Benátky nad Abslolutkou

K mnoha zprávám o letošním Bienále bych se rád připojil douškou spíše osobní a turistickou, houpavě plovoucí na vlnách parných dnů tak jako vratké gondoly na benátských kanálech. Jinak řečeno, dvouapůldenní pobyt, který jsem absolvoval pod patronátem firmy Absolut, mi dovolil poznat nejen služby společnosti Alitalia a komfort pětihvězdičkového hotelu, ale i horečku sobotní benátské noci, kdy den před odjezdem člověk přemítá o tom, kolik toho vlastně neuvidí, nepochopí a především nevypotí. Vskutku těžká práce.

Absolut Venezia: ekonomika mimetiky
Výrobce švédské vodky Absolut se v očích svých zákazníků snaží již po léta vzbudit dojem, že stojí ve středu současného uměleckého dění. Absolut Warhol, Absolut Saudek, Absolut Pepper, široký záběr dává často tušit nepříliš jasnou dramaturgii. O její sjednocení a především povýšení se pokusil letošní projekt Absolut Generations, prezentující dvanáct dvojic a jednu trojici umělců. Z každé země si jeden tvůrce starší generace zvolil jednoho mladšího kolegu (Rosemarie Trockel pak zvolila dvě své následovnice). V případě všech umělců starší generace se jednalo o známá jména na špici s Louise Bourgeois, v těsném závěsu se pohybovali například Oleg Kulik, Wim Delvoye či již zmíněná Trockel. Z mladší generace mě výrazně zaujala Béatrice Cussol, francouzská autorka vypjatých přestav přetavovaných do absurdních akvarelů (“Pokud v jednom z mých obrazů dívka řeže někomu ruku, není to tak špatné, protože je to přinejmenším způsob komunikace. Je důležité nalézat různé formy komunikace.”). To všechno prezentované s pomocí koktejlů omamných jmen i účinků vyústilo v jeden z mých nejveselejších benátských zážitků, který mi však svými důsledky výrazně zkomplikoval valnou část dalšího dne. Ale dost zábavy, zpátky k umění.
Klíčovým problémem celé výstavy dle mého názoru nebylo slabé obsazení, ale především ikoničnost celého zadání, svádějící k přehnané dekorativnosti a doslovnosti. Ačkoliv se v expozici objevilo i mnoho volných děl, “Absolut Art”.jednotlivých účastníků vázal nejvíce pozornosti a byl zároveň největším zklamáním. Renesanční představa mecenášství, která se jen těžko dostává ze spárů prosté mimetiky, si tak často plete umění s designem.
Z hlediska České republiky je výsledná dvojice Jan Saudek
- Veronika Bromová poměrně nesourodá, pomineme-li důraz na tělesnost a provokativnost. V Benátkách již známá Bromová se do konceptu Absolutního Umění zapojila remakem své starší práce Já (1997), doplněné o dvě lahve jmenovaného nápoje, kterým přisoudila barevné akcenty představující věčné protipóly sluneční energie a lidské krve. “Koneckonců si myslím, že všechno má stejnou hodnotu, ať je to láhev Absolutky, lidské tělo, koberec nebo videokamera. Všechno je věc, a svět je složený ze spousty věcí,” dodává Bromová. Těžko polemizovat. O něco zajímavější byly její velkoformátové fotografie, volně reagující na “domáckou” povahu Saudkových fotografií i vnitrozemskou uzavřenost českého umění. Veronice Bromové lze také připsat k dobru, že jako jediná koncept výstavy prodloužila o další generaci a do české expozice přizvala své studentky z pražské Akademie Janu Doubkovou a Silvii Málovou s rozverným videem A1 Analysis.
Je jistě neopominutelným faktem, že podle slov organizátorů se výstava “Absolut Generations” stala první výstavou pořádanou soukromou firmou, která byla zařazena do oficiálního programu Bienále. Jde jistě o model hodný následování. Jsou-li umělci považování za původce či alespoň prostředníky programů, vizí a idejí, je jejich sepětí s ekonomicky úspěšnými značkami vskutku pochopitelné dokonce třeba i pro starou dobrou Mattoni. Je možné, že od galerijního systému se časem dostaneme ke korporativnímu uměleckému provozu (či spíše jeho legitimizaci).

Globalizace a klimatizace
Tak jako byly na počátku novověku Benátky střediskem importu exotických komodit, jsou i na počátku nového tisíciletí místem importu nových idejí z krajů nám povětšinou velmi vzdálených. Z objemu i významu jednotlivých expozic je zřetelná neustále rostoucí integrace zemí mimo euroatlantické umělecké kruhy. Sledování zrcadlení této tradice klasického umění patří k nejzajímavějším momentům každé takové současné “světové” přehlídky. Od let formální inspirace éry kubismu se umění v našich vodách vydalo svým vlastním směrem, který odráží nejen samu civilizaci, ale především její “nadstavbu” (viz Marx). Ti, kdo nevlastní ani prostředky, ani jim příslušné ideje, jsou odkázáni buď k vystavování samorostů
a samorostlosti, nebo k dojímavé imitaci toho, co pomalu začíná zaplavovat i jejich vlastní kraje. Právě v tomto zrcadle se nejlépe rýsují možné odpovědi na věčnou otázku “(Co) je (dnes) umění?”.
Snad nejpovedenějším vyjádřením tohoto ambivalentního vztahu byl koncept Wong Hoy Cheonga, představený v rámci výstavy Zone of Urgency v Arsenale, který prezentoval fiktivní televizní dokument a webové stránky o dvousetleté nadvládě malajského krále nad alpskými zeměmi. Důkladná a navýsost vtipná persifláž, prezentovaná v dekoraci vídeňského obývacího pokoje doplněného malajskými suvenýry, se pro mě stala nejdokonalejším vyjádřením a zároveň jednou z prvních katarzí problematického vztahu mezi euro-atlantickou civilizací a zbytkem světa.
Kromě obvyklé záplavy umění, která bez souhrnného katalogu (o váze přibližně dvou cihel) po ruce v naprosté většině splývá v jednu dlouhou řadu zajímavých, ale nepřekvapivých nápadů a přístupů, bylo v Benátkách v polovině června nejnesnesitelnější parno, jaké jsem kdy jako umělecký kritik zažil. Bez občasné sklenky chlazeného Prosseca a častého posedávání ve stínu se prostě nedalo mimo klimatizované prostory vůbec existovat. Jestliže se mnoho zúčastněných autorů ve volném překladu zabývalo otázkou: Může umění zabíjet? V Benátkách v půlce června, kdy se člověk potí i o půlnoci, určitě mohlo.

01.01.2003