvý první dojem. Měla jste pravdu v tom, že tu chybí orientační body, ale mě je nahradily téměř všudypřítomné železárny. Jakoby sice nebyly v hlavním zorném poli – pokud jsme právě nechodili po Werkstrasse nebo po 24. ulici – ale město stále vypadá jako periferie, což jen potvrzuje, že jsou i nadále hlavním zdrojem identity občanů. Toto je železárenské město, kde se kalila ocel a tak to zůstává i dál... Renovované úseky větších ulic jakoby podtrhovaly prázdnotu, která se objevuje s tím, jak se vylidňuje město, které tak strnulo v rozkolu mezi triumfem a atrofií. Naproti komplexu s optimistickým názvem „City Centre“, na konci hlavního tahu vedle železáren je pusté a holé prostranství, které o to víc přitahuje pozornost k hlavní atrakci tohoto týdne ve městě, kterou je Dámská jízda s Grosser Menstripshow.
Svalnaté postavy ze striptýzové show kontrastují se silou neznámého, oblečeného železárenského dělníka, zvěčněného právě v té hmotě, z níž pomáhal „utkat“ železnou oponu. Stojí vedle kavárny C’est La Vie a upřeně pozoruje dnešní život ve městě, které bylo založeno jako Stalinstadt.
Fasády proti sobě stojících budov městského hotelu a radnice ukazují kontrast mezi udržovaným úpadkem a retro modernizací, který vyznívá ve prospěch domů bývalých prominentů. Když jsme procházeli mezi zpustlými památníky dálenějšího Východu, byl jsem opravdu překvapen relativně skromným měřítkem dělnické obytné čtvrti. Závod se svými šesti vysokými pecemi byl dost velký, ale tady to nemá rozměry jako Nová Huta s bloky paneláků a širokými třídami. Dojem z Nové Huty byl zcela odlišný, přestože motivy byly podobné a neustále splývaly, jen byly vyjádřené v jiném jazyce a jinými znaky. Když jsme procházeli přes Wohnkomplex, kde v bývalé mateřské školce sídlí Dokumentační centrum života v NDR, připomnělo mi to další z Vašich doporučení. Když jsem viděl Wajdova Člověka z mramoru a Člověka ze železa, nejvíc mě zaujalo citlivé ztvárnění té opravdové naděje, která vycházela ze solidarity. Okouzlení Agnieszky dělnickým hrdinou Birkutem pramenilo určitě alespoň zčásti právě z tohoto pocitu v době, kdy se trhliny té velkolepé stavby stávaly stále viditelnějšími. V zemi zdevastované tím, co nutně pociťovala jako tisícileté zadupávání do země ve jménu velkých a vlasteneckých říší, nemohla být nutnost kolektivní akce zřejmější. Birkut, tehdy stále ještě stachanovec, nadšeně mluví o svých nových stavebních metodách, které by, pokud se ještě zdokonalí a pokud je budou používat všichni, mohly zajistit bydlení všem lidem v Polsku. Po Konci dějin, který byl dříve tak toužebně očekáván, je teď naděje považována za troufalost, pokud se odváží popostrčit pravicový konsensus byť o nanometr doleva. V takové době je dobré mít něco, co připomíná skutečnou, byť pošpiněnou a nakonec zrazenou naději, kterou poskytoval socialismus. Kdybyste tu byla, určitě byste mi připomněla slova Volkera Brauna z Das Eigentum. „Je mi odnímáno to, co jsem nikdy neměl. Navždy budu postrádat to, co jsem nežil.“ A v tomhle máte pravdu, protože právě takhle to cítím stále víc. V mnohém jste to byla právě Vy, kdo mě opravdu zasvětil do těchto pocitů, a moje cesta do Eisenhüettenstadtu je v různých ohledech cestou ven stejně tak jako cestou dovnitř. Ztráta jinakosti, pocit promeškaných a zmařených příležitostí stále přetrvává. Na této cestě k obnovené paměti jste mi doporučila dobrou přestupní stanici – Centrum pro dokumentaci kultury a běžného života v NDR a obzvlášť jeho Otevřený depozitář darovaných a nasbíraných předmětů. Na rozdíl od nově otevřeného Muzea NDR v Berlíně, plného blikajících, interaktivních ploch a retro lesku, zvolil Otevřený depozitář nepřetechnizovaný, důstojný a věcný přístup. Člověk se nedívá na socialismus jako na představení, nýbrž se ponoří do každodenního života na východě. To se k Eisenhüettenstadtu hodí, nenajdete tam bombastické turistické výpravy a Trabi-Safari, jaké známe z Berlína či z krakovské čtvrti Nová Huta. Vidět zázraky jiného hospodářství, zapouzdřené a v původní podobě, pozdvižené díky podstavcům a vitrínám z úrovně materiálních hodnot na úroveň kulturních hodnot, je fascinující zážitek, který rozhodně podněcuje k úvahám. Vy víte, jak moc jsem politicky zaměřený, a asi byste byla překvapená, že jsem se nezhrozil nad výstavou, která je apolitická, což je obzvlášť patrné z krátkých, milých doprovodných textů. Teď byste mě mohla provokovat mými vlastními slovy a říci: „Cožpak právě tohle nezastírá tu skutečnou hrůzu, ve které žili ti, kteří neměli to štěstí, aby vyrůstali ve ‚svobodné společnosti’?“ V tomto ohledu jsem měl štěstí, že jsem cestoval s Julií, která vyrůstala v Moskvě a Východním Berlíně a ví trochu něco o nostalgii. Při rozhovorech s ní jsem si uvědomil, že přesto, že se mnohé mé zájmy střetávají s prací Otevřeného depozitáře, tohle by nebylo pro mě a tím, že bych kritizoval apolitičnost výstavy, uniklo by mi mnohé z toho podstatného. Toto místo je místem nápravy a odškodnění, místem, kde znovu legalizujete životy, kterými tak bezcitně zamávala vlna změn. Od Anny a Floriana známe příliš dobře odvrácenou stranu Stasilandu, ale zjistil jsem, že jsem dříve moc nepřemýšlel o tom, jaké dopady měl rozpad na dělníky, kteří vlastně zemi za zdí vybudovali. Když vám najednou řeknou, že to, na čem jste pracovali, je špatné, že výsledky vaší práce jsou neplatné, že váš život byl od základu podřadný – tolik odpadu v nově vzniklém propadlišti dějin. Pocity neschopnosti a zneuznání ve chvíli, kdy podle nové perspektivy jste to jasně vy ti špatní, musely mít hodně ničivé účinky na kolektivní vědomí. Shodli jsme se, že Dokumentační centrum a jeho Otevřený depozitář dává šanci znovu prozkoumat tyto životy a připomenout si dobré věci a dobré časy, stejně jako ty špatné. Také jsme byli zajedno v tom, že tento pokus je velmi cenný, ačkoli Julie cítila, že ani těmto ušlechtilým snahám se nevyhnula ona prokletá nostalgie. Jako projekt, který se zaměřuje na tragédii zdánlivě promarněných životů, tu stále ještě nenacházíme odpověď na fraškovitý fenomén ostalgického rebela. Nakolik si to zaslouží výsměch, oba dva jsme měli v muzeu své chvilky; já v neposlední řadě před počítačem, fantasticky pojmenovaným Robotron K8915, stříbrným ochranným oděvem ze starých železáren nebo válcovou myčkou nádobí. Ty ovšem překonal Juliin výbuch nezadržitelného veselí a radosti, když se znovu shledala se svou komunistickou, zářivě růžovo-fialovou školní brašnou. A kdo z nás může popravdě říci, že jsme imunní, dokonce i když Vy i já, podobně jako Joseph Beuys, jsme tyhle věci v prvé řadě vlastně vůbec neměli. Pak jsme tedy také jen zloději, z čehož obviňujete Beuyse pro jeho dílo Wirtschaftswerte, které se, jak jste zdůraznila, nápadně podobá vystaveným věcem v Otevřeném depozitáři? Návrh na čtyři čtvercové obrázky zachycující otevřený depozitář, doslovně, Dokumentationszentrum Alltagskultur der DDR... Pokud byť i tak citlivě a opatrně uchovávané úlomky paměti mohou existovat ve své skutečné podobě pouze pro ty, kteří si zmíněnou zkušenost sami prožili, pak se Otevřený depozitář vystavuje riziku, že bude podporovat fetiš spotřebního zboží, který redukuje život na řadu konzumních příležitostí. Zajímalo by mě, je-li to snad dobrou předzvětstí snah pečovat o kolektivní paměť i v jiných oblastech postsocialistického života, který je zamořen oním způsobem myšlení, jež staví ekonomické hodnoty nade vše jiné.
Ve své analýze Beuysových Wirtschaftswerte poukazujete na proměnu výrobků – které byly záměrně vybrány tak, aby kontrastovaly s úhledným Wessi designem a obaly – na jakousi kuriozitu, která stále vyvolává obdiv k Prenzlauerberské ping-pongové sadě. Avšak ve hře jsou také jiné síly. Julie se mě zeptala, jestli mi video z pekárny v něčem vzdáleně podobném supermarketu připomnělo dobu, kdy jsem byl na Ukrajině. K jejímu překvapení jsem odpověděl, že se to vlastně mnohem víc podobá řadám bochníků v supermarketových pekárnách mého dětství v Anglii na začátku 80. let. Vzestup postmoderního turbo kapitalismu smetl modernistické sny, které přiživovaly plameny socialismu a zároveň inspirovaly skupinu Kraftwerk. Poté, co jsme se poučili ze zaslepené, maskulinní, heteronormativní, neoimperialistické minulosti, můžeme vůbec oživovat nový transmodernismus, který by do centra pozornosti postavil běžný prostor pro interakci a angažovanost? Doufám, že člověk může být zase znovu postaven nad zisky, a proto si mě pravděpodobně zařadíte do své třetí kolonky – odpadlík, který uvízl v nostalgickém poblouznění a odmítá uznat, že něco je pryč i přesto, že to sám nikdy neměl. Zajímalo by mě, kam byste zařadila sebe? Zajímalo by mě, jestli stejně jako Volker Braun také cítíte, že nám naděje kříží cestu v podobě pasti? Když jsme opouštěli Eisenhuettenstadt, znovu jsme prosvištěli kolem restrukturovaných železáren, které teď zdobí logo největšího světového výrobce oceli a které zaměstnávají jen okolo 2500 lidí, chrlících „vysoce kvalitní výrobky z uhlíkové oceli“. Nehledě na pokračující výrobu oceli, nehledě na ušlechtilé snahy Otevřeného depozitáře, nehledě na můj vlastní omezený úhel pohledu – stejně mám dojem, že tato opancéřovaná země po převratu je přesto všechno spíše místem melancholickým než místem truchlivým. A přestože víme, jak byla ta noční můra skutečná, potřebujeme se také ujistit, že si stále ještě pamatujeme i pravou hodnotu snů. Takto můžeme čerpat odvahu k tomu, abychom začali snít nanovo – a ne pouze ve vzpomínkkách – a abychom tak unikli z mnemonické země nikoho, ze země nostalgie a amnézie.
S úctou, Váš Benjamin Tallis

01.01.2009