SVĚT JAKO CHORVATSKO A NIC

S.d.Ch.
SVĚT JAKO CHORVATSKO
A NIC

(ukázka)

NAKLADATEL (dotkne se závěsu hřbetem ruky):  Komplexní iluze. Kulisy a umělé zvuky. Vyjít dveřmi není tak jednoduché, jak se domníváte. Dveřmi bychom měli procházet jen na základě iniciace. Neustále vcházíte dveřmi do mého pokoje a pak jimi zase vycházíte naprosto bezstarostně, obdivuji vaši bezstarostnost při procházení dveřmi, vypadá to, že jste si na svět nepřišla lámat hlavu, já ale ano a tak dveřmi nevyjdu jen tak, navíc mezi chorvatsky hovořící bytosti, vyrážejí svou chorvatštinu jako temnou kletbu, jejíž obětí jsem se stal.
SESTRA POKOJSKÁ: V Chorvatsku se s lidmi pracujícími ve službách domluvíte anglicky.
NAKLADATEL:  O to přeci vůbec nejde! Nejde ani o to, že odmítám hovořit s takzvanými lidmi pracujícími ve službách. Jde o to, že odmítám hovořit vůbec s temnými zaklínači za mými dveřmi. Navíc je směšné mluvit v takových zemích jako je Chorvatsko anglicky. A nejen zde, i v Polsku. Dokonce i v Rakousku je to směšné. Je vůbec směšné mluvit anglicky jinde než v takzvaných anglicky mluvících zemích, kde je to nejsměšnější. Tvůj anglický analfabetismus podrývá naši firmu, řekla naše manažerka a přihlásila mě na zimní kurz tohoto jazyka největších xenofobů a zakladatelů moderního otroctví v Jungmannově ulici, což je nechutná ironie. (zvedne ukazovák) Co myslíte? Ani jsem tam nepáchl. Všichni mluví všude anglicky, aniž vědí proč, natož v Jungmannově ulici, v místnosti plné zářivkového světla, které nesnáším, a lidí s vlasy elektrizovanými vlněnými kulichy, kteří vládnou svojí mateřštinou, která jim nestačí. V Jungmance žádnou angličtinu nepotřebují a pokud vyjdou ven, zapomenou ji. Mám také pocit, že na podobných kurzech účastníky kurzu proti jejich vůli vězní a podmiňují jejich propuštění ponižujícími úkoly a úsluhami. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Přes čtyřicet let se zabývám životem a zaznamenal jsem pět případů, ve kterých bylo označení člověk na místě. Neustále jsou nám předhazovány podobné žvásty. Řekni mi, co čteš a já ti řeknu, jaký jsi. Nečtu, zní jediná relevantní odpověď na tuto indiskrétní hnusnost. Hodím bombu do Jungmannovy ulice a půjdu na kávu do ulice Palackého, sestro Pokojská. Nenechám se terorizovat manažerkou a jejím jazykem. Všichni se učí tento jazyk, protože se na základě vlivu manažerských principů metastázujících lidským společenstvím jako rak, což je slangový výraz pro rakovinu, slečno Pokojská, domnívají, že život, a nejen ten jejich, že život obecně je možný jen při ovládnutí tohoto jazyka a to navíc jen ve spojení s ovládnutím technologií bezustání vyvíjených nezastavitelnými psychotiky. Musím ovládnout angličtinu a tyto technologie a tyto technologie v angličtině a pak je život možný, říká si naprostá většina hlav, především starými hlavami zničených mladých hlav a uvádějí pak tuto vyprázdněnou perverzitu v život. Netuší, intoxikováni starými hlavami k smrti, že právě tím je život nemožný. Říkají své úzkosti z neovládnutí anglicko-technologické perverzity vzdělání a tímto směšováním se opravdu zesměšní, bohužel opravdové zesměšnění je schopen vnímat už jen málokdo, směšnost je důsledkem směšování a to lze rozpoznat jen díky schopnosti rozpoznávat, ale ta chybí. Namísto intelektuálních schopností a vlastností je tu angličtina z Jungmannovy ulice se svými průvodními technologiemi. Pak se nedivte, že jeden jak druhý sbírají tituly, sestro Pokojská, druhý ve smyslu stejný. Hlavy honí tituly. Probíhá bezprecedentní masový sběr titulů a kosmos se děsí, odtud to strašné počasí, sběr titulů ovlivňuje počasí. Záplavy, sucha a teplotní výkyvy jako výsledky masového vysokoškolského studia. Kosmos totiž neakceptuje nivelizaci. Jsem stejný jako