Představy exotiky / (rozhovor s Davidem Toopem)

David Toop se narodil v roce 1949 v Londýně. Je spisovatelem, hudebníkem a hudebním redaktorem. Debutoval v roce 1998 knihou Rap Attack která nedávno vyšla ve třetím upraveném vydání. Je autorem knihy Oceán zvuků (Ocean of Sound: Aether Talk, Ambient Sound and Imaginary Worlds). Jeho povídka Acid Burns vyšla v antologii Intoxication: An Anthology of Stimulant Based Writing. Jeho nejnovější knihou je Exotica: Fabricated Sound-scapes in a Real World. Píše pro periodika jako The Wire, GQ, The Face, Arena, The Times, Mojo, Vogue, Dazed and Con-fused, The Sunday Times, Bill-board a Spin.
Zkomponoval hudbu pro představení Aqua Matrix, které každý den zakončovalo Expo Lisabon 1998. V posledním ob-dobí vydal alba: Screen Cere-monies (1995), Pink Noir (1996) a Spirit World (1997) . Zkompiloval hudební antologie Oceán zvuků ke stejnojmené knize, Crooning on Venus, Booming On Pluto, Guitars On Mars a Sugar and Poison.
Dále vydal alba New and Rediscovered Musical Instru-ments (vyšlo v roce 1975 na labelu Obscure), a Buried Dre-ams (spolu s hudebním so-chařem Maxem Eastleym), vyšlo v roce 1994 na značce Beyond.
V roce 1978 nahrál v jižní Venezuele v Amazonii šamanské obřady indiánů Yanomami. Ukázky nahrávek vyšly v roce 1995 u společnosti Sub Rosa. V roce 1994 napsal pro multimediální projekt skupiny Sha-men studii o šamanismu a transu.
Při komponování spolupracoval s mnoha známými osobnostmi světového umění, jako je Jon Hassell, Evan Parker, Talvin Sing, Robert Hampson, Bedouin Ascent, Amelia Cuni, Max Eastley, Kaffe Matthews, Twisted Science, Scanner, Witchman, Prince Far I, John Zorn, Flying Lizards, i s hudebními improvizátory, jako je Evan Parker, Lol Coxhill, Toshinori Condo a Hugh Davies. Psal také hudbu pro divadlo Stevena Berkoffa a pro japonského i-novátora tance Mitsutaka Ishiho. Věnoval se perfor-mance, sound artu, zvukové poezii a hudbě pro televizi.

Mohl byste přiblížit metodu, kterou jste psal svou
nejnovější knihu Exotica?

Exotica je zvláštní kniha. Je mixem fikce, životopisu, rozho-vorů a jedné přidané části, která je esejí o vnímání exotiky ve 20. století a o chápání e-xotiky zejména z pohledu hudby. Jsem především hudební kritik a historik, píšu ale taky o filmu, televizi, vizálním umě-ní, pornografii a dalších téma-tech. Oceán zvuků byl mým pokusem o hudební knihu no-vého druhu, protože jsem v ní historii nepopisoval chronolo-gicky. Šlo o hudební knihu, která kladla důraz na fenomén času a simultánnost významných událostí. V Oceánu zvuků jsou i polofiktivní pasáže. V Exotice jsem je chtěl rozvinout víc. Pokusil jsem se napsat skutečně fragmentární knihu, protože podle mně v sou-časnosti žijeme velmi fragmentárně. Chtěl jsem, aby kniha odrážela mou osobní zkušenost se současností a s dějinami umění. Závěr knihy je věnovaný jistému druhu exotických zku-šeností a extrémním pocitům, stejně jako vnímání exotiky ve 20. století ve smyslu jinosti. Kniha je o tom, jak přitažlivá je možnost žít jiný život, dramatičtější nebo romantičtější. Jiný život, než jaký ve skuteč-nosti žijete. Hudba je úžasný způsob, jak vyjádřit představu jiného života. To mne přivedlo k dalším tématům, jako například postkoloniální svět a ko-loniální představy o exotice.

Myslíte si, že pojem e-xotiky může být klíčem k pochopení rozmanitých vlivů, které změnily podobu hudby 20. století?

