Jak žít s prírodou: Temná ekologie Paula Chaneyho

To, čemu se v angličtině říká Still Life a v němčině Stilleben (zátiší), znají Francouzi a Španělé pod názvy Nature Morte a Naturaleza Muerta (mrtvá příroda). Tyto kulturní rozdíly v pojmenování tradiční umělecké formy evokují důležité otázky uměleckého ztvárnění přírody: jedná se o umrtvení, jakési balzamování; nebo o hlubší a podstatnější proces, kterým se umění „odměňuje“ přírodě? „Ztišení“ života je možná anglosaský eufemismus pro zločin, ke kterému se ve francouzštině a španělštině odkazuje přímo… Nebo byla příroda mrtvá již před tím, než se jí zmocnil umělec, a jestli ano, kdo je jejím vrahem…?
Tyto tíživé otázky vždy vytanou na mysli při úvahách o kulturních parametrech, jimiž umění přírodu určitým způsobem vymezuje. Dílo britského umělce Paula Chaneyho toto „vymezení“ tematizuje a rozrušuje tu jemnějšími, jindy dosti konfrontačními způsoby. Jeho dílo se zabývá především snahou koexistovat s ostatními živými bytostmi; vážnost, se kterou se tohoto problému ujímá, však jde ruku v ruce s jasným vědomím, že řešení nelze nikdy nalézt. Problém se naopak prohlubuje tím více, čím více se na něj soustředíme.
Přiblížit se k přírodě pro Chaneyho znamená přinejmenším odmítnout myšlenku, že přírodní svět si zaslouží náš bezvýhradný obdiv a jeho smysl nám může přinést jistou útěchu. Jak ovšem zachovat pietní „úctu“ k přírodě, když při bližším pohledu lze například narazit na nekrofilní hromadné páření kachen [Duck Fuck (2005)]? Chaney se rozhodně nevyhýbá méně „přívětivým“ aspektům života a smrti ve volné přírodě. Ve zřejmé snaze zjemnit tato nepříjemná střetnutí však věnuje v řadě děl neúměrnou pozornost především určitým bizarním případům, čímž provádí vlastní selektivní vymezení a vytváří díla, jejichž navenek patrná kombinace posvátného a parodického skýtá látku pro hluboké úvahy o vztahu člověka a přírody. S pečlivostí vybudované domácí svatyně pro hmyzí mrtvolky [Windowsill Victims of Burrow Bridge (2000)], poslední rituály a pohřby pro oběti silničních neštěstí [Roadkill Rituals (2000)], pilně zkompilované zprávy o úhynu včel [Falmouth Bee Report (2005)] a dokumentace nevysvětlitelných úmrtí hlodavců [The Shrew Mysteries (2006-7)] – jsme v pokušení číst tato díla jako gesta odporu proti nesmyslnému plýtvání přírody. Jakoby umělec doufal, že prostřednictvím těchto drobných symbolických solidárních skutků dojde vykoupení: Zvířecí spoluobyvatelé jsou respektováni, jejich život je oslavován, jejich smrt zaznamenávána, jejich tělíčka pohřbívána. Chaney přirozeně hovoří o „univerzální morálce“ na rozdíl od lidské morálky. Mnohem větší význam této posmrtné úcty spočívá v tom, že privilegovaní jedinci se stávají analogií pro „nepřirozené“ selektivní privilegování lidského zvířete: Tento nepoměrný význam, který připisujeme lidskému úmrtí, je mnohem patrnější v podobě faraónsky pompézního hmyzího pohřbu. V řadě Chaneyho děl jsou zvířecí bytosti úmyslně individualizovány a získávají tvář, některá díla jsou explicitními experimenty na poli antropomorfismu: dílo s názvem Cerambyx Cerdo (2008) zobrazuje brouka dokonale odlitého ve stříbře s ustaraným lidským obličejíkem, který neodolatelně připomíná Kafkova Řehoře Samsu; v Bee Unit (2007) jsou těla skutečných mrtvých včel obdařena jednoduše vytvarovanými obličeji a konzervována v komůrkách připomínajících zmenšené kryogenní komory jako ve sci-fi; v dílech Falmouth Bee Report (2005) a Fall 07 (2007) jsou nalezená mrtvá hmyzí tělíčka uložena v maličkých očíslovaných olověných rakvích. Tato díla zdůrazňují fantasknost individualizace, kterou si soucit s původními přírodními obyvateli vždy vyžaduje: Chaney vytváří z anonymní masy „jednotky“ [Units (2003)], pohřbívá nešťastné bytosti do označených hrobů [Roadkill Graveyard (2004), Field Graveyard (2007)], staví jim miniaturní svatyně na posvátných místech [Bee Shrine Placements, (2000)]. Ovšem toto rozšíření individuální péče na zvířecí říši nám připomíná, že hojná úmrtí a utrpení jsou v přírodě spíše pravidlem než výjimkou, jelikož planeta je živa z nekonečně obnovovaného humusu „Chaneyho hotových výrobků“, a tyto soucitné skutky jsou rovněž nevypočitatelně kruté a drasticky selektivní. Program pro „univerzální morálku“ vede k následujícímu deprimujícímu závěru: bez ohledu na to, kolik pohřbíte včel, na „někoho“ se vždycky nedostane.
V tomto okamžiku však umělec rozvíjí svou metodu dál, až se z ní stává řada rozmanitých hysterických úkonů včetně mapování, sepisování zpráv, vyprávění – vyjednávání o nekonečných terabytech dat, které je třeba zpracovat, aby si každý jednotlivý umírající holub vysloužil stejnou míru citové investice jako Bambiho maminka. V těchto marných poselstvích Chaney odkrývá mnohem hlubší a znepokojivější delirium, náznaky paralelní kultury, v níž bychom procházeli sály uměleckých galerií a obdivovali se bustám významných krys a skvěle pojatým rodinným portrétům roháčů, domů bychom se pak vraceli k monotónnímu vysílání Včelí TV, CSI: Z živého plotu, a Broučí hlídky… Morbidní dvaceti čtyř hodinový přísun zpráv z Lůna přírody: rekonstrukce posledního letu straky [One for Sorrow (2007)] … sýkorka nalezena v blízkosti obalu od mcshaku [Roadkill Graveyard (2007)] … žádné stopy násilí … mrtvý čmelák posmrtně zazáří v road movie [Bee Adventure (2003)] … rekonstrukce poslední večeře v podání broučků [The Last Supper (1998)] … nejnovější rejsčí záhady … Z koexistence se stává pekelná disharmonie a milovník přírody je usvědčen z kriminálních a/nebo směšných činů.
Chaney je zapřisáhlým monistou – podle něj silná hypotéza, že „všechna hmota má jediný zdroj“ eliminuje jakékoli zvláštní privilegium pro lidskou rasu. Jeho monismus však díky zájmu o „kognitivní disonanci“ získává ironický nádech – jsme schopni udržet si, i přes veškeré důkazy, své ješitné přesvědčení, že lidské bytosti jsou nehybným středem vesmíru. Samozřejmě pouze díky vytrvalému prosazování tohoto předsudku následně dokážeme vykreslit grandiózní panorama „přírody“ překypující nevinnou krásou. Chaney si je tedy vědom, že neexistuje přijatelné „řešení“ problémů, které předkládá. Tuto ironii však nelze chápat jako cynickou rezignaci typického obyvatele města. Svou metodou se na rozdíl od většiny z nás zaměřuje na boj s de-estetizovanou přírodou. Jeho ústřední dílo, stále probíhající projekt s názvem Field Club (2004 – současnost) je inspirován jeho snahou žít „mimo dosah všech sítí“ na odlehlé pastvině na jihovýchodě Velké Británie. Pěstuje si zde vlastní potraviny, není napojen na žádnou z veřejných sítí a snaží se co nejvíce omezit závislost na vnějších zdrojích. Jeho práce z poslední doby se zaměřuje převážně na dokumentaci událostí v každodenním průběhu tohoto experimentálního způsobu života, drobných příhod, které vždy vyjeví temnou stránku přírodního ráje. Tento intimní vztah umožňuje Chaneymu zpochybnit krédo, které tvrdí, že stačí trocha lásky a dobré vůle (a možná ještě pár povedených krajinek?), aby lidé dokázali zkrotit svou zvrhlost ve prospěch mnohem jemnější a prospěšnější koexistence s přírodou.
V rámci nedávné sólové výstavy s názvem The Lonely Now (v galerii Goldfish Contemporary Fine Art, Penzance, Velká Británie) byla pro nic netušící kolemjdoucí přichystána video prezentace s názvem One for Sorrow (2007): Kameraman – pravděpodobně sám autor díla – „rekonstruuje“ poslední let mrtvé straky, kterou má připevněnou na hůlce a ladně s ní krouží nad polem. Tato bizarní kombinace groteskna a něhy je pro Chaneyho typická, ponechává na divákovi, aby odhalil jeho složitou tezi o vztahu člověka a přírody. Tím, že sonduje zlomové body v našem vztahu k okolní přírodě, nás toto dílo varuje před velebením imaginární nedotčené přírody, jestliže sami sebe z reality vzájemně provázaných ekologických vztahů vyčleňujeme. Nejpřesněji toto přesvědčení vyjadřuje malá skulptura Memorial to Roadkill Foxes, jež zachycuje smečku lišek, jak smutně zírají na mrtvého druha, kterého srazilo auto. Tato scéna však získá hrůzné rozměry ve chvíli, kdy zjistíme, že odlitky zvířat jsou vyrobeny z recyklovaných závaží používaných pro vyvažování automobilových kol. Tato subverze obsahu díla prostřednictvím jeho materiálu je v současném umění sice běžná, v tomto případě je však zcela zjevná Chaneyho rozkolísaná citlivost, která se střídavě přiklání k oběma názorovým stranám. Díky ní se ironie tohoto díla pohybuje na ostří nože. Zármutek a vina jsou ukovány ze stejné materie; to, co umožňuje zplodit „přírodu“, činí rovněž naši zradu nevyhnutelnou. Jestliže je tedy toto pád, potom ráj nikdy nebyl ničím jiným, než dodatečně vytvořeným mýtem o stvoření, fantazií o sebezapření.
