Mission Impossible

Jeden můj známý, developer, si usmyslel, že udělá něco pro umění. Svoji osvětovou misi se rozhodl prosadit direktivně, protože ve společnosti, kde není dostatečně vytvořená skupina snobů a kde i vrcholní představitelé státu staví své knihovničky na balkón, to zkrátka jinak nejde. Developer koupil obrovskou parcelu, zhruba 500 hektarů, na které postavil pět tisíc rodinných domků, jež jsou v postkomunistických zemích, kde několik generací má panelákové trauma, velmi žádaným zbožím a nálepkou kapitalismu. Tyto rodinné domky však nejsou žádné obludy z laciných seriálů, ale jsou to moderní, účelové a jednoduché stavby, cenově přiměřené. Jejich koupě je však podmíněna: s domem si občan musí koupit i jeden obraz současného umělce, který je v ceně. Další podmínkou je, že tento obraz bude také jeden rok skutečně viset na zdi a občan se bude učit s ním žít. Svůj přidělený obraz si demokraticky vybere z katalogu. Developer věří, že obyvatelům dílo nakonec tak přiroste k srdci, že ho po roce nesundají. Vracet ho nesmí. Násilný výchovný příděl může mít ale zcela opačný účinek. Majitel domku s velkou úlevou po roce častých a nečekaných kontrol pracovníka developerovy kanceláře, zda dílo visí, obraz s radostí vyhodí. A jsme zase tam, kde jsme byli: na balkóně. Mission Impossible.

01.04.2000