Základní esej v knize Exo-tica je vlastně životopisem Les Baxtera, hollywoodského skladatele z konce 5O. a začátku 60. let. Baxter komponoval hudbu, která byla produktem hollywoodské představy o ci-zích krajinách a kulturách. Esej začíná jako jeho biografie, protože Baxter byl nesmírně zajímavou osobností. Na jedné straně skládal pod vlivem Stra-vinského, Ravela a kubánské hudby, na straně druhé skládal pro laciné béčkové filmy, dílka jakkoliv primitivní, například horrory. Komponoval velmi rozmanitou hudbu. V jistém smyslu je odrazem celého 20. století. Obrovskou propast mezi takzvaným vysokým a nízkým uměním překlenují právě tvůrci jako Les Baxter. V knize se věnuji vícero nezvyklým, excentrickým charakterům, historii podle mne podceňovaným. Například Josephine Baker, černošská americká tanečnice, která přijela do Paříže, ve Francii zůstala a stala se pro Francouze něčím jako ztělesněnou fantazií. Popisovali ji jako původní exotickou obyvatelku džungle. A přitom pocházela z New Yorku! Nebo Ima Su-mac, zpěvačka z Los Angeles, kterou považovali za princeznu Inků. Filmař Harry Smith, sběratel pokleslé hudby, Even Ar-bess, pravý beatnik a hippie z Los Angeles, který je autorem neobyčejně úspěšné skladby Nature Boy. Psal ale taky zvláštní exotickou hudbu, doplněnou recitovanou poezii , jejíž hlavní myšlenkou byl odchod za jed-noduchým životem na pustý ostrov. Arbess znovu oživil představu, která ve formě turismu přitahuje obrovské množství lidí dodnes. Kanadský skladatel Colin McPhee zase strávil vel-kou část života na ostrově Bali, svůj život zasvětil studiu tamní hudby a nakonec začal skládat, inspirován získanými poznatky. Tihle zvláštní, excentričtí lidé skutečně opustili svoje životy a začali nový, dobrodružnější ži-vot. V knize jsou dál rozhovory s hudebníky Burtem Bachara-chem, s losangelskou rapovou skupinou B.O.O.Y.A Tribe, s jazzmanem Rogerem Corma-nem nebo s Nusrat Fateh Ali Khanem. Samostatná část je věnovaná blues. Když jsem byl teenager a vyrůstal na předměstí Londýna, nejexotičtější hudbou pro mne bylo blues. Žil jsem nudný život a přilehlé okolí bylo velmi nudné a blues znamenalo únik. Představoval jsem si, o čem je blues, a sa-mozřejmě, že představa byla velmi odlišná od reality. V jistém smyslu mi však pomohla formovat obraz reality. Blues je dobrý příklad, protože především v Británii zrodilo nové publikum, lidé se k tomuto žánru dostali bez toho, že by věděli, o co jde. V Anglii blues definovali fantasté jako Eric Clapton, jejichž image vytvořila média.

To, jak píšete o historii, je podle mne silně ovlivněno tvorbou poststrukturalistů jako Michel Foucault a Ro-land Barthes. Je můj dojem správný?

Neřekl bych, že jsem jimi přímo ovlivněn, ačkoliv jsem v minulosti přečetl většinu jejich prací. Těžko říct, kdo mne ovlivnil, protože je to zajisté spousta autorů. Samostatným tematem knihy Exotica je styl psaní Josepha Conrada. Něk-teré části samplují, napodobují nebo citují jeho dílo. Conrad, spisovatel koloniální doby, re-prezentuje ideu psaní, re-prezentuje ideu psaní o exotice. Mám rád přelom mezi jistým druhem literatury konce 19. a začátku 20. století, dokonce mnohem víc než současnou formu psaní. A Conrad je sku-tečným příkladem psaní o exotice v daném období. Zajímal mě jako autor, který mi umožnil kriticky vnímat způsob psaní o exotice. Jeho forma a i-ronie jsou velmi inspirativní. Ovlivnili mě i spisovatelé, jako David Thompson, který je filmovým kritikem. Napsal knihu Suspects, ve které oživil po-stavy z mnoha slavných filmů, rozvinul jejich charaktery a pro-pojil jejich životy.Nejvíc mě ale při psaní ovlivňuje hudba. Hraní a poslouchání hudby. Tvorba hudby je pro mne inspirativnější než literatura. Kompo-nuji na základě improvizace. Tento proces komponování byl pro mne velmi důležitý už ve dvaceti.
V současnosti používám velmi rozmanité prostředky tvorby - sequencery, střih na počítači, a - samozřejmě - sampling, přitom dál improvizuji. Kombinuji jednotlivé metody a myslím, že tento způsob práce zasáhl i moje psaní. Vezmu sampl, dotvořím ho do jistého tvaru a volně doimprovizuji. Přidám střihový software a měním, transformuji. Exotica je velmi fragmentární, stejně jako Oceán zvuků, jsou v ní rychlé skoky, do textu vstupují nové proudy a pozorování, pohybuji se dopředu a zpátky v čase. Velmi rychle. To právě ovlivnila hudba. A taky film. Mám velmi rád filmy režiséra Wong Kar Waie. Hlavně během psaní knihy Exotica jsem cítil vliv jeho způsobu změny narace. Sledujete jednu postavu a v tom se objeví jiná a děj pokračuje s ní. Rozhovor dvou lidí se změní na rozhovor někoho jiného. Je to velmi osvobozující.

