Takako Kimura

Samolepky, nálepky, etikety... Už pár let se rozvíjí celé průmyslové odvětví, které dětem, samozřejmě hlavně dívkám, nabízí bezpočet motivů drobných i o něco větších samolepek. Neobsahují žádnou výpověď. Jsou to kýčovité obrázky, jež nahradily dřívější obrázky ke sbírání, které bývaly jako přídavek vsunuté v čokoládových tyčinkách.
Samotná alba, která byla pro toto zvláštní hobby vyvinuta, ukazují jasněji libovolnost charakteristickou pro „samolepkovou generaci“. Jedná se o lesklé sešitky ze speciálního papíru, takže se nálepky dají zase odlepit a vyměnit.
Z Japoska pocházející a v Mnichově žijící umělkyně Takako Kimura ve svých nejnovějších dílech používá tyto samolepky a s ironickým podtextem tak vytváří nové obrazy. Ze stovek samolepek slepuje dohromady koláže, které většinou ukazují nějaký „zvětšený“ motiv z jednotlivé samolepky. Obraz berušky se skládá z tuctů berušek rozličných velikostí, tvarů a barev.
Ze samolepek, které jsou původně vyrobeny k tomu, aby fungovaly samy za sebe, aby se na ně pohlíželo jako na samostatné objekty, se teď stávají konkurenti v soutěži o pozornost diváka. Ztrácejí takřka svoji individualitu, jsou dokonce překrývány jinými samolepkami a stávají se jen částí masy, která pouze jejich souhrou dává dohromady velký celek. Pro Kimuru to představuje zrcadlo společností, v nichž se individua ztrácejí, a tím vytvářejí společenství, celkový obraz.
Tohle je jedna možná interpretace a má své kouzlo. Obzvláště v nejnovějších dílech, kde už není jen jediná figura, ale více postav vedle sebe sestavených ze stovek samolepek dává vzniknout celému příběhu.
Je možné se ale těšit také z optického účinku, ze hry desítek různých forem a barev. Nepřipomíná nám to Giuseppa Arcimbolda? Nevytváří tato umělkyně, narozená v roce 1974, novou, moderní a době odpovídající formu, která je jednou možnou variantou, jak naložit s obrázky z naší popkultury? Ve vzrušující hře se během hledání jednotlivých, zvláště pěkných nebo lascivních samolepek pohled překlápí k celkovému obrazu, v němž se jednotlivost nepočítá. A je tu i jistý stupeň iritace, která při pozorování obrazů vyvolává trochu nejistotu. Protože se nedíváme jen do jednoho páru očí, nýbrž na nás zírá očí nespočet.
Práce jsou vystavovány za sklem. Jako by to byly vzácné sběratelské kousky milovníka hmyzu. To umocňuje charakter objektu a zbavuje díla, vedle jejich materiality, strnulosti deskového obrazu. Prosazuje se tu i atavismus lovu a sběru.
Zdá se, že umělkyně si přese všechno zachovala radost, kterou mají při sbírání těchto pestrých samolepek všechny děti. Hledá a nachází ty nejzvláštnější nálepky a na jejích dílech je vidět potěšení, s jakým ze samolepek tvoří nové obrazy.

01.02.2008