„Velký kreslíř Gabriel Frugone (autor knih Gabriel Frugone, nejlepší kreslíř na světě a Gabriel Frugone, nejtvořivější umělec vesmíru) je autorem nové značky Pencilan. Jde o vskutku mistrovské dílo tohoto velkého umělce, kterého ve stovkách zemí šmírují (viz google), v mnohem méně obdivují a v téměř žádné nehonorují.“ Tímto neskromným prohlášením otevírá Gabriel Frugone, lépe řečeno Pencilan, svůj blog (www.pencilan.blogspot.com), v němž obsáhle dokazuje, že jeho práce ilustrátora, autora komiksů a grafika je věrným odrazem jeho osobnosti. Uruguajský občan Gabriel Frugone přijel do Mexika více méně před pár roky. Vzpomínám, že na otázku, proč vlastně, mi nejednoznačně odpovídal s úsměvem plachým až sarkastickým, že prý jenom proto, „aby to tu poznal a koukl se, co se tu dá dělat.“ Nevím, zda „kouknout, co se tu dá dělat“ zahrnovalo i tělesné, duševní a sexuální třeštění, předváděné v těchto komiksech, ale kdyby tomu tak bylo, určitě by to musely dát do pořádku jiné, především právní nebo soudní instance. Od Legerovic rodiny po Boží medvídky Nežertemě se Frugone vysmívá až do nejvyšší míry vyčerpání všem kýčům, nejpatetičtějším klišé a pseudovýtvorům, které nepozorovaně, ale o to vytrvaleji zavalují naše kulturní prostředí. Hudba, televize, telenovely, kreslený humor. Frugonovy příběhy jsou jistým druhem pop umění v krachu. Je zaplevelené odkazy k filosofickým bibliografiím a k nedotknutelným populárním postavám, jako je Růženka Jahůdka, ta roztomilá holčička v kloboučku s jahůdkou, zdobící moji peřinku v dětství, které nemělo nejmenší potuchu o strašlivých a pohlavně nenasytných medvídkovských kyklopech. Teď se Gabriel Frugone zabývá především tím, že sám sobě věnuje „světové“ dny, jež ho oslavují jako kreslíře. Kromě toho, že neustále produkuje šílené rozverné příběhy, graficky upravuje časopisy a další kulturní produkty v Mexiku a v nejbližším vesmíru. http://www45.brinkster.com/tiruliru/
Doporučené články
|
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
|
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář