Pavel Štýbr (*1957, žije v Plzni) začal malovat po 11. září a od té doby vytvořil rozsáhlé soubory fotografií, koláží, asambláží a maleb. Jeho východiska jsou česká krajinomalba, třeba Václav Rabas, nebo taky Henri Mattise, a od nich se dostal k lapidárnímu abstraktnímu výrazu ve všech kategoriích, kterým se věnuje. Cestou zkřížil stopu současných neodadaistických tendencí a chvíli křísil informel. Přichází s úkolem prověřit možnost udělat něco podruhé, nebo zdánlivě podruhé, s posláním vyjádřit sebe a zjistit, že nejadekvátnějším prostředkem jsou kapané pruhy. Řekněte “kompozice s horizontálními liniemi„, a řekněte “peřina„ – slyšíte ten rozdíl? Při malbě používá Štýbr dripping, protože opovrhuje štětcem, a pokud fotografuje, vyhledává abstraktní kompozice blížící se malířským námětům. Jeho první práce byly desky z papíroviny, na nichž vytvářel rytmické struktury nahuštěním vlnek linkovaného papíru. Delikátní geometrické malby akrylem na plátně, kterým se věnuje nyní, vycházejí ze vzpomínek na čisté plochy školních tabulí, z hudby, z designu nábytku a nádobí a z prožívání krajiny a jedna za druhou tvoří pokračování hermetického příběhu, který vydržíme s napětím sledovat, protože ho nese vášeň a jistá narativní logika. Co bude dál? Puntíky, pruhy, nebo puntíky a pruhy? Samostatně zatím vystavoval pouze fotografie a „fotokomiksy“: v péči Jiřího Valocha v brněnské Galerii Kabinet (2007), v pražské Galerii Pecka (2004) a jako host na retrospektivě Vladimíra Kokoliy v Domě umění v Brně (2003). Jako malíř Štýbr na zhodnocení a zařazení teprve čeká. Jeho devízami jsou kontinuita, charisma a fakt, že přesně ví, proč a kudy šel. Přivlastnil si tak s bezprostřední energií i to, co bychom mu mohli upírat ve jménu „originality“, „inovace“ a „historie“ umění.
Doporučené články
|
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
|
|
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář