Časopis Umělec 2006/3 >> Ideálni město je mrtvé město | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Ideálni město je mrtvé městoČasopis Umělec 2006/301.03.2006 Anna Mituś | reviews | en cs de |
|||||||||||||
Poslední dobou se s velkými mezinárodními událostmi bienálového typu roztrhl pytel. Nelze si bez nich představit uměleckou scénu žádného z center, které na sebe aspoň trochu dbá. Žádné z nich si ale kurátorka a podporovatelka současného umění Anda Rottenberg pro podobnou akci v Polsku nevybrala. Cvičištěm pro takovou podívanou se stala Zamość, postavená v 16. století jako ideální renesanční město. Mezinárodní umělecká událost bude na podzim pokračovat jednou z výstav v rámci Art Forum Berlin.
Reflexní barvou vyvedený nápis „I was paid to go here” (Zaplatili mi, abych sem šel) se vlní na tašce Sebastiana Cichockého, uměleckého ředitele bytomské Kroniky, k němuž se snažím dostat. Kličkuji při tom mezi červeno-bílými zátarasy v úzkých uličkách Zamośće. Nekonečný proces oprav dlažby hlavního náměstí a přilehlých uliček spočívá v převracení dlažebních kostek z jedné strany na druhou. Němci by řekli „polnische Wirtschaft“, ale teď se vezeme na jedné lodi. Do zahájení velké mezinárodní výstavy Ideal City. Invisible Cities, jejímiž kurátory jsou Sabrina van der Ley (od roku 2000 ředitelka Art Forum Berlin) a Markus Richter, zbývají už jen dvě hodiny. Kurátoři nemají čas odpovídat na moje otázky (tisková konference skončila před hodinou). Dobře zorganizované guided tour zkušeně převádí sezvané kritiky přes stavební barikády, u nichž mnozí z hostů, soudě podle zamyšlených výrazů jejich tváří, váhají, zda také patří do expozice. Na náměstí mě zastavuje místní obyvatel. Opírá se o rozrachtané kolo a ptá se, co že má znamenat ta stavba zaclánějící výhled na radnici. „To je Pyramida. Postavil ji Colin Ardley“ odpovídám, ale můj společník se nenechá odbýt: „A proč?“ Naší debatě se zájmem naslouchají novináři z německé televize. Zřejmě jen málo obyvatel Zamośće běžně konfrontuje svoje myšlení s otázkou „ideálního města“. Zamość, která měla ve zlatých časech renesance ztělesňovat ideje humanismu a tolerance, je dnes zapadlou dírou uprostřed polí a lesů regionu Roztocze. Navzdory zápisu do seznamu UNESCO připomíná spíše Perlu Alfreda Kubina než Sabionettu. Ekipa asi 40 umělců z celého světa, jež se zpocená ve třicetistupňovém kontinentálním vedru vine mezi tou zašlou slávou, působí mezi domy s oprýskanou omítkou velice zvláštním dojmem. Asi jako přistání lodi STAR TREK ENTREPRISE s civilizační misí, jejíž posádka „odvážně vstupuje do míst, kam se ještě žádný člověk nedostal“. Stejně odvážně se prezentují pěkné instalace Colina Ardleye a Teresy Murak, jež v měřítku nemajícím v Polsku obdoby komentují a dotvářejí renesanční geometrické řešení prostoru. Spojením centra urbanistického prostoru do symbolického systému vertikál a horizontál podtrhují utopii řádu lidského universa. Hned za rohem dopisuje ironický komentář k tomuto systému parafráze Tatlinova Pomníku III. internacionály, kterou z borovicových desek vytvořil na Solném náměstí Kai Schiemenz. Skupinka místních výrostků ignoruje nebezpečné praskání mokrých desek stejně jako nápis „na vlastní riziko“ a během zdolává dynamické zákruty kominternovské Babylónské věže. Za první řadou zástavby kolem náměstí můžete narazit na dva úplně odlišné pomníky dezorientace. Vnitřní dvůr jednoho z domů vyplňuje pozvolna ustupující labyrint Franky Hoernschneider, jehož stěny-dveře se poddávají svobodné volbě směru cesty. Název Konditional prozrazuje aktivní povahu prostoru a zároveň nabízí terapii pro depresi východního Minotaura. Naprosto věrohodnou formu použila Monika Sosnowska, která z kultovních bílých betonových profilů vytvořila provokativně příšernou kostkovou fontánu. Každý, kdo si někdy prošel sídlišti z časů Gierka, musí propadnout iluzi, že socha stála na tomhle plácku odjakživa a ani hnus budící černá voda bublající v čtvercovém bazénku nedokáže diváka tak snadno vytrhnout z apatie. Neviditelná města. Co oko nevidí... Vkus kurátorů dal vzniknout výjimečně pěknému minimalistickému