Vize české kulturní apokalypsy ve dvou obrazech

Milí čtenáři, vybral jsem pro vás dvě nová literární díla zpracovávající údajné předpovědi morálního a uměleckého úpadku malého středoevropského postslovanského regionu sevřeného ze západu neokultickým Německo-Rakouskem a z východu katolickým Polsko-Slovenskem. To, co se odehraje na následujících stránkách, lze ale snadno zinscenovat v kulisách mnoha podobně zkoušených oblastí, které jsou po úplné ztrátě identity odkázány k napodobování tanců svých mohutných sousedů v marné snaze o originální gesto. Patří k nim například nedopatřením zbohatlé Slovinsko, neprávem zchudlá Moldávie a naprosto nepochopitelná Belgie.
O kontinuálních dějinách české země se učí pouze její obyvatelé. Pro zbytek světa je tato kontinuita neprokazatelná. Země mohla existovat pouze v krátkých obdobích úpadku svých sousedů s dlouhými dějinami. V rozmezí patnáctého a sedmnáctého století byla vyvražděna nebo se navzájem vyvraždila její elita i inteligence. Později byla Germány zakázána česká řeč a většina písemnictví zničena. Dnešní podoba jazyka je lingvistickou archeologií a vykradením slovníků bratrů v neúspěšném panslavistickém spiknutí národů. Výsledkem se stalo komplikované slovanské esperanto, které se Češi učí ve škole téměř dvacet let. I tak se jím nedokáží správně vyjadřovat a žádný Čech nepíše bez chyb. Protože mnohé jeho principy a zásady nelze vysvětlit, nemohou se cizinci tento jazyk naučit.
Česko je několikrát menší než Anglie, Francie nebo Německo, jeho historie je o mnoho kratší, ale knihy české literární historie jsou stejně obsáhlé. Najdeme v nich tedy ve většině hlouposti a zbytečnosti, které by soudný teoretik ze strachu z ostudy nikdy neměl vypustit do světa. Těch několik skutečných géniů se v takové záplavě snadno ztratí. Některé důležité osobnosti nejsou v české kulturní historii považovány za důležité. Význam se totiž měří podle objemu publikovatelného textu v českém jazyce. Publikovatelnost v tomto případě znamená schopnost jakéhokoli kladení českých slov za sebe do řádku bez bližších souvislostí.
Současní vzdělanci o těchto chybách dobře vědí, ale nechtějí stav korigovat ze strachu, že by bylo nutné demontovat celou konstrukci kulturního dědictví. Odvážnější autoři se snaží alespoň pomocí šprýmů a satir upozornit na tragikomičnost situace.
Milan Kozelka, spisovatel, vizuální a akční umělec, chystal následující drama do své povídkové knihy Život na Kdysissippi. Tato povídka však byla vydavatelem odmítnuta údajně z důvodu výskytu velkého množství skutečných postav, které by si mohly na svoje role následně stěžovat. Autor momentálně upravuje text pro chystanou činoherní realizaci.

01.02.2008