Sci-fi architektura / (Jan Kaplický a Future Systems)

Architekt Jan Kaplický patří k těm ojedinělým tvůrcům, jejichž projekty vzbuzují velkou pozornost, přestože nejsou realizovány, ba dá se téměř říci, že dosáhl mezinárodní proslulosti dříve, než něco postavil. Přispělo k ní ve své době nepochybně především 2. místo v soutěži na novou Francouzskou národní knihovnu v Paříži, které v roce 1989 získal poté, co prezident Mitterand dal přednost druhému finalistovi Dominique Perraultovi. Dodnes jsem přesvědčen, že Kaplického návrh byl nejen originálnější vizí knihovny pro 21. století, ale nabízel by i zajímavější a živější prostředí než přísná a chladná stavba Perraultova.
Výstava v pražském Veletržním paláci předvádí na řadě modelů, plánů, fotografií a textů přehled tvorby ateliéru Future Systems, který Kaplický sdílí s Amandou Levette a v poslední době i s několika mladšími spolupracovníky. Výběr se soustřeďuje na práce z 90. let. Kaplického tvorba se však vyznačuje zvláštní - a v dnešní době proměnlivých mód až nebývalou - kontinuitou a jakousi zarputilou důsledností v domýšlení vlastních konceptů. Proto bude užitečné připomenout i počátky jeho působení v Londýně, kam z Prahy odešel po ruské okupaci v roce 1968. V Londýně ho zjevně silně oslovilo inspirativní myšlenkové klima iniciované Archigramem. Spolupracoval mj. i s ateliéry Richarda Rogerse či Normana Fostera, a to ještě před tím, než se tito architekti katapultovali mezi hvězdy světové scény. Přesto se Kaplický sám dostal jen k drobnějším interiérovým realizacím. (Jeden z interiérů - v obchodním domě Harrods - navrhl spolu s jinou českou exulantkou, Evou Jiřičnou.) Tehdy v 70. letech začal Kaplický pracovat na „volných“ projektech, kde mohl bez vnějšího zadání i omezení rozvíjet své novátorské představy moderního příbytku či přesněji obydlí budoucnosti. Řada číslovaných výkresů (dodnes toto číslování projektů dodržuje a na současné výstavě již dospěl k pořadovým číslům přes 250) představuje stavby pro stálé či víkendové bydlení, které se vůbec nepodobají tradiční představě domu, ale připomínají spíše kabinu letadla nebo lunární modul, jen zlehka dosedající do civilizací neposkvrněné krajiny. Není divu, že pak po jistou dobu pracoval i na studiích „interiérových“ předmětů pro program NASA (spolu s Davidem Nixonem, s nímž v roce 1979 ateliér Future Systems založil). Jeho technicistní orientace, která sbližuje výstavbu domu s konstruováním technického zařízení, se však postupně propojuje s kritickými úvahami o moderní civilizaci (jeho 150 m vysoká „věž koexistence“ z roku 1984 reaguje na přehuštěnost soudobého městského centra a vytváří v něm vertikální autonomní svět bydlení, práce i rekreace). Zásadní roli také začínají hrát ekologické aspekty stavění a patrně v souvislosti s tím se Kaplického návrhy začínají inspirovat spíše přírodními tvary. Tato témata tehdy nejdůsledněji promýšlí na návrhu „Zeleného domu“ z roku 1990, který spolu s návrhem pařížské knihovny předznamenává základní linii Future Systems v 90. letech.
Technologicko-konstrukční vynalézavost + ekologická ohleduplnost + elegance organických křivek, to jsou ústřední motivy všech návrhů, které můžeme na výstavě spatřit. Byť jsou v jednotlivých projektech spolu bytostně spjaty a jeden vyplývá z druhého, je užitečné je analyzovat postupně.
Přestože vlna high-tech se zdála rehabilitovat význam technických inovací ve stavění, Kaplický oprávněně kritizuje, že technicismus se často stává spíše jen stylovým výrazovým prostředkem, zatímco většina používaných stavebních technik značně zaostává za pokroky v jiných oblastech produkce. Proto se sám často obrací k technologiím používaným v leteckém nebo loďařském průmyslu, což mu umožňuje navrhovat stavby vylehčené, s menší spotřebou materiálu, vyrobené po částech v továrně a na místě pouze montované. Tak byla například vybudována skořepinovaná konstrukce jeho kabiny pro média na kriketovém stadionu Lord’s. Zároveň neváhá plně podřídit logice konstrukce výsledný tvar: dvojitě zakřivená forma mrakodrapu „Zelený pták“ zvětšuje pevnost stavby při minimalizaci spotřeby materiálu a umožňuje projektu atakovat výškový rekord (450 m).
Úspora materiálu je samozřejmě i ekologickým přínosem. Ten se u Kaplického projektů projevuje především úsporou energií při provozu stavby. Možnosti využití přirozené ventilace budovy, solární energie, vody zachycené na plášti budovy přitom determinují velmi originální tvary budov, které v 90. letech studoval s podporou Evropské komise na projektech bezemisních staveb (Projekty „Z“). Logicky tak dospívá i ke konceptu staveb zčásti zapuštěných do země a překrytých prosklenou skořepinou. (Prvním z těchto projektů bylo muzeum Akropole, nověji výstavní hala v Doncasteru. Rovněž zapuštěný do terénních vln je domek ve Walesu - jeho střecha je však zakrytá trávou, aby opticky splynul s krajinou.)
Organické tvary budov se Kaplickému ukazují jako staticky odolnější, s ohledem na proudění vzduchu vhodnější a zároveň dávají příznivější poměr mezi vnitřními plochami a povrchem stavby. Že však Kaplický zároveň tyto tvary cítí a formuje jako tvary poetické, je evidentní. Dokládají to i jeho vlastní přirovnání: mostu v Londýně k vodoměrce, mrakodrapu k ptáku, Archy v Doncasteru k motýlu apod.
Projekty Future Systems přes svou vskutku vědeckoanalytickou přípravu nesou vždy silný poetický náboj a symbolické poselství. Chtějí nabídnout vizi harmonické budoucnosti. Je otázka, zda metodické odhlížení nejen od estetických konvencí, ale i tradičních kulturních a sociálních vzorců spojených s bydlením může přinést obecně použitelná řešení. To však lze - jako u všech revolučních myšlenek - ověřit jen jejich realizací.
Future Systems 1989-1999. Kurátorka Michaela Kádnerová. Národní galerie, Veletržní palác. Od 11.12.1998 do 28.2.1999.

01.01.1999