Jazyk, kterým je psána kniha Oceán zvuků, je velmi lyrizovaný. Fragmentárnost textu mi taky připomíná Williama Gibsona.

Dílo Williama Gibsona mám velmi rád, ale myslím, že víc mě ovlivnil William Burroughs. V době, kdy jsem studoval dějiny umění, přečetl jsem si jeho román Nova Express, který mne naprosto zásadně ovlivnil - způsob opakování, fragmentace, způsob, kterým ve více rovinách dokázal simultánně rozvíjet narativnmí i nenarativní psaní. Taky metoda samplingu, kterou používá. Hlavní postavy přecházejí z knihy do knihy v téměř stejných větách, což je skoro jako tvorba několika skladeb pomocí jednoho samplu. Některé z mých samplů se objevují až na 4 různých albech. Líbí se mi tvorba post-cyberpunkových spisovatelů jako Jack Womack nebo Lucius Shepard. Jejich texty se v mnoha aspektech vracejí zpět k Burroughsovi. Obdivuji způsob, jakým Womack zachází s jazykem, a v jednom textu jsem použil parodii, inspiro- vanou úryvkem z něj. Najdete ji na sleevenotu k jedné z mých kompilací. Womackův specifický pohled na zkušenost urban society a jistá exotičnost jeho pohledu na imaginární budoucnost se odrazily i v mých knihách.

Co pro vás znamená hraní v klubech? Vystupujete jako DJ často?

Ne, velmi zřídka. Hraji výluč-ně to, co se mi líbí. Dnes jsem si připravil set exotické hudby. DJem jsem většinou jen pro přátele, kdy jednoduše vytahuji z polic desku za deskou. Pro mě je to jako tvorba nové kompilace, jen je tam víc adrena-linu.Sestavil jsem zatím pět kompilací, první se vztahovala ke knize Oceán zvuků, námě-tem druhé s názvem Crooning on Venus byl zpěv. Guitars on Mars byly sbírkou kytarové hudby a Booming on Pluto zase elektronické. Sugar and Poison byla úplně odlišná, šlo o kompilaci soulových balad 70. let.

Píšete ještě pro britský hudební časopis Wire?

Ano, ale publicistikou se zabývám už jen výjimečně. Občas přispívám do americ-kého časopisu Book Forum a jednoho či dvou dalších periodik. Pro Wire občas napíšu velký článek, někdy jen kratičký text. Žurnalistika už mě unavuje. Věnoval jsem se jí dvanáct let na plný úvazek a potom jsem se rozhodl zase dělat hudbu. Napsal jsem Oceán zvuků a změnilo to můj život.,

Kniha měla skutečně vel-ký úspěch celosvětově…

No… Nešlo o finanční ú-spěch, jen osobní, protože kniha mi umožnila dělat to, co chci a uskutečnit hudební plány tak, jak jsem si vždycky přál. Větši-na úvah v knize Oceán zvuků se zrodila už v rozmezí let 1972-1973, jenže v té době se o to nikdo nezajímal. Nikdo. To platí pro 80. léta. Až po rozmachu ambientní hudby v Anglii a celé Evropě na začátku 90. let mě napadlo, že bych měl vydat knihu. Hned jak jsem na ní začal pracovat, původní myšlenky se rozvíjely dál a dál, abych na závěr zjistil, že kniha je víc o prvotních úvahách než o dějinách ambientu.
Proč myslíte, že vydání a přijetí knihy Oceán zvuků umožnila právě 90. léta?
Myslím, že po acid house, po mnohých abstraktních acido-vých tracích, po house music, elektru a technu se hudební scéna stala mnohem otevře-nější. Otevřel se nový prostor. Acid house byl tak radikální! A v Anglii se děje jedna zvláštní komická věc: když se zrodí extrém, někdo okamžitě udělá pravý opak, aby byl ještě módnější než móda. Existoval jeden acid houseový klub, kde se ve spodním podlaží hrála šíleně rychlá a hlučná hudba a v horním naopak pomalá a potichu. Začalo to tím, že se hrál Brian Eno, Birdsong a takový věci. Vznikla z toho móda a pro skupiny jako The Orb to znamenalo velký úspěch... Později se zrodila úplně nová scéna. V té době došlo k propojení hudebníků velmi rozmanitých žánrů. Jako kdyby se otevřely dveře. Mnoho těch, kteří čekali na prahu, se nahrnulo dovnitř.Potom se sice dveře zase zavřely, ale změna se už stihla udát. Každý ze scény si těmi dveřmi prošel a všichni spolu komunikovali. Ta situace trvá. Když vyšel Oceán zvuků, viděl jsem, že má velké publikum, otevřené novým kulturním trendům, rozmanitým vlivům a žánrům hudby. Mohl jsem uspořádat čtení v techno klubech, hrál jsem v klubech zaměřených na ambient, techno, nová a ,mixovaná’ media. Vaše otázka má ale širší souvislosti. Proč existuje na konci 20.století otev-řenost a zájem o poslouchání jistých specifických druhů zvuků? Myslím, že je třeba brát ohled na vývoj celých dějin umění od počátku až do současnosti. Hudba 20. století je velmi zanedbávaným hudebním druhem, to je asi nevyhnutelné. Ideje hudby 20. století, ať už máme na mysli Johna Cage, Ornetta Cole-mana, Stockhausena, nebo kohokoliv jiného, se nyní částečně dostávají k širšímu publiku. Změnili jsme způsob, jak po-sloucháme. Myslím, že povaha totální zvukové krajiny - jelikož žijeme ve stále elektroničtějším a mediálnějším světě - nese sebou větší abstrakci zvuků. Lidé si na určité zvuky totální zvu-kové krajiny už zvykli. Tvorba části hudební scény proto působí logičtěji než kdysi. O něco podobného se pokouším i já. Podle mne jsou v současnosti některé žánry mnohem dostupnější než například před třiceti lety. V 60. letech jste se k obskurním, pokleslým žánrům hudby dostali jen stěží. Teď je hudba k dispozici všude - na ulicích, v televizi, v rádiu, v obchodech, na internetu. Díky tomu vznikají nejrůznější fúze.

O černé hudbě a rapové kultuře jste psal už v roce 1984 ve své knize Rap Attack. Jak jste se dostal k hip hopu tak brzo?

Nedávno jsem dokončil už třetí upravené vydání knihy Rap Attack, které vyšlo v lis-topadu 1999. V roce 1984 byl hip hop úplnou novinkou.
Sampling a samplování smyček změnilo způsob, jakým se používají gramofony, které se staly předním hudebním nástrojem. Smyčkováním zlo-mených beatů hip hop změnil i naši představu o tom, jak se má hudba tvořit a jak má znít. Je to neakademická hudební avantgarda, která vzniká mimo nahrávací studia a tvoří ji lidé bez hudebního vzdělání. Přesto vydávají nahrávky, které se dobře prodávají. Šlo o velmi radikální průlom. Významnou měrou to přispělo k dnešní situaci.

Žil jste v té době v USA?

Ne. Ale dostal jsem se k jedněm z prvních hip hopových nahrávek. Přátelé mi je vozili z New Yorku. Už jako teenager v 60. letech jsem poslouchal hodně černošské hudby - soul, blues, r’n’b, jazz a tak dál. Hip hop byl sice novou hudební formou, ale ihned jsem rozopoznal souvislost s jinými žánry. Dokonce jsem některé breakbeaty poznal.
Hráli noví hudebníci, ale používali některé známé skladby. Některé desky byly opravdu radikálně nové, například Afrika Bambaata a jeho Electro Planet Rock, a tak jsem si řekl, že za takovou úžasnou hudební formou je určitě skvělý příběh. Souviselo to s faktem, že většina producentů prvních nahrá-vek využívala prvky rhythm & blues z 50. let. Připadalo mi to zvláštní - prvky, které během disco éry nikoho nezajímaly, se najednou znovu vrátily do hudby.

Pokoušel jste se v knize o analýzu rapových textů, tak jako američtí hudební publicisté Tricia Rose nebo Jeffrey Louis Decker ?

Přiznám se, nikdy jsem si na slova nepotrpěl, přestože jsem spisovatel. Do určité míry se snažím interpretovat i slova. Ale když píšu o hudbě, pokouším se psát o samotné hudbě. V 70. a 80. letech dominovali v kri-tice autoři, kteří psali o slovech, o textech. To mě vytáčelo! Říkal jsem si: kašlu na to, proč ti lidé nepíšou o zvuku? Proč nemůžou napsat něco o hudbě? Přede-vším klasická rocková kritika, která se zrodila spolu s Bobem Dylanem, tvrdila, že na prvním místě stojí text a na posledním zvuk. Já píšu o zvuku, i když je to náročné téma. Velmi mě ovlivnily myšlenky Johna Cage o poslouchání. Odjakživa se snažím jednoduše poslouchat. Zajímám se o celý kontext hudby, takže pokud má ta hudba slova, zajímám se i o ně, ale v první řadě chci psát o zvucích.