všichni ostatní, křičí titul před jménem, nemusíte se mě obávat, jsem vyzkoušený a nastavený známým způsobem. Mé myšlení je zpracováno způsobem, který je kodifikovaný, jsem duševně nivelizován podle zřejmých norem. Jsem to, co se domníváte a proto si zasluhuji vaši důvěru a požitky z ní plynoucí. Takový je jazyk titulů, který v Jungmance neučí. Všechno nudní lidé rozvíjející své myšlení v rámci institucí připomínajících Chorvatsko. (začne se znovu přehrabovat na podnose) Tohle odneste a přineste snídani země, která mě vězní. Děsím se přímého slunce a nedosažitelnosti toalety. To je tato země v esenci. Mé podvodné přemístění sem je teroristickým činem par excellence, na tomto přívlastku trvám pro jeho pitomost, hledal jsem v sobě pokoru, protože nic jiného se zde dělat nedá, chtěl jsem se alespoň kořit zdejšímu moři, které se mi zprvu jevilo jako lhostejný, patosuprostý hegemon, ale nakonec se hned od začátku ukázalo být heterogenním taškářem, na tomto označení trvám pro jeho přesnost, zdejší moře má tedy pravděpodobně akademický titul, celá tato země ho má. (píchne prstem do závěsu) V každém kornoutu zdejší zmrzliny je stále válečná příchuť, cožpak to nikdo necítí? Jednu válečnou, mělo by se říkat při objednávání této sladkosti, samozřejmě chorvatsky. Určitě i Srbové mají svou zmrzlinu s příchutí krve, ale nemají žádné moře, u kterého by ji prodávali, a kterým by vydírali zblbělejší půlku Evropy.
(SESTRA POKOJSKÁ vezme tác a míří ke dveřím.)
Neodnášíte snídani, ale prcháte před pravdou, která vám zní jako urážka. Děláte to vždy.
(SESTRA POKOJSKÁ odejde, NAKLADATEL za ní volá.)
Kdybyste vystupovala v nějaké divadelní hře, sestro Pokojská, nikdy byste svým vystupováním její děj neposunula, napsat vás do divadelní hry by bylo čiré šílenství! (NAKLADATEL  se odmlčí, rozhlíží se po pokoji a pak se zachytí závěsu visího z konstrukce na pravé straně postele jako nějaké záchrany) Typická Chorvatka s jejími neurvalými odchody! Utíká s neurvalostí. (aniž se pustí závěsu, nazuje si pantofle) Velmi jemný, zdvořilý a plachý člověk (zase je vyzuje), jenže všechny děsím. Na noc jsem zatahován závěsem. Jako botník. To je výsledek. Zatáhnete závěs, tím ale nezatáhnete mou křehkost a citlivost. Zatáhnete, ale já moře slyším. Stále slyším jeho uchvacující, primitivní přítomnost. Nekonečná variace téhož. Existence moře skončí v okamžiku, kdy do posledního detailu, do poslední vlnky, do poslední rozstříknuté kapky zopakuje některou z myriád svých konstelací. Skončí tak, koneckonců, existence všeho. Jedinou výjimkou jsou snídaně v mé zemi.
(Vejde SESTRA POKOJSKÁ s několikerými novinami, položí je na noční stolek a pokračuje v poklízení dotyky. NAKLADATEL pustí závěs.)
Denní tisk na noční stolek, sestro Pokojská, v tom je disproporce. Nosíte mi noviny jako důkaz, že jsem ve své zemi, ale to dnes nic neznamená. Pro dvě třetiny mého národa je léto co léto  Chorvatsko přechodnou vlastí a přivézt za nimi noviny se vyplatí. Dokonce i Chorvatům. (foukne do závěsu) Ptáte se, kde tráví léto zbylá třetina mého národa? Co je to za lidi, kteří sem nejezdí? Jsou to lidé otrávení Chorvatskem. (posune noviny po stolku) Na Moravě ovšem tito lidé chybí. Moravané jsou jiný národ. Už nám to vysvětlili, a především svým vztahem k Chorvatsku, dokonale. Chorvatsko abstinující třetina na Moravě není a to dává za pravdu separatistům už definitivně, tím je to vyřešeno. A pokud by se Moravané dohodli na společném termínu dovolené, mohli by svou vlastní separovanou zemi v tomto termínu pronajímat jinému národu a zajistit tak zásadní zdroj moravských příjmů. Nechci tu uvádět návrhy konkrétních nájemců, protože byste mohla odejít a odnést noviny, které si později přeci jen projdu. Chorvatské mutace našich deníků.