Malý úvod do veletrhu s uměním

Celá řada českých teoretiků umění i umělců má stále dojem, že veletrh umění je cosi jako temná skvrna na seznamu událostí současného mezinárodního uměleckého dění. Pragmatičtější z nich považují tyto akce minimálně za nutné zlo, někdy se je i odváží navštívit, ale tradicí zůstává se o nich následně vyjádřit s dostatečným despektem.
Je to však jen strach ze skutečnosti a panická hrůza pohlédnout do zrcadla současné výtvarné scény. Veletrh umění totiž, ať se nám to líbí nebo ne, ukazuje skutečnou situaci v současném umění, samozřejmě nejen tu vizuální a obsahovou, ale také jeho společenskou a sociální sebereflexi. Jeho kulturnost i nekulturnost, jeho chytrost i hloupost, jeho kalkul i naivitu — to vše bez ochranné ruky kurátorovy. Prostě to tu náhle vše visí nahé a bezbranné, rozprostřeno s větším, menším či žádným ekonomickým talentem. A ono to musí stále fungovat.
Je to taková specialita našeho českého intelektuálního světa, zatracovat obchod s uměním jako duchovním statkem. Ale současná společnost už ničím reálnějším, přenosnějším a univerzálnějším než penězi měřit neumí. Takovou společnost jsme si všichni vybrali a můžeme buď akceptovat její hodnoty, nebo si z nich dělat legraci. Vážně je však napadat je jen “kálením si do vlastního hnízda”, pokud ovšem nepřipravujeme revoluci, která jediná může takové jednání ospravedlnit.
Předpokládejme, že nejsme revolucionáři, nýbrž teoretici umění. Ale chováme se jako revolucionáři a tvrdíme, že obchod s uměním je špatný a umění škodí. A říkáme to umělcům ve vážných rozhovorech, varujeme je před lákadly trhu, slibujeme jim život v labyrintu grantů, stáží a výměnných pobytů. Zkrátka život umělce, zešílevšího z vlastní geniality měřené komisemi sestavenými z intelektuálů podobných osudů. Umělec pak, frustrován tímto poznáním, bojí se často říci, jak rád by byl zastoupen nějakou komerční galerií a také na nějakém tom veletrhu. Rád by něco prodal nebo přímo prodával, aby nemusel mít další zaměstnání, nemusel si půjčovat a stal se ekonomicky nezávislým. Neboť i pocit ekonomické nezávislosti podporuje nezávislost duševní.
Abychom dokázali, že není odporným činem hodným opovržení pokusit se uvést svá díla na trh s uměním, je potřeba vyvrátit některé pověry.
Není pravda, že se prodává jen špatné nebo hloupé umění — umění vytvořené pro obchod sám. Nemá smysl vysvětlovat, že na současném trhu s uměním neexistují žádná limitující kritéria, která by omezovala možnosti jakéhokoli díla nebo umělce dostat se do oběhu. Budeme-li přesto trvat na výše zmíněné pověře odsoudíme tím všechny kupce a zájemce do role zabedněných hlupáků, kteří jsou manipulováni zákeřnými, ale omezenými galeristy. Odsoudíme je jako existence bez vůle a schopnosti vlastního úsudku, který jsme my sami pilovali spousty let na specializovaných školách. Nebojíme se náhodou, že současné umění nemůže odborně nevzdělaný řádně ohodnotit? A to tak, že pozná nebo akceptuje jeho cenu?
Není pravda, že veletrh sám o sobě je deprimující. Je to jen individuální pocit strachu profesionála, že tomu přestává rozumět. Je mu jako vegetariánovi, který spadne do velkého hrnce jehněčího guláše. Párkrát za život se mu to totiž stát musí, aby přesně věděl, proč je vegetariánem.
Není pravda, že se s vámi nikdo z personálu nebaví, když nic nekupujete. Skutečnost, že už jste tam pro každého znamená, že možná jednou, až budete mít soudnost a nebudete se chtít nechávat uměním jen obdarovávat.
Není pravda, že většina galeristů sází na jistotu a vystavuje na veletrzích jen zaručené kusy. Naopak, někteří galeristé riskují s novými jmény víc, než by člověk na takovéto akci očekával. Některá díla někdy opravdu čekají na progresivního a citlivého kupce, kterému jde skutečně spíše o to mít vybranému dílo nablízku, než v něm zhodnotit své peníze.

01.04.2001