projektu výstavy. Pravidelná půdorysná mřížka ideálního města koresponduje s chladnou geometrickou a intelektuálně disciplinovanou estetikou prací, které kurátoři vybrali. Formální podobnost zajímavým způsobem stírá rozdíly mezi motivacemi jednotlivých realizací a odvrací pozornost od interpretace. O to větším překvapením je Radeckého pochod, jenž se hlasitě line z útrob dost abstraktní, jako stěna vyhlížející konstrukce v barvě betonu. Zvuky nanovo prudce vytrysknou pokaždé, když nějaký zamilovaný pár vychází z parku a chce projít po chodníku kolem Lubelské brány. Za pomoci Andyho Rottenberga, komisaře výstavy, po chvíli identifikuji záhadnou konstrukci. Jde o kopii zdi kuchyně v Osvětimi, u níž vězeňský orchestr vítal hudbou transporty přijíždějící do tábora. Navrhl jej Mirosław Bałka. Překvapení rychle ustupuje typické polské ufňukanosti, okořeněné ještě protiněmeckou nekorektností: je to instalace, jaká na výstavě věnované utopii prostě nemohla chybět. Zvláště když jde o výstavu pod hlavičkou Art Forum Berlin. Antiutopický postoj nebo postoj posouvající utopii do privátní roviny ostatně reprezentuje převážná většina prací. Těžko se zbavujete dojmu, že koncept „ideálního města“ a ohlašovaná „chvála rastru“ je pro organizátory jenom záminkou pro prezentaci souboru skvělých nebo aspoň poměrně slušných prací. Krize novověké idealistické filosofie se logicky pojí s osvícenskou kritikou (prostorové analýzy minimal artu, autoritativnost promítající se do společenského života, Osvětim jako ideální město). Revizi jsou tu podrobeny rovněž masové plody příštích společenských bitev až po žně revolty šedesátého osmého roku a let sedmdesátých (Dan Graham, Tacita Dean, Jonas Dahlberg, Melani Smith, Jakob Kolding, Daniela Brahm, Anton Vidokle). Současný politický rozměr (zeď) do výstavy nenápadně zanášejí autoři pocházející z Palestiny (Rula Halwani i Tarek Al-Ghoussein). Pracovnami plánovačů a architektů provází diváky tajemná postava Mikołaje Chrupkowského, Ahasvera, věčného Žida, tuláka mezinárodní architektury, jehož Ideální neviditelné muzeum vystavěl Les Schliesser na místě jednoho před časem zbouraného zamośćského domu. Fiktivní architekt, jenž údajně pochází z rodného města Rosy Luxemburgové a vzhledem připomíná lidového komisaře, je jako hrdina internet-fiction. Jako průvodce turistů je přítomen na historických fotografiích slavných architektů, které odhalují smyšlenou senzaci – podíl Chrupkowského na vzniku jejich projektů. Paradox utopie je realizován v příznačném fantómu ideální neviditelnosti. Před deseti lety, když Hans Belting popisoval nekompatibilnost západního a východoevropského diskursu umění, napsal: „Západní kultura, která si nárokuje ideu svobody a trh sama pro sebe, se nyní ukazuje jako univerzální dědic historie a snadno pohlcuje východní kulturu, která musela podstoupit tolik kompromisů. Ale může či mělo by být západní umění exportováno na Východ, stejně jako byla exportována západní měna za účelem skupování země a lidí na Východě?“ (East and West at the Watershed of Art History, in Art History after Modernism, 54–61, s. 56). Na další straně pak vysvětluje jádro svých obav týkajících se vnitřní umělecké rekolonizace Evropy: „Nyní, dokonce i na Východě, umění musí být profesionální v tom smyslu, že za něj bude zaplaceno, bude vystavováno a institucializováno.“ (s. 57). Dosáhlo snad již během oněch deseti let východní umění tržní vyspělosti? Získal diskurs východoevropského umění vůbec nějaký vliv na západoevropský moderno-centrismus? Zdá se, že pokroky v tomto integračním procesu dělá spíše elegantní kolonizace západními institucemi usilujícími o oživení svého vlastního upadajícího trhu. Výjimečně trefně tak zní v kontextu této sametové rekonkvisty verše Laurence Weinera, které ovíjejí podpěry zámeckého ochozu v Zamośći: Nalezeni – po vymezeném čase díky své povaze – po vymezeném čase díky své blízkosti – po vymezeném čase rozloženi a složeni – po vymezeném čase náhodou – po vymezeném čase spokojeni – po vymezeném čase ať už kdekoliv – po vymezeném čase
01.03.2006
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář