Penis Envy / (Několik poznámek k jednomu tabu v moderní kultuře)

Lence Lindaurové

Moje největší přednost je můj penis.
Jack Steed, pornohvězda

I.
V souvislosti s předcházejícím textem L´Origine du Monde je téma následujících poznámek logické. Po vagíně musí následovat penis. Na první pohled zřejmé konstatování však není v daném kontextu tak jednoznačné. Zobrazování penisu je ve výtvarném umění natolik časté, že je možné pochybovat o identickém významu a stupni tabu, jako v případě pohlaví ženského.1
Pouhý výčet a popis všech děl, která penis vyobrazují, by zabral několika násobek možného rozsahu tohoto textu. Také literatura zabývající se penisem svým množstvím dalece přesahuje texty o vagíně.2

II.
Téměř by se mohlo zdát, že celá kultura je penisem fascinována. Psychologie a zejména psychoanalýza daly této fascinaci teoretický rámec a odkryly celou řadu podvědomých motivací.3
Sloupy antických chrámů, věže středověkých katedrál, mrakodrapy, majáky, telekomunikační věže, tovární komíny atd. jsou tak vykládány jako vztyčené symboly mužské dominance. Čím větší tím lepší. Také vlastní nespokojenost s penisem, respektive touha po větším, bývá často interpretována jako podvědomá motivace v tvůrčí činnosti. Psychoanalýzou popsaná obava z kastrace je vysvětlována i v touze po zobrazení penisu a tím i jeho symbolického zachování. Zobrazovaní penisu je rozděleno v podstatě do dvou základních skupin: penis v klidu, který díky barokním andílkům pronikl i do církevního umění, a penis v erekci, který takové "štěstí" neměl a v moderní době je spojován téměř výlučně s pornografií. Penis v erekci se ale od ne paměti objevuje v erotických kresbách zobrazujících pohlavní akt. Odlišení erotického umění a pornografie přesahuje rámec tohoto textu a v podstatě také neexistuje jakákoli závazná či všeobecně přijatá definice jejich rozdílnosti.

III.
Zobrazení penisu se však ve výtvarném umění neobjevovalo pouze v primárně erotických souvislostech a často odkazovalo i do jiných oblastí. Félicien Rops ve svých kresbách a grafických listech užíval sexuální symboliku v širších kulturně sociálních souvislostech, zejména ve spojení s náboženstvím. Na kresbě Máří Magdalena z roku 1885 leží masturbující ženská postava na úpatí kříže, na kterém není ukřižován Kristus, ale ztopořený penis. Princip zbožnění falu použil Rops vícekrát a nebylo náhodné, že se o jeho díle zmínil i Sigmund Freud. Rops tak v řadě ohledů vizuálně dokumentoval prvotní, freudovskou, linii psychoanalýzy. V podobném kontextu zobrazil penis i Karel Hlaváček v cyklu Prostibolo duše (1897), z něhož byl v minulém textu reprodukován pastel Vyhnanec. 4 Na ilustraci k básni Poprava duše zobrazil dívčí tvář, kterou škrtí prsty měnící se postupně v penisy. V dopise Stanislawu Przybyszewskému o tomto pastelu napsal: "Chtěl jsem zde vyjádřiti strašnou nenávist všeho reálného k psychickému. Brutálná realita škrtí - pohlavní realita hrubých, zarostlých rukou. Ohyzdné prsty se tu rovněž metamorfosovaly v hnusné, nehetnaté pyje."5 Sadistická agresivita Hlaváčkovy vize tvoří zajímavou paralelu s fetišistickým objektem Filipa Turka z instalace Feminiola of Lunacy z roku 1993-94.6 Turek vytvořil drátěný kryt na ztopořený penis, kryt který však nechrání před penisem, ale naopak z něj tvoří obrněnou útočnou zbraň. Je ale i symbolem určité nejistoty a obavy.
Ve stylizované podobě se penis často objevuje i v díle Edvarda Muncha. Využíval pro zobrazení penisu dvou základních motivů: měsíce v úplňku, jehož zrcadlící se odraz tvoří falický tvar,7 a stylizovaný stín lidské postavy. Erotická souvislost obou zobrazení je díky dalšímu kontextu Munchových děl evidentní. V roce 1894 vzniká olejomalba Puberta. Nahá dívka sedí na okraji rozestlané postele a zkříženýma rukama si zakrývá pohlaví. Zpoza její pravé strany vystupuje hrozivý falický stín symbolizující "brutálnou realitu" dospělého světa. V této souvislosti je zajímavé poznamenat, že Munch byl také jedním z prvních umělců, kteří využili motivu spermií.8