Kdy začala vaše spolu-práce s Brianem Enem?

Brian vydal mou desku New and Rediscovered Musical Instruments na svém labelu Obscure v roce 1975. Tak jsme se poznali líp. Poprvé jsme se setkali v roce 1974, jsme stále v kontaktu a občas se setká-váme. Momentálně kurátorsky připravuji velkou výstavu pro londýnskou Hayworth Gallery, jejíž otevření se plánuje v dubnu 2000. Bude to první hudební výstava svého druhu a Brian Eno pro ni zkomponoval skladbu. Stejně jako další umělci, např. Pan Sonic, Riochi Ikedo, Scanner a mnozí další umělci.

Plánujete další knihu? Která hudba vás v současnosti „dostává”?

To je dobrá otázka. Velmi těžká otázka. Z nových věcí se mi líbí jen máloco. Například němečtí hudebníci Bunt Fried-man a Atom Heart. Dělají velmi komplexní programovanou hudbu, která je mixem Pan Sonic, minimalistické hudby, ale jsou v ní prvky salsy a latina. Mám-li být upřímný, musím napo-slouchat strašně moc nové hudby. Kvůli třetímu vydání knihy Rap Attack jsem poslouchal všechny možné odnože hip hopu. Od komerce typu Puff Daddy až po gramofonové mistry Invisible Scratch Piklz. V současnosti mne ale dostává velmi málo skladeb. Moc se mi líbí japonská hudba. Například Yoshinori Sunahara, který kombinuje exotický pop, house, lehčí žánry i breakbeat. Zní to trochu jako Cornelius, ale je to víc techno. Líbí se mi spojení, kde je hudba zároveň popová i experimentální. Je to velmi japonské. Tak trochu to připo-míná způsob práce Les Baxtera. Absolutní špičkou jsou podle mě Pan Sonic. Během svého žurnalistického období jsem dospěl až k únavě z hudby. Když jsem psal knihu Exotica, zjistil jsem, že se do poslouchání nutím. Kniha byla zároveň stra-tegií, jak se vrátit zpět k hudbě. Byl to způsob, jak si pro sebe objevit její smysl. Snažil jsem se zjistit, proč pro mě byla hudba tak důležitá, proč jsem byl tak posedlý zvuky. Udělal jsem s ní kariéru a zabrala mi většinu ži-vota. Před dokončením knihy jsem exotickou hudbu poslou-chal nepřetržitě několik měsíců. Teď mě víc zajímá produkce vlastní hudby. Velmi často žiji v tichu.

Jak jste pojmenoval hudbu, kterou tvoříte? Zapadá do nějakého žánru?

Právě produkuji hudbu pro CD rom, který vzniká v Belgii. Jmenuje se Mondo Fanatic. Částečně je o globálním opa-kování myšlenek. Je inspirovaná fotografiemi nejvyšších pater mrakodrapů na celém světě: ve východní Evropě, v Berlíně, v Čí-ně… Všude vypadají více méně stejně. Komponuji pro tento projekt různé skladby. Některé jsou velmi exotické, jiné ambientní, ale nahrál jsem i breakbeaty a mi-nimalistické skladby. Nikdy se mi nelíbila jen avantgardní impro-vizace nebo jen elektronická hudba. Poslouchal jsem soul, pop i disco, zkrátka všechno. Nechci se uzavřít do jedné oblasti.

David Toop - Top ten (alba)

Dr. John Gris-Gris
Toru Takemitsu Film Music Volume
Bo Diddley Go Bo Diddley
Alice Coltrane Universal Conciousness
The Beach Boys Ballads
Stockhausen Telemusic
Cich Cangkurileung Layung Kamari
Miles Davis On the Corner
Jahn McLaughlin Devotion
Marvin Gaye I Want You


Je pro mne opravdu nemož-né vybrat 10 alb, které by byly nejoblíbenější ze všech. Když poslouchám něco, co se mi líbí, právě ta hudba je v té chvíli nej-lepší na světě. Ale pokud bych někde na dva týdny ztroskotal a měl bych s sebou pár desek, tyto by mě učinily štastným.
David Toop

01.08.1999