Identita anonyma

Společným tématem výstavy mladých maďarských autorů je provařené hledání identity, ale nikoliv zevnitř, nýbrž z jakéhosi satelitního pohledu. Neangažovaně, zdánlivě povrchně a chladně. Společnou formou je médium masové kultury – digitální fotografie, společným postupem odstup. Každá důvěrnost či možné obnažení jsou negovány reklamní úpravou nebo aspoň černým humorem.
Nejvýmluvnějším aktem rezignace na nalezení vlastní identity provedli dva účastníci Zsolt Veress a Csaba Nemes, kteří si v roce 1995 vyměnili jména a vytvořili ještě třetí uměleckou identitu se jménem Neres. Vloni se však Nemes vrátil ke svému jménu. Z toho vyplývá, že jedno umělecké jméno je volné.
Své zprávy ze satelitního pozorování autoři nevyhodnocují, pouze vytvářejí obrazy. Konceptuálně nenáročné, výrazově velmi civilní. Vzájemná konfrontace prací zjišťuje – možná překvapivě – značnou podobnost, která se projevuje nepřítomností emocí. I když Kriszta Nagy dává divákovi otázku, které poprsí na digitálně upravených fotkách je skutečně její, i když Tamás Komoróczky našel svou vlastní uříznutou hlavu a dokumentuje život s ní, nevydírají přitom citově diváka.
Vystavené obrazy pracují téměř vždy s autoportrétem, který ovšem nesymbolizuje “zrcadlo duše”, ale je používán výhradně konceptuálně. Dvojice Hajnal Neméth a Balász Beöthy vytváří zrcadlově složené autoportréty, vizuálně velmi jednoduché, v nichž autory téměř nerozeznáme. Sami se vysvětlují – Hajnal někdy, Balász kdekoliv. Neexistuje pro ně nikdy, ani všude. Nevymezují se apokalypticky (buď a nebo), ale bezbřeze.
Péter Szarka ve svém cyklu Osvoboďte všechny svaté používá symboliky, která může být úplně volně interpretována. Jeho fotografie jako by mluvily metajazykem, ve kterém není důležitá ani přesnost, ani cíl a nejlépe se zachycuje jaksi podvědomě.
Zsolt Veress kromě toho, že je vlastně Nemesem, sám sebe prezentuje jako anonym v portrétech se zakrytou tváří. Informace o anonymitě je důležitější než samotná tvář, cosi jako sociální zařazení – generace bez tváře. Její projev není však zcela odestetizován a není propadlý sám do sebe, aby nezajímal diváky,a to i laické. Ty může oslovit svojí popovostí sloužící k rychlé konzumaci.
Kurátor János Szoboszlai z Institutu současného umění v Dunaújvárosi vědomě vybíral z této “plovoucí” generace zástupce pro její řeč nereprezentativnější. Neuchopitelnost současného umění může vést v době vizuální inflace k otázce proč ho stále ještě vydělovat jako zvláštní oblast. Jak se ukazuje, umění se často jasně vymezuje už jen prostorově, tedy galeriemi. Jinde bychom ho třeba ani nepoznali.
Portrét umělce jako mladého muže. Kurátor János Szoboszlai. Böethy Balász, Németh Hajnal, Komoróczky Tamás, Nagy Kriszta, Nemes Csaba, Szarka Péter, Veress Zsolt. Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem. Od 13. Dubna do 14. Května 1999.

01.04.1999