Pro radost, proti (nad)vládě / Art Cars

Koncem března v Houstonu, stát Texas, otevřeli Art Car Museum, muzeum uměleckých automobilů. Původně sklad starožitností dnes vypadá jako byzantský chrám s kopulemi, mešitami. Jeho střecha září naleštěným chromem a je dekorována součástkami, náhradními díly a velkou rudou hvězdou.
Muzeum, jehož exteriér navrhl známý americký „automobilový“ umělec David Best, na první pohled napovídá, že uvnitř návštěvník asi nenajde Picassa, ani žádného mladého britského umělce. Jinak muzeum funguje jako běžná umělecká instituce: má svého ředitele, svou stálou expozici a pořádá výstavy. Jeho činnost zahájila prezentace stálé sbírky osmi automobilů, fotografií art cars a videa Andyho Manna.
Klíčem k výběru exponátů jsou „taková normální umělecká kritéria,“ řekl Umělci ředitel James Harithas, který vozidlo označuje za art car tehdy, „když funguje, má co říct, je velmi chytré a je dobře udělané.“ Samotný pojem art car je ale mnohem širší a považuje se za něj jakýkoli zásah do výrobku, který sjede z montážního pásu. Stejně umělecké je to, když „autor“ vymění jen několik originálních součástek za něco, co k vozidlu nepatří, i to, když běžné auto přetvoří v podivný shluk plechu, který se původnímu modelu vůbec nepodobá. Když od dob Duchampa za umění můžeme považovat cokoli, tak proč ne auta.
I mezi art cars má Harithas ale své oblíbené téma: „Zajímá mě cokoli s politickým motivem. Takže, když jde o politické auto, samozřejmě se o něj zajímám.“
Art cars nejsou nic nového, existovala vždy, i když je tak nikdo nenazýval. Už desítky let je najdeme v Mexiku, na Kubě nebo i v Pákistánu, kde silnice brázdí asi nejvíc různě pomalovaných vozů. Zatímco v Karibiku je jejich hlavním motivem náboženský obraz, ve Spojených státech se v šedesátých letech objevila hippie cars, jejichž prostřednictvím majitel dával veřejně najevo své politické názory. Jednotlivci používají svého auta k vyjadření politického, estetického mínění nebo jen svých zájmů.
Podobu hnutí dostaly zásahy do automobilů - ne nezbytně s uměleckým záměrem - až v posledních patnácti letech. Vše začalo, když kurátorka Ann Harithas vyzvala některé umělce, aby auta upravili na zakázku výstavy Collision v roce 1983. Tato akce nakonec přerostla v každoroční přehlídku art cars v Houstonu. Z původně šedesáti exemplářů se akce rozrostla do obrovského průvodu městem s účastí téměř čtyř set tvůrců. I když je podmínkou, že umělecký automobil musí být pojízdný, je těžké tomu někdy uvěřit. Mezi takovými nevinnostmi, jako auto pokryté trávou nebo oplácané panenkami, obrázky, zrcátky, knoflíky a jinými cetkami, můžete v dubnu v Texasu na vlastní oči vidět vozidla připomínající spíš pojízdné vrakoviště nebo malý bombardér. V uplynulých letech byl poprvé a naposled k vidění i hořící automobil, který se jmenoval Waco Car. Jeho autor reagoval na upálení šéfa sekty Davida Koreshe a jeho následovníků agenty federální policie na jeho vlastním ranči. Radní potom spalování vozů během průvodu zakázali.
Fenomén uměleckých aut si získal množství obdivovatelů po celých Spojených státech - nápadně větší než u expozic „tradičního“ umění. Lidé se v muzeích často cítí nesví a mají obavy vůbec k takzvanému vysokému umění přistoupit. V muzeu s uměleckými auty mají ale opačnou zkušenost. Není výjimkou, že na prostoru jen 370 metrů čtverečních stráví dvě až tři hodiny. Když uvážíme počet exponátů, přítomnost jedné videokompilace a počet dvou set návštěvníků za den, je to zájem celkem úctyhodný.
