Časopis Umělec 2002/3 >> Ježíš v Benátkách (Rozhovor s René Rohanem ze skupiny Kamera Skura) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Ježíš v Benátkách (Rozhovor s René Rohanem ze skupiny Kamera Skura)Časopis Umělec 2002/301.03.2002 Vladan Šír | rozhovor | en cs |
|||||||||||||
V soutěži na společný česko-slovenský pavilon na Benátském bienále 2003 zvítězil projekt ostravské skupiny Kamera Skura (Martin Červenák, Jiří Maška a René Rohan, založena 1996) a slo-venského umělce Erika Bindera. Je to poprvé za poslední dobu, kdy porota vybrala návrh předložený umělci bez podílu kurátora. Komise během jednodenního zasedání 26. září 2002 volila mezi osmi projekty, které se do uzávěrky sešly v Národní galerii a splňovaly podmínky zadání. Italští pořadatelé letos zadali téma Sny a střety. V rozhovoru s Umělcem René Rohan ze skupiny Kamera Skura popisuje vítězný návrh a přibližuje přípravy společného pavilonu.
Co tě přimělo ucházet se o účast v Benátkách poté, co např. Jiří Surůvka vyprávěl, co je to za horor? Surůvka zažil horor, protože šel do holportu s Ilonou Németh. Sešly se dvě osobnosti, z nichž by každá zvlášť Benátky dohromady dala, ale kompromis mezi nimi nebyl absolutně možný. Takže ten horor si v podstatě zvolil. My jsme s Erikem Binderem náš projekt opravdu vymysleli společně a společně jsme ho představili. Teď ho společně i uděláme. Už se těšíme. Měl jsem na mysli spolupráci s Národní galerií, z jejíž strany při uplynulých Bienále údajně nebylo vždy všechno zajištěné. Do velké míry i díky mému nátlaku, je (výběrové řízení) vyhlášeno a uzavřeno ještě před listopadem, kdy se dají velké firmy požádat o sponzorství, kdy se dá udělat ještě mnoho věcí. Jako každoročně je problém s katalogem Benátek, (do kterého) bylo těžké projekt dostat, protože se (o svém vítězství) člověk dozvěděl v březnu. Ten projekt se musí vyrobit, nafotit a pak poslat do katalogu. Další potíž byla, že o penězích rozhodovalo (Ministerstvo kultury) v červnu. Ten věčný časový problém teď odpadá, protože už nyní můžeme na projektu pracovat. Další věc je, že v Národní galerii pracuje Michal Koleček (viz článek na straně 19). Spolupráce s ním bude úžasná. Je to mimořádně schopný člověk, (naše práce) ho baví, rozumí jí, má organizační schopnosti. A bude dělat Benátky. To je další plus, které nás k tomu přimělo. Navíc jsem Benátky společně s Honzou Černým (z dnes již uzavřené Galerie MXM) dvakrát organizačně zařizoval a vím, co to obnáší. Teď mi do toho nikdo jiný nebude mluvit. Budeme si to dělat sami. Co to znamená, že na tvůj nátlak byla soutěž vyhlášena dříve, než tomu bylo v minulosti? Dva roky po sobě na Benátky nebylo dost peněz, dva roky po sobě jsme je organizovali a urgovali, aby se výběrové řízení vyhlásilo dříve, komise se sešla dříve a výsledky byly před listopadem, kdy se uzavírají fiskální roky ve velkých firmách. Malé firmě, která není mezinárodní, je nějaká expozice v Benátkách ukradená. To musí být firma s mezinárodním kreditem. Není to konflikt zájmů, když jsi spoluorganizoval poslední dvě přehlídky v Benátkách a teď jsi se přihlásil s vlastním projektem? Já nejsem zaměstnanec Národní galerie a nikdy jsem nebyl. Dělal jsem umělcům produkci, protože nebyli schopni si ji zařídit. Teď ji dělám sám sobě. Nejsem zaměstnanec Národní galerie, který by sám sobě prosadil projekt a sám pro sebe ho realizoval pod hlavičkou Národní galerie. To by byl konflikt zájmů. Navíc byl (výběr) anonymní. Byli jste už dlouho rozhodnuti, že se do soutěže přihlásíte? My jsme pořád spekulovali, co by se nám líbilo. Chalupeckého