Ve videofilmu Vole-No Pulse (2007) dochází k odhalení, že drobný hlodavec, kterého nešťastnou náhodou zabila sekačka na trávu, byl březí. Je zde tedy nastoleno strašlivé a neřešitelné morální dilema vlastní veškerému zemědělskému snažení, jež však bledne tváří v tvář každodenním krutostem, které páchá samotná matka příroda. Co by dělal Ježíš? Instaloval by inkubátory? Otevřel by sirotčinec…? Hraboš je něžně uložen do hluboké jámy, jeho bříško stále pulzuje nenarozenými potomky. Chaneyho vytrvalé úsilí o úctu tváří v tvář nepřízni osudu dramatizuje rozpor mezi morálním a estetickým diskurzem v takovéto situaci. Dílo Slug’o’metric (How Many Slugs Maketh the Man?) (2007) zase představuje důmyslný vynález, jenž provádí likvidaci slimáků a zároveň vyčísluje počty obětí na zeleninovém záhonu, čímž obrací vzhůru nohama zelenou fantazii mírumilovného „soužití s přírodou“.
Jedno z nejsložitějších i nejpůsobivějších děl této výstavy, The Library at St Kilda (2008), rozvíjí stejnou problematizující spirálu, avšak mnohem rozsáhlejší a komplexnější formě. St Kilda je malý ostrůvek ve Skotsku, jehož poslední obyvatelé byli evakuováni v třicátých letech minulého století poté, co jejich původní kulturu, jež byla po dlouhá století izolována od ostatního světa, zničili misionáři a choroby zavlečené na tento ostrov z pevniny. Vysušený papuchalk nalezený na nedalekém pobřeží spočívá na podstavci, jeho otevřená záda skrývají dokonale vymodelovanou miniaturní knihovnu. Podtitul díla zní Everybody loves a Puffin, předpokladem našeho vztahu k přírodě je ovšem abstraktní bohatství, literární odkaz a kulturní historie. St Kilda s vlastní intenzivní interakcí mezi lidskou kulturou a životem zvířat symbolizuje propojenost, kterou se Chaney snaží zkoumat, jeho vlastní virtuální „knihovna“ kulturních znalostí je však nenávratně ztracena a papuchalkové, jimž hrozí vyhynutí, představují další potenciální ztrátu v kontextu pestrosti genetických informací na naší planetě.
Zatímco toto polysémické dílo dokazuje, že Chaneyho talent pro poetickou asambláž přesahuje jeho vlastní zkušenostní horizont, v jiném sále galerie je umístěn monument vybudovaný na počest jeho základního tábora: 24 Hour f i e l d c l u b Museum (2008) sestává z velké chladničky na víno, jež je zde využita jako muzejní vitrína, která je nasvětlena pomocí baterie z nákladního automobilu napájené solárním panelem a obsahuje roztříděné a katalogizované artefakty nalezené v rámci činností ve f i e l d c l u b u. Jemná záře vycházející z této vitríny evokuje světlo, které lze spatřit na opuštěném místě za rozbřesku, a skutečně, doprovodná prosvětlená fotografie zachycuje ono muzeum na původním místě, kterak vyzařuje zbytky včerejší energie světelných paprsků a tím doplňuje východ slunce nad Chaneyho polem. Zprostředkovává tomuto kousku země jeho vlastní historii – jakoby osvětlený interiér vitríny tvořil paměťový registr a probouzející se vědomí pole samotného v průběhu kultivace a přizpůsobení lidským potřebám.
Chaney přiznává, že logos „ekologie“ je vždy již překódovaný, zfušovaný a nepřirozený, a zároveň jej obohacuje prostřednictvím temné ekologie nepohodlné koexistence a zásahů zvenčí. Jako osvěžující protilék proti všemu sentimentálnímu, klamavému a nevyléčitelně měšťáckému v rurálním a „ekologickém“ diskurzu Chaney odhaluje hlubší a zvrácenější filozofické kořeny těchto diskurzů, uvádí diváka do podivných situací, vyvolává podivné pocity a vjemy, které ukazují nevyhnutelnost a složitost, nemluvě o humornosti a ironii prezentovaného problému.
Možná právě český termín „zátiší“ nabízí nejvýstižnější definici toho, jak umění dokáže utišit život: Toto slovo lze chápat jako implikaci přesunu někam do ticha, do úkrytu a odloučení. Možná že hledáme úkryt v odlehlých obrazech života a přírody, v poklidné, bezkonfliktní jednotě, která je naším vlastním klamavým výtvorem. V Chaneyho díle, stejně jako v jeho nekonvenčním životě vykonává nepohodlná a nespořádaná realita na tomto projektu dále svou krutou mstu.

http://www.paulchaney.co.uk

01.01.2009