„Byl jsem ředitelem v pěti muzeích,“ říká Harithas, „ale tady vidím obrovský rozdíl v tom, jak lidé reagují na auta, jaký k nim mají vztah. Je to jeden ze způsobů, jak je možné vnímat umění. V Texasu nemáme žádnou kulturu, takže v jistém smyslu je to nová umělecká forma.“
Nejenže auta bourají bariéru mezi uměním a diváky, ale může si je každý také vyrobit. Kurátoři Art Car Muzea, mezi nimiž je i jeden automechanik, se občas diví, jak lidé, kteří nikdy nebyli v muzeu umění ani se o umění nikdy nezajímali, přijdou na mnohé prvky, v nichž lze rozpoznat reference na moderní umění. To se Harithas v návštěvnících muzeí snažil po celou dobu své kariéry vzbuzovat, když například pro práci kurátorů v muzeu ve státě New York vyškolil vězně. „Mé sympatie byly vždy na straně umělců a veřejnosti, která muzeum navštěvuje,“ říká Harithas, jenž sám dvanáct let maloval. Jeho zájem se soutřeďuje na to, jak funguje estetika, když se dějiny umění odloží stranou.
I pro umělce jsou art cars jinou zkušeností, než jakou mají se svými „tradičními“ díly. „Pro mě je to skvělá příležitost jít za hranice uměleckého světa,“ řekl v rozhovoru pro první katalog muzea jeden z vystavovaných umělců Larry Fuente. „Nacházíte se mimo hranice muzeí, nikoho se nemusíte dovolovat, nemusíte mít výstavy, ukazujete své dílo lidem přímo. Pokud se držíte v hranicích zákona, nebo jste schopni je posunout, můžete veřejnosti sdělit, co chcete.“ Auto je vidět hned, reakce jsou bezprostřední a dílo vidí víc lidí. A právě to láká čím dál více nových umělců.
Fuentemu se také líbí to, že automobil je „dokonale všední objekt“, který si aspoň ve Spojených státech, posedlých tímto dopravním prostředkem, může každý dovolit. Kvůli této posedlosti v průmyslově vyspělém světě mají art cars kromě možnosti jednotlivce vyjádřit své názory či cítění ještě další dimenzi, která je společná pro dnešní navzájem propojený svět.
Kdysi symbol životního stylu a postavení majitele ztrácí svůj symbolický význam a svou dřívější rozmanitost. Je jedno, jestli máte v garáži novou škodovku nebo mazdu, protože auta si začínají být podobná jak vejce vejci. Navíc jsou náročnější na provoz: v důsledku politických soubojů velmocí ceny benzínu rostou, musí se platit různá povinná a nepovinná pojištění, a pak ještě člověk stráví hodiny v dopravních zácpách. Kouzlo je pryč. Hnutí art cars se proto dá chápat i jako boj proti unifikaci světa, nadvládě korporací a snaha přenést moc zpět na jednotlivce. Je příznačné, že jeho centrum je v Texasu, známém nezávislým postojem svých obyvatel, odporem k federálním institucím a zároveň sídlem velkých korporací.
S velkým zájmem médií se ale mnoho umělců obává, že art cars by mohla přerůst v instituci a stát se vlastním opakem, zvlášť teď, když mají už své muzeum. Zástupci slavných muzeí však podle Harithase pohlížejí na Art Car Museum trošku shora, nebo v to aspoň doufá. Skutečný strach má ale o to, aby se přehlídka a muzeum nestaly středem zájmu podniků. „Jako v čemkoli jiném v Americe si musíte dávat pozor, aby to nepřebraly korporace,“ říká. Finance proto shání prostřednictvím nadací a soukromých zdrojů.
Mezitím ale zájem o art cars roste po celých Státech. Přehlídky podobné té houstonské se začínají pořádat v jiných státech unie a jsou plánovány i v Korei nebo Japonsku. „Vypadá to, že hnutí se bude nadále rozrůstat,“ tvrdí Harithas. „Lidé se přijedou podívat na art cars a pak si udělají svoje vlastní. Dneska všichni chtějí mít svoje umělecké auto.“

01.03.1998