Nemusíte mít penis, abyste byli génii / (Guerilla Girls)

Být ženou-umělkyní má zajisté své „výhody“, říkají Guerrilla Girls - pracujete, aniž byste musely být za každou cenu úspěšné, nemusíte vystavovat, jste v klidu, protože víte, že můžete udělat kariéru třeba až po osmdesátce a samozřejmě, nemusíte být zostuzena tím, že by vám někdo říkal, že jste geniální. „Nemusíte mít penis, abyste byli génii,“ nabádá jeden z jejich anarchistických plakátů, které se už dnes staly uměleckou formou samy o sobě.
Guerrilla Girls je skupina anonymních žen (jejich skutečný počet je stejně tajný jako dokumenty FBI), které se považují za „svědomí uměleckého světa“. Skrývajíce se v gorilích maskách se síťovanými punčochami na nohou vyrážejí pravidelně v noci, aby udeřily - vylepují své plakáty, kterými napadají společnost bílých mužů za její sexismus a rasismus. Poprvé se objevily na jaře roku 1985 s povzbuzujícím plakátem, na kterém byl seznam jmen 42 prominentních umělců (mužů) konfrontovaný otázkou „Co mají tito umělci společného?“ Odpověď zněla: „Všichni vystavují v galeriích, kde není zastoupeno více než 10% žen, nebo vůbec žádné.“ Následoval další plakát se jmény 22 uměleckých kritiků, kteří píší o ženách z méně než 10% své produkce.
Guerrilla Girls s oblibou pojmenovávají a prstem ukazují. Mají na to svou další skvělou taktiku tzv. „Report Cards“ (hlášení), kterými hodnotí konání jednotlivých představitelů uměleckého světa podle toho, jak moc tito opomíjejí ženy. Například během let 1985-86 obdržela Galerie Blum Helman hodnocení: „Žádné zlepšení, zatímco Mary Boone byla oznámkována jako „boy crazy“ (muži poblázněná) a Sperone Westwater „neodpustitelné“. Další nápravné akce představovala rozesílání dopisů sběratelům umění. Dopisy byly na růžovém papíře. „Drahý sběrateli,“ psalo se, „napadlo nás, že vaše sbírka jako i většina ostatních, neobsahuje dostatek uměleckých děl vytvořených ženami. Víme, že vás to mrzí a že to ihned napravíte. S nejvřelejšími pozdravy Guerrilla Girls.“ Guerrilla Girls považují svá prohlášení (například „Zač bude stát vaše sbírka umění, až sexismus a rasismus vyjdou z módy?“) za jakési vzkazy veřejné služby. Vždy dobře skryty v gorilích maskách přinášely svoje vzkazy do různých diskusí, televizních zpráv a přednáškových síní na univerzitách.
V roce 1987 se Guerrilla Girls zaměřily na bienále ve Whitney Museum pro jeho praktiky, kterými lidem odpíralo účast z rasových a sexuálních důvodů. Když bylo otevřeno kontroverzní bienále v roce 1993, vypadalo to, jako by všem těmto letům neustálého útočení dalo konečně za pravdu, neboť většina vystavujících byly ženy, Američané afrického, asijského či latinskoamerického původu a homosexuálové. Dokonce i texty v katalozích byly psány převážně lidmi z těchto kruhů. Bylo to úplně poprvé, co Whitney Museum uspořádalo tak velmi politické bienále. Údajná politická korektnost působila jako rudý hadr a celý umělecký svět se rozzuřil. Kay Larson, kritička píšící pro New York Magazine, velmi trefně okomentovala situaci, když napsala: „Ti, kteří mají hodně co ztratit - nebo si to aspoň myslí - riskují pravděpodobně infarkt jen tím, že vkročí do dveří.“
Rozhovor s Guerrila Girls jsme vedli v anonymitě, nikdy se mi nepodařilo dozvědět se, s kým jsem vlastně mluvila. Guerrilla Girls přijímají jména zemřelých umělkyň z minulosti. Mluvila jsem s Romaine Brooks a s ženou, která se hlásila jako Guerrilla Girl I.

Gablik: Jaké je to být Guerrilla Girl - co je na tom nejlepší a co nejhorší?
Brooks: Nejlepší je cestování, to milujeme. Podávat zprávy o různých přestupcích nás velmi baví - viděly jsme velký kus světa. Pro ženy v různých zemích je to silné zjevení - někde má feminismus velmi malou podporu.
Gablik: Mluvme tedy o tématech, která je zajímají.
Brooks: Už před léty jsme kritizovaly bienále ve Whitney, na Clock Tower v New Yorku jsme uvedly všechny statistiky svědčící o tom, jak velmi sexistické a rasistické bienále bývalo. A na posledním je najednou 40% žen a zhruba 35% barevných umělců a řekla bych, že na tom máme velkou zásluhu. Úsilí, s jakým jsme do toho léta tepaly a pořád o tom mluvily, konečně přináší ovoce.
GGI.: Peter Plagens pak napsal v Newsweeku, že práce vystavené ve Whitney vypadají jako New York Post vydaný skupinou Guerrilla Girls.
Gablik: Vím o tom, že jednou ze základních složek vaší práce je humor, ale zkuste vážně charakterizovat vaše poselství.
GGI.: V roce 1984 vystavilo Muzeum moderního umění malířskou a sochařskou expozici, na které bylo 166 lidí a z nich jen 16 žen - necelých 10 % a my jsme věděly, že jsme v prdeli. Tak jsme vytvořily skupinu Guerrilla Girls, protože jsme měly pocit, že kritici, umělci, kurátoři i obchodníci s uměním jsou všichni za tuto situaci zodpovědní. Chtěly jsme se zaměřit na ty, kteří to mají na svědomí. Našim cílem je, aby ženy a jejich citlivost byla v uměleckém světě více zastoupena.
Gablik: Přestože vím, že vše má zůstat v anonymitě, ráda bych věděla vše o tom dni, kdy to všechno začalo. Myslím, kdo si to celé vymyslel.
GG I.: Ach bože! To je jako kdybyste chtěla mluvit o počátku světa.
Brooks: Byla přitom sestava mladších i starších feministek.
Gablik: Byl u toho někdo, koho byste mohly identifikovat jako zakladatele?
GG I.: Ne, je to skupina. Přemýšlely jsme o tom, jak to podat a nápad s Guerrilla Girls se zdál skvělý. Slovo gorilla znamená zvíře a slovo guerrilla tu akci. Píšeme to jako ti partyzáni, ale nosíme při tom gorilí masky, takže to funguje jako určité podobenství. Je to velmi účinné: kombinace ženského těla s rozzlobenou gorilí hlavou.
Brooks: Také jsme chtěly, aby feminismus, který se zrovna stával téměř sprostým slovem, byl víc sexy, víc zábavný.
GG I.: A také ho ukázat jako něco pozitivního.
Gablik: Takže to shrňme: chcete tedy systém uměleckého světa změnit ještě nějak jinak než zapojením žen? Myslíte si, že pokud v systému budou mít ženy a barevní umělci své správné postavení, tak je to v pořádku?
Brooks: Myslím si, že ten systém je v zásadě pěkně blbej, ale to chcete mluvit o politické změně nebo co?
Gablik: S tím souvisí otázka, zda-li si myslíte, že umělci se mají cítit povoláni zasazovat se o sociální změny?
Brooks: Myslím, že ano, umění má být závažné, jak pro umělce, tak pro diváky. Ale když to teď říkám, mluvím za sebe, na za Guerrilla Girls. Umění musí spojovat.
Gablik: Takže vy obě jste umělkyně samy za sebe a vystavujete své práce v galeriích?
Obě: Ano.
Gablik: O tom ale nechcete mluvit?
Brooks: Důvod naší anonymity je ten, že nechceme používat Guerrilla Girls jako prodlouženou ruku naší vlastní kariéry.
Gablik: Dotýkáte se vaše vlastní práce feministických záležitostí?
Brooks: Ne zjevně. Nedělám politické umění, ale zjišťuju, že být Guerrilla Girl mi pomáhá.
GG I.: Já myslím, že každá z nás má jiný vztah k tomu, že je Guerrilla Girl a zároveň pracuje na svém vlastním díle. Já osobně to mám dost oddělené. Některé Girls nejsou umělkyněmi, pracují například v uměleckých institucích.
Gablik: Kolik vás je?
Obě: To nikdy neříkáme.
Brooks: Pamatuju se, jak jsem kdysi dávno šla po East Village, byla zima a poprvé jsem uviděla plakát Guerrilla Girls a úplně mě dostal. Měla jsem pocit jako by ke mně někdo mluvil. Najednou tu byl hlas, který se dotkl té frustrace a izolace a toho všeho, co jsem cítila.
Gablik: Jak se člověk může stát součástí toho hlasu? Může být člověk Guerrilla Girl kdykoli?
Brooks: Je to jakási podzemní záležitost, je to feministická síť.
Gablik: Scházíte se pravidelně - třeba měsíčně?
GG I.: To neříkáme. Scházíme se dost často kvůli plakátům, kdy se rozhodujeme, co jejich prostřednictvím budeme sdělovat veřejnosti. Původně plakáty začaly jako statistické zprávy jako tato muzea nezastupují ženy a barevné umělce ad. Většinou se snažíme, aby v tom byl humor. Například jednou, když Jasper Johns prodal obraz za 17,7 milionů dolarů, tak jsme poukázaly na to, jak by za tuto sumu bylo lehké koupit si celou antologii všech žen - umělkyň, co zde byly.
Brooks: Mohli byste si koupit po jednom obrazu asi padesáti umělkyň.
Gablik: Máte někdy nepřátelské ohlasy?
Samozřejmě. Zvlášť když napadáme určité galerie. Udělaly jsme série plakátů jako byly „Report Cards“, ve kterých jsme známkovaly newyorské galerie. Na jedné z našich posledních se praví „Toto jsou nejbigotnější galerie v New Yorku.“
Gablik: kdo byl první v pořadí?
Brooks: Všechny ty drahé prestižní galerie jako Pace. Jedna z nich byla v Soho - Jay Gorney - a pokaždé když jsme tam plakát vylepily, byl stržen.
Gablik: Jedno z aktuálních témat je pocit, že západní civilizace se rozpadá a že se ocitáme na jejím konci. Zajímalo by mne, jestli o tom také přemýšlíte. Ovlivňuje to z vašeho hlediska funkci umění? Nebo jste zaměřeny pouze na ženskou otázku?
GG I.: Myslím, že jsme jednosměrně zaměřeny na ženskou otázku, přestože některé umělkyně v naší skupině by rády kladly vaši otázku. Ale my prostě nenabádáme lidi, čím a jak se mají zabývat. Ale tyhle problémy už se také objevily na našich schůzích.
Gablik: Můžete popsat nějakou takovou diskusi?
Brooks: V posledních letech Bushova prezidentování jsme udělaly sérii politických plakátů. Bylo to poprvé, co jsme se nezabývaly pouze uměleckým světem, protože jsme byly tak poplašeny válkou v zálivu a problémy bezdomovců, životního prostředí a AIDS. Ve stejné době začala působit v New Yorku skupina WAC (Woman´s Action Coaliction), což je přímá akční skupina, která dělala to samé. Tak jsme se rozhodly, že je na čase se vrátit k našemu původnímu úkolu - působit na půdě umění. Naše nové plakáty jsou zaměřeny přímo na umělecký svět. Tím ale nechci říct, že některé z nás nejsou osobně posedlé záležitostmi jako je AIDS a zkoumáním toho, proč nám hrozí nejrůznější katastrofy.
Gablik: Zdá se vám tedy, že prožíváme opravdu apokalyptické časy?
Brooks: Já osobně jsem byla velmi zasažena ztrátou spousty svých přátel, kteří zemřeli na AIDS. Takže o tom dost přemýšlím, ale to neznamená, že už nechci být Guerrilla Girl.
GG I.: Už dříve jsme mluvily o naší agendě, která je dosti úzká, ale je dost důležitá, protože se týká občanských práv. Do uměleckých škol mnoho žen, více než 50%, ale potom se nějak ztratí, protože tu neexistuje žádný systém, který by je podporoval. Jejich citlivost se ztratí.
Gablik: Zdá se mi, že jeden z nejdůležitějších aspektů vaší práce v Guerrilla Girls je dosah jejich činnosti. A že se vám podařilo zbavit se do určité míry individuality, protože pracujete anonymně. Ale vidím rozpor v tom, že bojujete za individualistický světový názor, za právo mít individuální kariéry, což znamená následovat úzké limity, které určuje zavedená ideologie autonomního umění. Takže se zdá, jako by se celý společný rozměr vaší činnosti poněkud ztrácel. Já vidím ten systém jako něco obklíčeného patriarchálními institucemi a silami.
Brooks: Myslím, že v současnosti nemám jinou alternativu.
GG I.: Vlastně změnit ten systém by bylo neuvěřitelně složité. Náš postoj je umožnit k němu ženám lepší přístup, ne systém bořit. My mluvíme za lidi, kteří se na tom chtějí podílet a být toho součástí.
Brooks: Takže nakonec: protože jsme Guerrilla Girls, máme nějaký společný konsensus, ale v zásadě jsme parta individualistek.

Z knihy Suzi Gablik Conversations Before the End of Time přeložila Ivana Lomová (kráceno)

01.07.1999