Hvězdný prach / (Bridget Smith ve Window Gallery)

Jen málokterá z výstav ve Window Gallery využila své umístění v oknech Britské rady na Národní třídě tak dobře jako instalace Bridget Smith, kombinující velkoformátové fotografické obrazy s neonem. Je-li totiž jedním z hlavních témat této výstavy distribuce světla v urbánním prostoru, pak ona sama - vzhledem ke své poloze - zákonům této distribuce nutně podléhá. Zářící neon poutá večer náš pohled k vystaveným obrazům stejně tak, jako to činí ostatní neony v případě spotřebního zboží. Použitý neon je navíc jména zbavenou kopií skutečného reklamního neonu kasina Golden Nugget, které se svým původem v roce 1905, kdy Las Vegas tvořilo pouhých několik desítek domů uprostřed nevadské pouště, patří mezi nejstarší kasina na Fremont Street. Jak je dobře známo, právě masivní rozšíření neonů v Las Vegas s sebou v šedesátých letech přineslo architekturu zcela nového typu, v níž je symbolu jako výrazovému prostředku dávána přednost před tradiční architektonickou formou. Neon přitom pouze neoznačuje budovu na níž je umístěn, ale rovněž ji vizuálně zvětšuje. Světla neonů vytvářejí v noci iluzi dne, jež tvoří protiklad nepřetržité noci panující ve vždy setmělých interiérech hracích prostorů. O tomto převrácení základních časových dimenzí svědčí i fakt, že je Vegas fotografováno takřka výhradně v noci.
Bridget Smith naproti tomu svůj snímek Las Vegas Stratosféra z roku 1997 pořídila ze stejnojmenného hotelu ještě za soumraku, kdy se neony teprve rozsvěcejí. To, spolu s netypicky panoramatickým úhlem pohledu, umožněným extrémní výškou hotelu, znesnadňuje identifikaci jinak právě fotografiemi proslaveného turistického centra. Jeho dominanty jsou tímto nelidským pohledem a zvolenou denní dobou expozice zcela neutralizovány. Po bližším ohledání sice můžeme podle již rozsvícených poutačů poznat slavné hotely a kasina Stardust či Riviera, bez těchto vodítek by však bylo možné město na fotografii snadno zaměnit za kterýkoli jiný americký „downtown“. Smith nás tak tímto svým snímkem nenásilným způsobem přivádí k úvahám o vnitřních rozporech dynamicky se rozvíjejících urbánních celků druhé poloviny dvacátého století. Jestliže byla, jak ve své slavné knize Learning from Las Vegas již v sedmdesátých letech přesvědčivě vyložil Robert Venturi se svými spolupracovníky, architektura hlavní tepny Las Vegas určena výhradně pohledu řidiče a nikoli chodce, pak s rozšířením výškových staveb k němu přibývá rovněž pohled takřka mimozemský. Právě takovýmto pohledem, blízkým některým snímkům Andrease Gurského z poloviny let devadesátých, je možné ukázat jednotlivé urbanistické prvky v jejich širším kontextu. I samotné Las Vegas je tak netypicky zasazeno zpět do okolní pouště, ubíhající až k tyčícímu se pásu hor. Navíc se zdá, že architektura Las Vegas i tomuto novému pohledu vychází vstříc, když ve stále větší míře vedle plošných symbolů eklekticky používá i jisté symbolické architektonické formy, jakými jsou egyptská pyramida či cirkusové šapitó. Iluze tak expanduje z plochy do dimenze prostorové.
Obdobně lze interpretovat i snímek Stratosféra II z roku 1999, který spolu s dalšími třemi fotografiemi tištěnými na hliníkovou fólii tvoří polovinu pražské instalace Bridget Smith. Tyto další snímky přitom v užším celku zobrazují budovy, zachycené původně již na panoramatickém záběru Stratosféry II. Jsou to známé stavby vegasského „stripu“, hlavní třídy Las Vegas: Caesarův palác, hotel a kasino Cirkus, Cirkus a lasvegasské letiště s monstrózní černou pyramidou v pozadí. Narozdíl od jejích starších fotografií se stejným námětem však tyto záběry nejsou pořízeny ze samotného „stripu“, a postrádají tak přirozenou jednotící orientaci. Dvěma z těchto tří obrazů je vlastní horizontální kompozice, jejíž spodní plán, ať už se jedná o letištní plochu či nevadskou poušť, je ve své prázdnotě v příkrém kontrastu s přeplněným horním plánem, zachycujícím architekturu Las Vegas. Realistické světlo a celkový objektivizující přístup snímky Bridget Smith na jedné straně zbavuje vší upadlé estetičnosti tzv. umělecké fotografie, na straně druhé však rovněž dává vyniknout neskutečnosti zachycených výjevů. Blyštící se černá pyramida s kopií sfingy z Luxoru v bezprostřední blízkosti letištní plochy i Caesarův palác své vznešené vzory překonávají svou spektakulárností i stavebními náklady. Kopie zde tak slaví své konečné vítězství nad originálem.
Protiklad těmto čtyřem tematicky spjatým fotografiím tvoří čtyři snímky pouštního „stripu“: cesty, podobné té z Las Vegas, vedoucí ovšem nikoli městem, nýbrž pouští. To však není jediný aspekt, který je staví do protikladu k výše analyzovaným záběrům. Je-li těm prvým čtyřem vlastní vztah celku a části, jemuž dominuje prostorové uspořádání, pak ty druhé čtyři jsou charakteristické svou časovou následností. Ve skutečnosti se totiž jedná o dvě dvojice snímků, pořízené rychlým stisknutím spouště z jedoucího automobilu, o čemž svědčí i nižší ostrost jejich okrajů. Dvojice lze pak k sobě přiřadit podle takřka nezřetelných společných detailů, jakými jsou výška křovisek u cesty či tvar horského hřbetu na horizontu. Výsledný efekt v podobě neobyčejně realistického zobrazení je přitom v obou případech stejný, a to i přesto, že snímky Las Vegas byly pořízeny dlouhou expozicí pozorovatelem nehybným, zatímco ty nevadské pouště krátkou expozicí pozorovatele, který se pohyboval. Tyto formální aspekty a vzájemné vztahy mezi jednotlivými vystavenými obrazy tvoří druhý - konceptuální - plán instalace Bridget Smith.
A právě tato komplexnost, jež umožňuje výstavu číst jak s ohledem k jejímu konceptuálnímu záměru, tak i k jejímu mimořádnému estetickému účinku, spojuje Bridget Smith s dalšími autory vlny britského umění let devadesátých, s nimiž od roku 1993 vystavovala na londýnských expozicích Wonderful Life v Lisson Gallery, Institute of Cultural Anxiety v ICA či Try v Royal College of Art. Bridget Smith totiž stejně tak jako oni strategicky kalkuluje s přístupem svých diváků, o nichž asi vždy bude platit to, co jednou poznamenal Damien Hirst: totiž, že rozumějí lépe reklamám než obrazům, neboť za svůj život zhlédnou nesrovnatelně větší množství filmů než výstav. I přesto Bridget Smith dokáže spotřebním ikonám konkurovat. A to nejen tím, že je učinila námětem svých obrazů, ale především proto, že je schopna využít jejich vlastní zbraně. Pro hloubku nezapomíná na povrch.

01.05.1999