IV.
Samostatnou skupinu však tvoří zobrazení "penisu o sobě", tedy penisu, který odráží existenciální samotu svého majitele. Otevírá se tak i zobrazení tabu, které je nazýváno onanií.9 Jedním z prvních, kdo zřetelně onanii zobrazil byl Angličan Aubrey V. Beardsley. Beardsley patřil do uměleckého okruhu Oscara Wilda, jehož divadelní hru Salomé také ilustroval. V roce 1896 vytvořil sérii ilustrací Aristofánovy Lysistráty. Dílo, především díky Beardsleyho kresbám, bylo opředeno mnoha skandály a oficiálně byl jeho prodej zakázán. Ztopořený penis se objevuje téměř na všech listech cyklu. Na kresbě Lampitina toileta je zobrazen onanující kupid pudrující ženiny hýždě. Symbol čisté lásky je přeměněn v symbol hříšné perverze. Také kresba Vyslanci Lakedaimonských vyvolala pobouření. Trojice mužů, či spíše trojice ztopořených penisů, patří mezi Beardsleyova nejvypjatější díla. Jeho dílo i on samotný inspiroval řadu badatelů k celé řadě zajímavých úvah o Beardsleyho narcisismu, fetišismu, homosexualitě, transsexualitě, či dokonce o incestním vztahu se sestrou Mabel.10
Prokletí vlastní sexuality se odrazilo i v díle Egona Schiele. Sexuální tématika prochází kontinuálně celou jeho tvorbou. Expresivita jeho formy vzbuzovala otevřené protesty. Od počátku svého díla byl také Schiele fascinován vlastní tváří. V průběhu jeho krátkého života vznikly desítky stylizovaných autoportrétů. Schiele kladl zásadní důraz na tvář, respektive na uhrančivý pohled očí, a dramatická gesta rukou. Otevřenost s jakou Schiele ukazoval divákům své nitro byla poměrně vyhrocená. Na Autoportrétu z roku 1910 se Schiele zobrazil při onanii. O dva roky později byl dokonce obviněn ze šíření pornografie a odsouzen na krátký pobyt ve vězení. Při soudním přelíčení soudce demonstrativně spálil jedno ze závadných děl.
Na filmovém plátně se onanie jako symbol osamocení otevřeně objevila ve filmu spisovatele Jeana Geneta Chant d´Amour z roku 1953. Film vychází částěčně z Genetových vlastních zkušeností a ukazuje příběh dvou uvězněných homosexuálů, kteří tráví svůj trest v sousedních celách. Napětí vyvolané nedostupností a současně blízkostí obou mužů využil Genet k zachycení velice citově silného příběhu. Onanie je zde vlastně jedinou možností fyzického prožitku lásky.

V.
Přímo se tohoto tématu dotkl i David Wojnarowicz v cyklu 24 inscenovaných fotografií Arthur Rimbaud v New Yorku z let 1978-79.11 Koncept celého projektu uvedl prokletého básníka do života NYC konce 70. let. Wojnarowiczův Rimbaud prochází ulicemi města jako další desítky, stovky a tisíce ztracenců a ztroskotanců, outsiderů neschopných se zařadit. Rimbaud v jídelně, podzemce, peep-show, na Times Square či v drogovém snu s injekční stříkačkou v paži. Na jedné z fotografií je Rimbaud zachycen při onanii. Sexuální témata se u Wojnarowicze objevují poměrně často a zapříčinila i cenzorské zásahy. Wojnarowiczovo vykořenění vycházelo z jeho vlastní homosexuality, ale bylo výrazně podpořeno i onemocněním virem HIV.
AIDS i homosexualita ovlivnily i fotografické dílo Roberta Mapplethorpa.12 Jeho zobrazení penisu je nejen explicitní, ale i osobní. Modely byly často jeho vlastními přáteli a fotografie tak získávaly intimní charakter. Často se tak penis stal nositelem určité identity. Na fotografii Mark Stevens (Mr. 10 1/2) z roku 1976 nevidíme žádnou tvář. Mark Stevens je zde identifikován s vlastním penisem. Arthur C. Danto upozornil na určitou nadsázku tohoto zobrazení, kterou viděl nejen v "umístění" penisu na sokl, ale i v postavičce čertíka na pravé ruce modelu.13 Kontext vzniku díla však zmíněnou nadsázku přesahuje. Mapplethorpe v té době fotograficky mapoval newyorskou homosexuální SM scénu. V druhé polovině 70. let tak vznikla celá řada fotografií s touto tématikou, včetně slavného autoportrétu z roku 1978.14
Zobrazování penisu homosexuálními umělci má v kontextu současného umění příbuzný význam jako zobrazení vagíny ve feministickém umění, tedy jako vizuální vyjádření minoritního pocitu prostřednictvím té nejzřetelnější symboliky. Známé jsou kresby básníka Jeana Cocteaua, z umění posledních desetiletí pak například díla dvojic Pierre et Gilles nebo Gilgert and George, a celé řady dalších. Zvláštní místo patří samozřejmě enigmatickému kreslíři, který užívá pseudonym Tom of Finland.

VI.
Reprezentanti britské výtvarné scény, bratři Chapmanové použili penis ve svém videu xxxx, které bylo vystaveno i na pražské výstavě Close Echoes. Toto dílo, které ostentativně stavělo na odiv svou zbytečnost však nebylo zdaleka tak prvoplánové. Penis vyrůstající z mužské tváře jako by ilustroval některé často rozšířené názory, které identifikují mužův způsob uvažovaní s kvalitou jeho sexuálních aktivit.
Zobrazování penisu však nebylo v moderním umění pouze mužskou záležitostí, ale tématu se dotkla i celá řada umělkyň. Z meziválečného umění můžeme zmíniti kresby Toyen nebo její ilustrace k de Sadově Justině z roku 1932. Známé jsou i falické objekty sochařky Louise Bourgeois.15 Výčet dalších jmen by samozřejmě mohl dále pokračovat. Penisem se začaly zabývat i literární a umělečtí historici, teoretici a kritici.16
Téma postupně ztrácí na skandálnosti, respektive se stále zvětšuje skupina lidí, pro které je přijatelné. Ukazuje se, že jeho tabuizace a skrývání se přímo dotýkajís celé řady předsudků, které jsou moderní civilizací vnímány negativně. Nejedná se však pouze o mentální význam zobrazení penisu, ale v neposlední řadě i jeho objem, tedy tvar, jenž nemusí vždy symbolizovat pouze nadvládu a dominanci. Jako příklad uveďme závěrem plastiku Constantina Bracusiho Princezna X z roku 1916.

Poznámky:
1) Na otázku proč je penis ve výtvarném umění zobrazován častěji než vagína, mi sochař David Černý lakonicky a logicky odpověděl, že penis je objem a tvar, že tedy je, na rozdíl od tvarově subtilnější vagíny, co zobrazovat.
2) Z prací publikovaných v poslední době je třeba uvést alespoň následující, které také odkazují k dosavadnímu poznání tématu: Joseph Cohen, Th.e Penis Book, 1999, Maggie Paley, The Book of Penis, 1999.
3) K tématu se samozřejmě mnohokrát vyjádřil i Sigmund Freud, který také formuloval jedno z klasických témat psychoanalýzy, kterým je závist, závidění penisu : (pro angl verzi Penis Envy). Ze základní literatury můžeme uvést alespoň následující: Sigmund Freud, Práce k sexuální teorii a k učení o neurosách. Vybrané spisy III. Praha 1971, zejména text Některé psychické následky anatomického rozdílu pohlaví 200 - 207 (pro angl. verzi: Some psychical consequences of the anatomical distinction between the Sexes. in: Standart Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud 19. London 1953 - 1974, s. 243 - 258), W. E. Grossman, W. A. Stewart, Penis Envy. Journal of the American Psychoanalytic Association 1976, 193 - 212, L. Karma, A clinical report of penis envy. Journal of the American Psychoanalytic Association 1981, s. 427 - 446.
4) Více k cyklu Prostibolo duše in: Arnošt Procházka, Karel Hlaváček, Prostibolo duše. (ed. Luboš Merhaut, Otto M. Urban) Brno 2000.
5) Karel Hlaváček, Kritiky. Praha 1930, s. 12.
6) Filip Turek, Feminiola of Lunacy, instalace o čtyřech částech, různé, techniky, 1993 - 94. Reprodukováno in: Jinde a v čase. Náchod 1994, s. 68 - 74.
7) Například často reprodukovaný olej Tanec života, 1899 - 1900. 8) Portét Augusta Strindberga z roku 1896.
9) Velkou pozornost onanii věnoval ve svých pracích i příslušník surrealistického hnutí Bohuslav Brouk, Lidská duše a sex. Praha 1992.
10) Brian Read, Aubrey Beardsley. New York 1967, Malcolm Easton, Aubrey Beardsley and the Dying Lady. London 1972, Brigit Brophy, Black and White, a portrait of Aubrey Beardsley. London1968
11) Poslední velká Wojnarowiczowa výstava se konala v zimě roku 1999 v New Museum for Contemporary Art v New Yorku. V doprovodné publikaci se z zmíněného cyklu objevuje celá řada reprodukcí: Amy Scholder (ed.), The Art of David Wojnarowicz. New York 1999.
12) Také on obdivoval Arthura Rimbauda, když v roce 1987 vytvořil obálku jeho básnické sbírky Sezóna v pekle.
13) Arthur C. Danto, Playing with the Edge. Berkeley and Los Angeles, 1996, s. 107 - 112.
14) Tato fotografie byla reprodukována v Umělci 1/2000.
15) S jedním z "jejích" penisů ji zachytil i Robert Mapplethorpe na fotografii z roku 1982.
16) Marcia Ian, Remembering the Phallic Mother. Psychoanalyses, Modernism an the Fetish. Ithaca and London 1993

01.03.2000