cenu jsme zamítli s tím, že tam se ani hlásit nechceme. Soutěžit v umění nám připadá scestné. Už několikrát jsme byli i vyzváni, abychom se přihlásili. O tom, kdo je nejlepší, rozhoduje pouhé složení komise, což nám přijde úplně mimo. Dejme tomu, že by komise byla složená tak, že bychom šanci měli… Ale přesto — ne. Tak jsme si říkali: “Ať to nevypadá, že se bojíme konfrontace se špičkou českého výtvarného umění, takže Benátky, to by se nám líbilo. A tam se budeme konfrontovat dokonce se světem.” Tak jsme se přihlásili a vyšlo to. Národní galerie v inzerátech vyhlásila soutěž 26. srpna a uzávěrka přihlášek byla 25. září. Není měsíc málo na přípravu celého pavilonu? Ono to překvapilo všechny. Já sám jsem nevěděl, že (vyhlášení) bude tak brzo. Formulář jsem si vyzvedl 6. září a teprve tehdy jsem zjistil, že 26. je uzávěrka. Takže jsme se s Kamerou Skurou a Erikem Binderem okamžitě sešli, protože to šíleně hořelo. Projekt jsme spíchli tak, jak už jsme to měli vymyšlené, ale prezentaci jsme museli teprve připravit. Takže vy jste měli projekt připravený dopředu? My jsme měli projekt. Ale nemysleli jsme si, že to bude do Benátek. Chtěli jsme to udělat ve dvoraně Veletržního paláce, protože jsme dostali nabídku od Michala Kolečka, že bychom tam mohli udělat výstavu. Ale když byly Benátky vyhlášeny, jejich téma na náš projekt sedlo jak ulité. Vyšlo nám vstříc. Tak jsme projekt částečně dodělali a částečně přizpůsobili podmínkám soutěže a byl hotov během jednoho víkendu. Téma jsme předem netušili, ale tenhle projekt byl přímo ideální. Jinak máme vymyšleno mnoho věcí, z nichž pak pro danou výstavu vybíráme. Spolupráce s Erikem Binderem byla také náhoda? To byla obrovská náhoda. On se nám líbil už dávno. Pořád jsme se ním někde setkávali — vystavovali jsme spolu v Ostravě, Košících, Žilině… Já ho znám osobně, kluci trochu míň, je hrozně zábavný, vtipný. Ty nástěnky, co měl před dvěma lety U Zvonu, u toho jsme se pochichtávali a říkali si, že ten by se nám líbil. V Ostravě měl zase takový punkový svetr — roztrhaný svetr a na něm bylo bodláčím napsáno punk. Takové fóry, u kterých jsme si řekli: “Škoda, že jsme to nevymysleli my.” Tak jsme se o tom bavili a Gábina Bukovinská (z Centra pro současné umění v Praze) navrhla, jestli bychom nechtěli vystavovat s Erikem Binderem v Galerii Jelení (v rámci výměnného programu mezi Centry v Praze a Bratislavě). Zřejmě i jim připadalo, že věci, které děláme, jsou příbuzné a dohromady by mohly fungovat. Tak jsme řekli: “Samozřejmě, s Erikem kdykoli, cokoli.” To je ta náhoda. Jak bude tedy pavilon vypadat? V zadní třetině pavilonu bude zavěšená figura Ježíše, nasvětlená teatrálně bodovými světly jako v kostele, přitom to bude evidentně gymnasta na kruzích. Ale hlavu bude mít nakloněnou tak, jak ji gymnasté na kruzích nikdy nemají, protože to by byla chyba. Bude mít rozpuštěné dlouhé vlasy — gymnasti jsou většinou ostříhaní nakrátko, aby jim vlasy nevadily. Pavilon bude celý v šeru. Původně jsme měli vymyšleného jen Ježíše — udělali jsme fotky a říkali jsme si, že by byla bomba, kdyby v Benátkách byla celá figura. Ale říkali jsme si: “Prázdný pavilon a v tom jedna třímetrová figura, to je suchárna.” Tak jsme řekli Erikovi o našem nápadu a domysleli jsme, jak by vypadala celá expozice. Erik do toho vnesl nápady, díky nimž to bude docela legrační. Na stěnách bude publikum, které bude střídavě šíleně fandit — jako hlučné fotbalové publikum — a najednou se úplně změní atmosféra, takže bude vidět publikum, jak se dívá třeba na šachový turnaj a napjatě zírá v tichosti na šachisty. Budeme chodit na sportovní utkání a natáčet jen publikum. Bude to takový výřez, v němž budou jen lidi, aby nebylo evidentní, o co se jedná — jen plocha lidí. Bude tam šíleně napjatá atmosféra, jak se diváci soustředí na ten sportovní výkon a přitom to vypadá, že ten gymnasta spí. Celé to bude úplně nesmyslně posunuté. Strop — světlík bude z černého plátna a na něm částečně stupidní hvězdičky, dětský měsíček, planetky a betlémská hvězda, namalovány fosforeskující nebo světle žlutou barvou a nasvícené fialovým světlem. Popruhy, na nichž bude Ježíš viset, chceme mírně ztmavit, takže to bude vypadat, že je spouštěn z nebe nebo naopak do nebe vytahován. Celá scéna bude snová. Konflikt těla a ducha. Ježíš, ztělesnění duchovna, bude ve sportovní vypjaté póze a navíc v póze, kterou normální člověk nezvládne. Téma střetů a snů nám umožnilo tento projekt uskutečnit. Jaký je v tuto chvíli rozpočet? Česká strana nám slibuje asi kolem milionu, něco dá slovenská strana. Chtěli jsme oslovit sponzory. Byl jsem jednat v Národní galerii, kde mi řekli, že jsme některé věci z rozpočtu hodně podcenili. Takže se bude předělávat. Výrobní náklady by měly být kolem milionu. Pokud budeme chtít nějaké věci navíc, musíme hledat sponzory. Vymysleli jsme si hodně věcí, jež bychom chtěli udělat jako doprovodný program — např. suvenýry nebo poutač na pavilonu, které jsme do samotného projektu nedávali. Ani jsme nepočítali, že bychom mohli vyhrát, takže jsme udělali jen projekt samotný. Teď vymýšlíme další věci a během třičtvrtě roku se to možná vyvine v obrovský cirkus. Budou tu suvenýry, věci, které si lidé mohou odnést, aby byla propagace česko-slovenského pavilonu maximální. Konečně by byly také inzeráty, plakáty, možná billboard. V rozpočtu zatím nic takového není. Po debatě s Národní galerií jsme zjistili, že aspoň plakáty do tramvají a do metra by stály za to. Je škoda, když Ministerstvo kultury a Národní galerie dávají takové peníze na něco, o čem se v Čechách potom v podstatě neobjeví ani zmínka. Jsou to skoro vyhozené peníze. Událost je to jen pro ty, co jsou v Benátkách, a pro ty, co tam náhodou jedou. Jinak v Čechách nikdo o ničem neví. Národní galerie nalije peníze do jakéhosi uměleckého chřtánu, a tím to hasne. Sama potom nemá žádnou propagaci. Bylo by v oboustranném zájmu — nás umělců i galerie, aby se o tom tady vědělo a propagace byla co největší. Vyhráli jste. Jaký bude váš postup v příštích měsících? Teď se s Erikem sejdeme a pořádně to oslavíme a potom začneme pracovat. To, že se (soutěž) vyhlásila tak brzo, nám hraje do karet. Národní galerie má nějaké rezervy, které by se měly vyčerpat letos. Pokusíme se, aby byly peníze na výrobu figury vyčleněny už letos, abychom na ní mohli začít pracovat. My nemáme na to, abychom nechali odlít třímetrovou figuru z laminátu. Pak musíme najít prostor podobný tomu v Benátkách, kde bychom ji nainstalovali. Celý projekt bychom chtěli mít hotový maximálně do března: odzkoušené, připravené, hotové a nafocené pro katalog. Pak chceme rozšířit náš stávající katalog a udělat katalog Erika Bindera. U katalogu, který jsme už vydali, jsou pokryty náklady na fotografie, překlady, čímž Národní galerie ušetří dost peněz. Erik Binder si také katalog dělá sám. Uděláme dotisk, kde by byla loga. Doplníme ho o dalších dvacet stránek. V listopadu musí být projekt natolik vizuálně nosný, že ho budeme schopni představit sponzorům. Už na tento rok je toho až dost. Chceme projekt dokončit a nemuset dělat kompromisy.
01.03.2002
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář